Rojzmanův přelet nad kukaččím hnízdem

Zatímco ve Spojených státech se obvykle již dva roky před prezidentskými volbami začíná uvažovat, kdo z dlouhé řady kandidátů má šanci projít primárkami, v Rusku, kde budou prezidenta volit v březnu příštího roku, je otázka podstatně jednodušší: bude mít Vladimir Putin protikandidáta nebo se bez něj obejde? Budou to prezidentské volby, nebo „prezidentské volby Vladimira Putina“, abych parafrázoval starou anekdotu?

„Nikdy jsem nelovil zvířata z červený knihy…“

Nenápadné signály, že by Vladimir Putin mohl mít ve volbách protikandidáta, nebo spíše „sparring partnera“, přicházejí z uralského Jekatěrinburgu. A to záhy poté, co Alexeje Navalného, dalšího z možných Putinových protikandidátů (svou kandidaturu už oznámil), odsoudili k podmínečnému trestu ve vykonstruovaném procesu o „krádeži dřeva“. Je tak formálně vyřazený ze hry a nezbývá mu, než se na vrchol vydat cestou občanské neposlušnosti.

Jako potenciální Putinův „schválený“ rival se místo něj začíná rýsovat výrazná osobnost ruské politické scény, tedy prozatím spíše její periferie – starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman. O svých prezidentských ambicích zatím nedal znát nějakým seriózním prohlášením a prozatím se dají vyčíst jen mezi řádky, konkrétně z vývoje událostí, které spustil článek s bulvárním titulkem „Starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman se jede do Moskvy poučit o sexu“.

Rojzman minulý týden v ruské metropoli skutečně pobýval, a to v prestižním diskusním klubu Přímá řeč na semináři, jehož téma se sexu týkalo, i když na poněkud intelektuálnější úrovni: „Role sexu ve světové historii“. Téma pro něj nebylo však zdaleka tak důležité jako moderátor klubu a zároveň jeden z přednášejících – protřelý politolog a všežravá mediální hvězda Stanislav Belkovskij.

Setkání to nebylo náhodné. Dva dny předtím, než se díky reaktivnímu informačnímu šumu vzedmula vlna zájmu o Rojzmanovu „sexuální aféru“, Belkovskij v pořadu na populárním liberálním rádiu Echo Moskvy velmi zeširoka zformuloval, proč je podle něj Jevgenij Rojzman, na rozdíl od Alexeje Navalného, pro Putina v nadcházejících prezidentských volbách optimálním soupeřem:

Za prvé – „Rojzman na rozdíl od Navalného vyhrál důležité volby“ – myšleny jsou komunální volby v roce 2013, kdy Navalnyj neúspěšně kandidoval na starostu Moskvy proti Sergeji Sobjaninovi, kdežto Rojzmanovi se v Jekatěrinburgu podařilo na hlavu porazit rivala z Jednotného Ruska.

Za druhé – „Rusko nemá rádo Moskvu. A Rojzman není z Moskvy. To je velká výhoda.“

A za třetí – „Rojzman je Žid s neuvěřitelně svůdným úsměvem, a proto se musí stát soupeřem Vladimira Putina, protože Putin Žid není, což je všeobecně známá výhoda oproti někomu, kdo Žid je… třebaže všichni ruští národní hrdinové jsou Židé,“ říká s poťouchle nekorektním úsměvem Belkovskij, který sám rád zdůrazňuje své židovství, a uzavírá: „Takže za Rojzmana, za Stalina! Za vlast, za Rojzmana!“

Belkovskij v tomto lehkém tónu v podstatě spustil Rojzmanovu předvolební kampaň – tomu už stačilo vyrazit do metropole na přednášku o sexu a dodat, že se mu nápad líbí a že o něm bude uvažovat.

Ve světle diskuse o Rojzmanově případné kandidatuře, která lavinově zachvátila salóny hlavního města a sociální sítě, se však zatím jen málo mluví o tom, jak na jekatěrinburského starostu, který si poslední čtyři roky pečlivě buduje pověst sympatického, nebojácného, neúplatného a liberálně naladěného kovboje, co nechodí s pány na led, zato pomáhá babičkám a sirotkům, vzpomíná generace 90. let, která ho zažila v trochu jiné roli: jako zakladatele dobročinného fondu Město bez drog.

Ten vznikl v Jekatěrinburgu v roce 1999 a řadu let fungoval pod Rojzmanovým vedením jako cosi na způsob soukromého represivně-penitenciárního systému, jenž si vytkl za cíl vymýtit v městě Jekatěrinburgu drogovou závislost. Metody používal Rojzman a jeho tým zčásti mafiánské, ale především „makarenkovské“: jeho speciální oddíly složené z ostrých chlapíků prováděly ve městě razie, při kterých chytaly delaery drog – ty předávaly policii (která za to přivírala oči nad nezákonným počínáním fondu), a mladé narkomany, kteří putovali do Rojzmanových „rehabilitačních center“, jejichž heslem bylo: 1. drogová závislost je nemoc. 2. narkoman je zločinec. 3. žádný narkoman se nechce léčit.

Minimální doba násilné „rehabilitace“ byla rok. K tomu, aby se člověk stal Rojzmanovým vězněm, stačil souhlas rodičů (v případě nezletilých), u starších pak souhlas samotného „pacienta“, který z něj zpravidla vytloukly Rojzmanovy gorily nebo Rojzman osobně (zde i dále vycházím z řady osobních svědectví o působení dobročinného fondu Město bez drog, které zveřejnil časopis Snob). Někdy ale stačil jen pobyt v „chládku“ – v podzemní nevytápěné korekci fondu, kam nahé narkomany zavírali na noc.

Dále rehabilitace probíhala v „karanténách“ rehabilitačních center – v zónách vězeňského typu – , kde bezprávné narkomany s akutním abstinenčním syndromem na tři týdny připoutávali k ocelovým palandám (až do roku 2009) – „dokud si neodvyknou“. Na léky tlumící bolest neměli právo – fond se řídil tím, že „abstinenční syndrom neexistuje“, že je to jen výmysl lékařů.

Příděly léků proti bolesti, ale také jídla pak závisely také na ochotě narkomana udat dealery a další narkomany ze svého okolí. „Pacienti“ byli během „rehabilitace“ také běžně využíváni jako „volavky“ – zaměstnanci fondu je posílali k dealerovi pro dávku, aby ho mohli „přistihnout při činu“ a násilím odvléct na policii, kde proti němu musel „pacient“ svědčit. Stejným způsobem při raziích identifikovali a unášeli i narkomany. Vzhledem k podmínkám panujícím v „rehabilitačních centrech“ docházelo často k útěkům „pacientů“. Na uprchlíka zpravidla pracovníci centra uspořádali hon, a když byl chycen, pro výstrahu ho surově zbili.

Na Rojzmanův fond byla později podána řada trestní oznámení pro únosy, vydírání, mučení, bití a dokonce pro vraždu jednoho z mladých narkomanů. Dva Rojzmanovi spolupracovníci byli odsouzeni, ale sám Rojzman se soudu vyhnul a odsouzeným díky svým konexím dokázal zařídit podmínečné tresty. Jak toho dosáhl naznačuje spoluzakladatel fondu Andrej Kabanov: „Naším fondem prošly tisíce lidí. Byly u nás děti prokurátorů a policistů i sami policisté, děti soudců, byznysmenů i poslanců státní Dumy.“ A není žádným tajemstvím, že část z nich za to Rojzmanovi byla upřímně vděčná a uměla to dát znát. A ti ostatní nedostali na vybranou.

K své případné kandidatuře se Rojzman zatím přímo nevyjádřil, třebaže podle internetového portálu ura.ru „se mu myšlenka Stanislava Belkovského líbí“. Zato lechtivé titulky z tisku o tom, že se „jede do Moskvy poučit o sexu“, okomentoval na svém blogu slovy, která mohou vnímavému čtenáři napovědět, že to s kandidaturou na prezidenta nejspíš myslí vážně: „No, nikdy není pozdě se přiučit. Ale ať si říkají co chtějí, jedno je jisté: obyvatelé Jekatěrinburgu nikdy neuslyší, že mě viděli opilého nebo že jsme přišel v kocovině do práce, že jsem vrtulníkem lítal chytat ryby do národního parku, že jsem lovil zvířata z červené knihy nebo si objednával prostitutky do sauny.“ Líbí se ženám, nepije, je neúplatný, sportovně založený, má rád přírodu, obzvlášť sibiřské tygry… Nepřipomíná vám tento portrét ještě jiného ruského politika s temnou minulostí?