Kim Jongha / Říše světla. Ukázka

Dívám se na Davidovu olejomalbu Maratova smrt z roku 1793. Je na ní vyobrazen jakobínský revolucionář Jean Paul Marat, kterého zavraždili ve vaně. Kolem hlavy má omotaný ručník jako turban, ruka visící z vany drží pero. Marat na plátně vykrvácel a skonal obklopený bílou a zelenomodrou barvou. Z celého díla vyzařuje atmosféra pokoje a klidu. Člověk má téměř dojem, jako by odněkud zaznívalo rekviem. Nůž, který jej probodl, je zobrazen u spodního okraje obrazu.

Už několikrát jsem se neúspěšně pokusil tento obraz napodobit. Nejobtížnější bylo zachytit Maratův výraz. Problém byl, že můj Marat se tvářil příliš pokojně. Na Davidově Maratovi nebyla patrná pouhá ukřivděnost revolucionáře překvapeného náhlým útokem, ani úleva toho, kdo se vymanil ze světských strázní. V jeho tváři se zračily klid i utrpení, nenávist i porozumění. Všechny emoce svářící se navzájem v nitru lidské bytosti dokázal David ztvárnit ve výrazu jednoho mrtvého člověka.

Zrak diváka, který obraz vidí poprvé, se nejprve zastaví na Maratově obličeji. Jeho výraz mu ale obvykle nic neřekne, a tak se následně pohled zpravidla přesouvá do dvou směrů. Buď se zaměří na dopis, jejž Marat drží v jedné ruce, nebo sleduje druhou ruku s perem, svěšenou přes okraj vany. Dopis a pero – dvě věci, které Marat nepouští ani ve smrti. Vražedkyně, která se do jeho blízkosti dostala pod záminkou doručení dopisu, mu vrazila nůž do hrudi, když se chystal napsat odpověď. Pero v ruce dodává jinak klidnému a pokojnému obrazu napětí. David je skutečný profesionál. Vášnivé emoce nejsou tvořené z vášnivých emocí. Největšími umělcovými ctnostmi by měly být suchá střízlivost a chladnokrevnost.

Maratova vražedkyně Charlotte Corday skončila život pod gilotinou. Mladá přívrženkyně girondistů se rozhodla Marata odstranit, a tak jej vyhledala a zavraždila. Stalo se to 13. července 1793, kdy jí bylo dvacet pět let. Hned po incidentu byla pachatelka z přesvědčení zatčena a za čtyři dny, dne sedmnáctého července, byla sťata.

Po smrti Marata, jednoho z hlavních představitelů radikálních jakobínů, nastalo období Robespierrovy hrůzovlády. David dobře chápal požadavek jakobínské estetiky. Revoluce se nedá dělat bez přísunu paliva strachu. S postupem doby se ale vztah obrátí a strach se stává cílem revoluce. Ten, kdo strach vytváří, musí zůstat nad věcí. Musí si být vědom toho, že energie jím šířeného děsu může ve finále pohltit i jeho samotného. Robespierre také přišel o hlavu na gilotině.

Zavřel jsem knihu o výtvarném umění a vykoupal jsem se. Při tvorbě je nutné udržovat tělo v čistotě. Po koupeli se oholím a jdu do knihovny. Hledám tam klienty a taky pročítám různé materiály. Je to zdlouhavá a nudná činnost, nicméně musím být trpělivý. Může to trvat měsíc, někdy i půl roku. Když ale konečně nějakého klienta najdu, tak ze zakázky klidně ten půlrok jakžtakž vyžiju, takže není nijak zvlášť nutné se nechat dobou hledání omezovat.

V knihovně si čtu většinou historické knížky nebo turistické průvodce. Jakmile po práci vyinkasuji peníze, odjíždím na cesty. Knižní průvodce mívají tu vlastnost, že složité věci přehledně a jednoduše zkrátí. V každém městě se odehrávají statisíce lidských životů v průběhu stovek let a jsou v něm patrné stopy toho, jak se tyto životy a historie proplétají. Turistické průvodce ale všechno zhušťují do několika řádek. Například popis Paříže začíná takto: „Spíše než obyčejným světským místem je Paříž posvátným hájemstvím náboženské, politické a umělecké svobody. Nejenže tuto svobodu prosazuje, ale zároveň po ní vskrytu touží. Díky svému duchu tolerance poskytla útočiště celé řadě myslitelů, umělců a revolucionářů, jako byli Robespierre, Curie, Wilde, Sartre, Picasso či Ho Či Min a mnoha dalším lidem. Dnešní Paříž je sice skvělým produktem urbanistického plánování devatenáctého století, ale stejně jako v pařížské hudbě, umění a divadle, tak i v architektuře se snoubí různé styly od středověkých po avantgardní, které jdou často ještě dál než avantgarda. Paříž se svým vnímáním historie, novátorstvím, kulturou a civilizovaností je pro náš svět nezbytná; kdyby nebyla, museli bychom si ji vytvořit.“ Bylo by zbytečné říkat o Paříži cokoliv dalšího. Proto rád čtu cestovní průvodce. Stejné je to i s historickou literaturou. Lidé, kteří nedokážou zkracovat a zhušťovat, jsou neotesanci bez špetky důstojnosti. Stejně jako lidé, co zbytečně prodlužují svůj ubohý život. Kdo nezná krásu zestručnění a zkrácení, umírá, aniž by poznal tragický smysl života.

Pojedu do Paříže. Budu tam trávit čas četbou knížek Henryho Millera nebo Oscara Wilda, popřípadě budu v Louvru napodobovat Ingrese. Kdo čte turistické průvodce ještě na cestách, je podle mě pěkně nudný člověk. Já čtu při cestování romány. Doma ne. Romány se totiž hodí pro lidi, co mají spoustu volného času a nevědí, co s ním. Nejdřív v knihovně procházím časopisy. Ze všeho mám nejraději interview. Při troše štěstí v nich můžu narazit na budoucího klienta. Redaktoři populárních časopisů přivyklí laciné sentimentalitě ukrývají sklony mých potenciálních zákazníků mezi řádky. Nikdy nekladou otázky typu: „Už jste měl někdy silné nutkání někoho zabít?“ Celkem přirozeně se ani neptají na to, co člověk cítí při pohledu na krev, při rozhovoru neukazují Davidovy, nebo Delacroixovy obrazy a neptají se na dojmy z nich. Místo toho jsou rozhovory plné planých řečí, které nemají pro život žádný význam. Mě ale neoklamou. I v jejich bezmyšlenkovitě pronášených slovech dokážu odhalit skryté možnosti. Musím se chytat náznaků z jejich zamilované hudby, útržků odhalené rodinné historie, knihy, která je dojala, oblíbeného malíře a tak podobně. Lidé nevědomky touží odhalit své vnitřní tužby. Čekají na někoho takového, jako jsem já.

Kdysi se mi například jedna klientka svěřila, že má ráda Gogha. Zeptal jsem se jí, zda má radši jeho krajiny, nebo autoportréty. Na okamžik zaváhala a pak odpověděla, že autoportréty. Ty, kdo se kochají Goghovými autoportréty, pozoruji obzvlášť bedlivě. Bývají to osamělí lidé. Lidé, kteří alespoň jednou nahlédli do vlastního nitra. Lidé, kteří vědí, že je to sice bolestná zkušenost, jež ale poskytuje skrytou, intimní rozkoš. Kdyby mi někdo položil podobnou otázku, také by se jednalo o osamoceného člověka. Ovšem ne každý, kdo je opuštěný, se může stát mým klientem.

Po důkladném prolistování časopisů beru do ruky noviny. Procházím jejich obsah od oznámení o úmrtí až po reklamy na nabídku práce (zvláště ty konkrétnější). Je třeba pozorně sledovat ekonomickou rubriku. Soustředím se na zprávy typu, že se nějaká úspěšná firma v poslední době dostala náhle do potíží. Nesmějí mi ujít ani prudké poklesy ceny akcií, protože akcie se dávají do pohybu ze všeho nejdřív. V kulturní rubrice sleduji zaměření uměleckých výstav z poslední doby a populární hudbu. Samozřejmě mě zajímají i nové knihy. Tato činnost mi pomáhá odhadnout sklony mých potenciálních klientů. Předběžná znalost jejich oblíbené hudby, obrazů a naposled přečtených knih velmi usnadňuje rozhovor.

Po odchodu z knihovny mířím do Insadongu, kde si v tamních galeriích prohlížím obrazy, nebo si čas od času v obchodě s hudbou koupím pár cédéček. Když mám štěstí, narazím mezi návštěvníky galerií na zákazníka. Zaměřuji se hlavně na ty, kdo jsou o víkendovém odpoledni zahloubáni do pomalého, velmi pomalého prohlížení obrazů a nesledují přitom hodinky. Nemají totiž kam jít. Nemají nikoho, za kým by šli, nikoho, s kým by se museli setkat. Obraz, u nějž se jejich kroky zastaví na dlouhou dobu, odhaluje jejich skryté touhy.

Večer zamířím do kanceláře, která se nachází v sedmém patře oprýskané budovy v centru města. Není v ní nic jiného kromě telefonu, stolu a počítače. S nikým se tu nescházím. Poněvadž i nájem poctivě posílám každý měsíc převodem z účtu přes internetové bankovnictví, nepotkávám se tu ani se správcem budovy. Po příchodu zkontroluji záznamník, posadím se a čekám. Do jedné hodiny ráno přijmu obvykle tak dvacet telefonátů. Lidé mi volají na základě inzerátu v novinách. „Vyslechneme vaše starosti.“ Přečtou si tento jednoduchý text, počkají do večera a vytočí číslo. Do pozdních nočních hodin si povídám s nešťastníky sužovanými různými trápeními, od děvčete znásilněného otcem, přes homosexuála nastupujícího na vojnu, ženu udržující mimomanželský poměr, až po ženu podrobenou domácímu násilí. V noci si často vyslechnu příběhy, se kterými se přes den nesetkám ani v knihovně, ani v knihkupectví, ani v galerii na Insadongu. Proto právě v tuto dobu můžu mnohem snadněji sehnat klienta.

Už po několika větách rozhovoru dokážu odhadnout vzdělání, záliby či ekonomickou situaci svého protějšku. Na základě toho jsem pak schopen vytipovat si svého potenciálního zákazníka. Možnost vybrat si sám klienta je velmi důležitá.

Samozřejmě to má i svá úskalí. To, že v někom stále zbývá vůle a chuť se s někým bavit, zároveň znamená, že ještě není tak zoufalý, aby se využil mých služeb. Proto volím jiný přístup než normální pracovníci poradenských center, kteří vyprávěním pouze naslouchají, ale nenabízejí žádnou alternativu. Já toho vyslechnu jenom dost na to, abych si o dotyčném udělal obrázek, a pak aktivně vyjadřuji své názory. K vyprávění dívky, kterou otec každou noc znásilňuje a tluče, není moc co dodat. Jediné, co můžu nějaké sedmnáctileté holce říct, je, aby co nejrychleji utekla z domu, nic víc. Lidé z poradny by jí řekli, ať to v první řadě zkusí vydržet. Pak by jí poradili, ať se obrátí s prosbou o pomoc na nějaké sdružení, nebo ať ohlásí otce na policii. Uniká jim přitom podstata problému. Důvod, proč to už neudělala, není ten, že by o těchto možnostech nevěděla.

Když na moji výzvu klienti zareagují, hovor se prodlužuje. Pociťují slastnou úlevu a katarzi. No, jestli se otec chová tímhle způsobem, co takhle ho zkusit zabít?, nadhodím zlehka, když usoudím, že k tomu nazrál čas. Pokud se klient vyplaší, řeknu, že to byl vtip. Když naopak nic neřekne a nepoloží telefon, je to známka toho, že ho můj způsob řešení zaujal. Já se ale nesnažím někoho ponoukat k vraždě. Tahle provokace je pro mě jen takový lakmusový papírek, podle kterého usoudím, zda se jedná o člověka se sklony, jaké hledám. Jak říkám, nemám zájem kohokoliv podněcovat k zavraždění jiného člověka. Pouze se snažím vytáhnout na světlo touhy skryté v hlubinách lidského podvědomí. Jednou uvolněná touha se začne samovolně množit a růst. Jejich představivost se rozlétne k výšinám, až v sobě nakonec objeví vlohy stát se mými klienty.

Jestliže usoudím, že mají na to, aby se stali mými zákazníky, navrhnu jim osobní setkání. Samozřejmě jinde než v kanceláři. Občas zajdeme na skleničku, výstavu nebo do kina. Stává se to sice jen zřídka, ale v případě opravdu důležitého zákazníka spolu někdy vyrazíme na cesty. Opravdu důležitým zákazníkem nemyslím někoho, kdo je schopen zaplatit hodně peněz, ale toho, kdo může být výrazně podnětný pro moji vlastní tvorbu. Není snadné někoho takového potkat, ovšem když už k tomu dojde, udělá mi to velkou radost. Samozřejmě že před zákazníky na sobě nedávám nic znát. Nic o mně nevědí. Neznají mé jméno ani rodiště, školu, do které jsem chodil, a dokonce ani mé zájmy. Napovídám toho tolik, že to zakryje všechny moje preference. Neustále unikám všem jejich pokusům zařadit si mě do nějakého předem daného lidského typu a přivádím je tím k nechápavému kroucení hlavou. Je to vlastně celkem přirozené. O bohu toho nikdo moc neví.

Až do posledního okamžiku loučení si s klientem povídám o spoustě věcí. Probíráme jeho rodinnou historii, období dospívání, milostné vztahy, úspěchy a prohry, oblíbené knížky, malíře i hudbu. Většina lidí kupodivu o těchto věcech mluví bez zábran. V okamžiku, kdy jejich život dospěje až sem, začnou být totiž zpravidla upřímní. Když si to všechno vyslechnu, tak si to občas někdo rozmyslí a chce naši dohodu zrušit. Takovému člověku samozřejmě vrátím všechny peníze kromě zálohy. Z těch, kdo si to na poslední chvíli rozmyslí, mě ale stejně řada lidí znovu vyhledá. Pak většinou dohodu bez řečí naplní.

Když všechno proběhne hladce, odjíždím na cesty a po návratu o setkání s klientem něco napíšu. Tím nadobro získávám božské rysy. Člověk, který se chce v dnešní době stát bohem, má pouze dvě cesty. Buď tvořit, nebo vraždit.

Neznamená to, že po skončení práce zapisuji všechno. Pod mýma rukama se znovu zrodí pouze klienti, kteří za to stojí. Je to bolestný proces, ale skrze něj se učím s klienty soucítit a milovat je. Shakespeare prý pronesl: „Je snad hřích vběhnout do tajemného příbytku smrti dříve, než nás ona sama směle navštíví?“ Několik století po velkém dramatikovi učinila básnířka Silvia Plath krok dále. „Výtrysk krve je poezie. Nejde zastavit.“ Později autorka těchto veršů spáchala sebevraždu.

Moji klienti jen neměli její literární nadání, ale závěr svého života ozdobili stejnou krásou jako ona. Jejich příběhy jsou zaznamenány už ve více než desíti textech. Teď už se pomalu chystám poslat je do světa. Nepotřebuji honorář za rukopis ani podíl z prodaných výtisků. Mám dost peněz na to, abych vyžil. A nebylo by to ani vůči klientům slušné. Mám v úmyslu vložit texty do obálky a bez jakýchkoliv podmínek je poslat do nakladatelství. Pak budu vskrytu a z povzdálí sledovat, jak mí klienti skrze svá vyprávění znovu ožívají.

Zapínám počítač a otvírám soubory chráněné heslem. Jako první se objevuje příběh jedné ze zákaznic, který se odehrál před dvěma lety v zimě.

Přeložil Tomáš Horák