Americký rockový písničkář Bruce Springsteen má nové album; jde o syrový, spontánní rockový počin s názvem Letter to You. Springsteenova nejdůležitější alba, dalo by se říci, mapují uzlové body oblouku lidského života: od monumentálních „písních nevinnosti“ na Born To Run (1975) přes existenciální ztroskotání a deziluzi (alba Darkness on the Edge of Town, 1978 a Nebraska, 1982) k mysteriu vztahu muže a ženy (Tunnel of Love, 1987). V jeho pozdější tvorbě figurují peripetie amerického veřejného života a obecně společenský rozměr života, ale i jisté životní naplnění. Na aktuálním albu dochází jedenasedmdesátiletý Springsteen k tématu konečnosti života. Ocitáme se před branami smrti. Přesto však album působí typicky springsteenovsky, jako velkolepý, očistný životabudič.

Je třeba říci, že Springsteenovo rockové písničkářství je od A do Z americké, je kvintesencí americké hudby. Najdeme u něj vliv rock’n’rollu 50. let, gospelu, dylanovského folku, jazzrocku, blues, country, popu aj. V rámci pop music nebyl Springsteen nikdy hudebním inovátorem, ale vytvořil si rozpoznatelný autorský rukopis a za vydatné pomoci doprovodného E Street Bandu i nezaměnitelný, a typicky bohatý sound se saxofonem, hammondkami, klavírem, občas i smyčcovou či dechovou sekcí. Jeho tvorba je zemitá, robustní, tělesnější než u jiných písničkářů, jako je Dylan nebo Paul Simon, „poctivá a zřejmá jako chleba na stole“, jak napsal kritik Vojtěch Lindaur. Chybí zde chlad a odstup typický pro anglické kapely, emoce se nepotlačují, Springsteen se za ně nestydí, nepanuje zde ale ani žádná přeslazená sentimentalita.

V obecném povědomí figuruje Springsteen ponejvíc jako stadionová hvězda z 80. let, kdy svou tvorbu zjednodušil a, jak sám později připustil, zašel až příliš daleko do mainstreamového, poněkud bombastického popu. Dobře to ilustruje slavná titulní skladba z alba Born in the U.S.A. (1984), hit vystavěný na dvou akordech (tónika – subdominanta), ale také mimořádně chytlavém klávesovém riffu, perfektně šlapající kapele a Springsteenově dokonalém rockovém chrapláku. U Springsteenova zpěvu se zastavme. Springsteen ve svých textech i v rozhovorech často mluví o kytaře, která pro něj byla klíčem ke světu, ke komunikaci i k tvorbě. Kytaristou je však spíše průměrným, byť u něj najdeme i vynikající riffy a sóla. O svém zpěvu paradoxně skoro nemluví, ale je to právě tato disciplína, v níž patří ke světové extratřídě. Disponuje krásně zabarveným, sytým barytonem: v tomto ohledu má před americkou písničkářskou špičkou (Dylan, Paul Simon, Neil Young) náskok několik koňských délek. Zadruhé vládne vrozeným citem, instinktivní jistotou, jak dát té které písni přiměřený výraz. S nejvyšší suverenitou zvládne jak mohutný rockový chraplák, tak ztišenou, meditativní polohu v komornějších skladbách.

V černobílém dokumentárním filmu pořízeném v průběhu natáčení Letter To You sledujeme pozoruhodný proces nahrávání ve Springsteenově stylu. Ve venkovském nahrávacím studiu, přestavěné stodole, se sejde se parta postarších, obyčejně vypadajících chlápků. Springsteen jim na akustickou kytaru přehraje písničku, oni si udělají poznámky. Pak usedne každý ke svému nástroji, věc si párkrát zkušebně přehrají a doladí pár detailů. Pak Springsteen odpočítá „one, two, three, four“ a naživo všichni danou písničku nahrají. Bez potřeby následné editace, dolaďování, přetáčení atd., bez nichž se 99 procent muzikantů při nahrávání neobejde. Springsteen zpívá čistě, rytmicky přesně, zcela suverénně, dobře vyslovuje, přitom hraje na kytaru a foukačku a ještě tu a tam kapelu diriguje. Divák chápe, proč bývá E Street Band označován za nejlepší doprovodnou kapelu světa. Jde vesměs o partu špičkových instrumentalistů, kteří ale slouží písni, nikdo neexhibuje, fungují jako dokonale seřízená mašina. Vše je neokázalé, civilní, jaksi obyčejné, ale ve skutečnosti na tom obyčejného není nic, je to unikátní.

Aktuální album otevírá baladická meditace na téma smrti, „velkého černého vlaku“. V písních tvořících osu alba Springsteen tematizuje tu skutečnost, že mrtví i nadále hrají nikoli nepodstatnou roli v našich životech, že konáme s ohledem na ně, že nás navštěvují ve snech, že s nimi tvoříme jakési společenství. To není nic objevného, ovšem uchopí-li to velký umělec, je to úder na srdeční komoru. Springsteen takto skládá hold mrtvým kamarádům muzikantům: Slyším zvuk tvý kytary/ přicházející z mystických dálav/ Kamení a štěrk ve tvém hlase/ přicházejí za mnou ve snech a já se raduji… Stará bunda z jelenice, cos věčně nosil/ mi visí na dveřích do pokoje/Boty a ostruhy, v nichžs jezdil/ Zní mi z předsíně/ ale nikdy nedorazí/ To jen tvůj duch kráčí nocí/ Duch naplněný světlem… Věším si na rameno tvůj Les Paul a prsty přejíždím přes hmatník/ Přísahám věrnost těm, co přišli přede mnou/ Přidávám hlasitost, ať mě duchové vedou/ Sejdeme se, bratře a sestro, na druhém břehu… („Ghosts“) Nebo: Tvou kytaru mám tady u postele/ I tvý oblíbený desky a knihy, cos četl/ Duše jako by se mi roztrhla ve švech/ Sejdeme se v mých snech… („I’ll See You in My Dreams“)

Springsteen nenásilně propojuje nejběžnější hovorovou řeč s duchovním jazykem čerpaným ponejvíc z katolického prostředí, z něhož vzešel („bratři a sestry, světlo, duch, svěcená voda, Kainovo znamení…“), ovšem zcela nedogmaticky, neideologicky. Hudební složka je energická, co do síly hudebních nápadů solidní, není v ní žádná uslzenost. Mísí se v ní radost s bolestí a vděkem. Slovní popis tu zmůže málo: je výsadou hudby, že dokáže najednou toto vše vyjádřit.

Album doplňuje mj. song na téma politické demagogie (Rainmaker) a tři skoro 50 let staré (!) písničky ze Springsteenových začátků. Jde nicméně o zdařilé a skladatelsky již zcela suverénní, byť poněkud dylanovsky ukecané skladby.

Albu lze do jisté míry vytknout to, co platí pro celou Springsteenovu tvorbu posledních třiceti let, totiž že co do propracovanosti je slabší než jeho věci ze 70. a částečně 80. let. Springsteen se dnes povětšinou spokojí s jednoduchou základní písňovou strukturou sloka – refrén, kterou už dál nerozvíjí. Nekonají se propracované hudební mezihry a ozdoby, jak je známe především Born To Run, mistrova opus magnum. Posloucháme-li kánonické skladby Thunder Road, Backstreets či titulní skladbu této desky, slyšíme modulační změny (změnu tóniny v mezihře), monumentální klavírní úvody, výraznou gradaci i celkově – na pop music – mimořádně bohatou harmonickou strukturu. Jde přitom o písně s hitově zpěvným melodickým základem, není to nic akademického. Porovnejme to s aktuálním songem House of a Thousand Guitars. Ten začíná klavírem, chytlavou, melancholickou čtyřakordovou sekvencí jak od Petra Skoumala. Do ní nastupuje Springsteenův zpěv, přidává se kapela. Zní to dobře, jenže ouha, harmonická struktura z úvodu zůstává stejná po celou dobu. Springsteen už se prostě skladatelsky netrápí tak jako kdysi. V podobě nových písní na Letter To You se nám tak od něj dostává něčeho spontánního, syrového, perfektně zahraného (album bylo nahráno za čtyři dny, většina písní na něj vznikla rovněž během pár dnů), ovšem fajnšmekr sáhne spíš po jeho starých, řádově propracovanějších věcech. Avšak ne v jejich původní, poněkud zastaralé podobě, ale pokud možno v podobě živého záznamu z některého z posledních turné. Jednak proto, že kapela i Springsteen hrají přirozeně líp než v 70. letech (aby ne, po desetiletích intenzivního koncertování), jednak proto, že Springsteen je nejlepší naživo.

Byť patří Springsteenova nejlepší alba do kánonu světového rocku, je to totiž živé hraní, co je jeho nejvlastnější doménou. Všeobecně je považován za nejlepšího koncertního umělce v dějinách populární hudby. Vládne totiž nejen schopností složit a předvést silné písně a darem přirozené, přátelské komunikace s posluchači, ale též specifickým charismatem, díky němuž jsou jeho koncerty ohromujícím, až religiosním zážitkem, hlubokým, radostně očistným rituálem (přirozeně za předpokladu, že se člověk dokáže naladit na jeho hudbu). „Nemůžu vám slíbit život věčný, ale můžu vám slíbit život tady a teď,“ říkával během napůl humorné, napůl vážné promluvy v rámci písně Light of Day na koncertech koncem 90. let. Springsteen úspěšně kombinuje americky civilní, gospelový přístup k víře s hlubokým humanismem, a tuto kombinaci se mu daří tlumočit v jazyce populární hudby.

Závěrem slovo milovníkům vážné hudby, kteří hledí na celou pop music jako na jednu velkou banalitu. Důvodem je hlavně skladatelská stránka věci, která je v popu z 95 procent oproti klasice opravdu prostinká. Problém ale je, že takové srovnávání je srovnáváním nesrovnatelného. Klasičtí skladatelé se zpravidla věnovali výlučně kompozici. Něco složili, jiní to pak interpretovali, nahrávali, koncertně prováděli. V popu je umělec Springsteenova typu nejen autorem hudby a textu, ale i interpretem, zpěvákem a instrumentalistou. Jeho dílo je prakticky výlučně spjato s jeho autorskou interpretací, s jeho jedinečným hlasem a charismatem. Z jednotlivých písní musí být tento umělec schopen sestavit vyšší celek (album) a musí zvládnout i živé hraní. Jde o Gesamtkunstwerk v malém, o multidisciplinární záležitost.

Navíc si je třeba uvědomit, že i písně těch největších mistrů, např. Mahlera či Martinů, jsou hudebně o dost prostší než jejich instrumentální díla. Z logických důvodů: musí v nich zbýt prostor pro text. Zmiňuji to proto, že se lze často setkat s tím, že posluchač vážné hudby, slyší-li např. bluesovou písničku s opakujícím se dvanáctitaktovým schématem a prostou tříakordovou harmonickou strukturou, naprosto nechápe, proč někdo takovou „banalitu“ složil a někdo další poslouchá. Porovnává ji totiž automaticky s tím, co hudba znamená pro něj, což může být třeba symfonická tvorba. V tom je ale, z výše uvedených důvodů, nedorozumění. Pop music je z valné části šmíra, to ano, ale jistá její malá část splňuje i ty nejvyšší nároky. K této části patří i Springsteenova tvorba.