V tu dobu jsme si koupili se sousedem Davidem samovaz. Radostné to byly žně. Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i ostatním sousedům. Měli jsme objednaný i traktor, Svobodovu 15. Stál v tu dobu 82 tisíc. Měli jsme plán, že koupíme dohromady se dvěma sousedy kombajn. Stál 240 tisíc korun. Byly to kombajny dovezené v rámci Unry. Byla to společnost, která dodávala různé zboží v rámci pomoci Evropě. V tu dobu jsme měli několik prasnic. Sele kolem dvaceti kil se prodávalo po tisíci korunách. Jenom za prasátka jsme utržili za rok až 80 tisíc, takže nebyl problém tyto věci koupit. Kromě toho v tu dobu jetelové semeno dosti vynášelo. Jenom kolenec, semeno, které se selo po ozimech, dalo několik tisíc. Pak bylo mléko, nějaký kus hovězího, pěstovaly se množitelské brambory. Vše bylo takové slibné. Lidé si zvelebovali své domy, všichni byli spokojení. Svobodně mluvili, tisk odhaloval všechny špatnosti, které se kde děly. Jakýsi stín však na tom všem byl. Ten stín se proměnil ve velký mrak, zatáhlo se nad celým Československem.

Rudé temno zasáhlo i naši Vysočinu, kdejakou sebemenší vesničku. V únoru 1948, když nálada v zemi byla protikomunistická, věděli komunisté, že by volby nevyhráli, uchopili se moci násilím. Všude zakládali akční výbory. Ve Vrbové se stal předsedou akčního výboru komunista Lehký, slavný to bojovník z revoluce. Vyučen byl obuvníkem, řemeslo mu nevonělo, a tak se pustil kopyta a chytl se koryta. Takových špatných řemeslníků i dělníků bylo dosti, aby ovládli celý národ. Chodili do večerních kursů, studovali dálkově, mnoho z nich pak bylo inženýry i doktory. Přijímání komunistických dětí bylo velice snadné. Mnohokrát při přijímacích zkouškách byla položena jen otázka: Jaké noviny čte tvůj tatínek?

V některých místech, kde byla velká většina lidí protikomunistického smýšlení, byli komunisté u nás krotcí, chtěli spolupráci. I mně nabídli, že bych mohl nadále vydávat poukazy na boty a ostatní věci. Já však řekl jasně: „S vámi nikdy nepůjdu.“ To bylo první střetnutí s režimem. To si dobře zapsali a pamatovali a při každé příležitosti mi připomněli, že jsem proti režimu. Předsedou národního výboru se stal učitel Brada. Do února byl sociální demokrat a komunisty proklínal. Je znám jeho výrok, že komunistické kačeny po potoce plavat nebudou. Co tím chtěl říci se neví, bylo-li to řečeno obrazně, nebo skutečné kačeny některého komunisty byly na tom potoce, jenomže se mu roztřásla brada, což bylo známkou velikého rozčilení.

Vycházelo, mnoho nových nařízení, mezi nimi i o domácích porážkách. Domácí porážka prasete mohla být zakázána těm, kdo jsou proti režimu. Předseda MNV Brada, to uplatnil na nás, jako prvních. Bylo to kruté ponížení, mít plné chlévky prasat a nesmět si zabít ani jediné z těch asi padesáti prasat. Ošetřovat to, hnůj od toho vyvážet, mnoho nocí probdít, když byla malá prasátka. Řekli jsme si s otcem a matkou: „Zabíjeli jsme si za protektorátu německého, budeme zabíjet i za protektorátu komunistického, máme na to plné právo, děláme ode tmy do tmy celé dny, neděle, svátky, je to naše.“ Ovšem pokořovalo nás to, že nemůžeme veřejně, ale v noci. Byla tu schůze občanů, na které promluvil předseda okresu Zajíc. Chtěl po svém projevu nějakou diskusi. Přihlásil jsem se. Ptal jsem se, zda je možné, když někdo něco kritizuje, nesmí si ani prase zabít. On vyhýbavě odpověděl, že nezná místní poměry. Nezná také, jak plním dodávky. V tu dobu jsme měli všechno dodáno a ve vepřovém mase ještě předáno. Tu vystoupil proti mně předseda akčního výboru Lehký a začal mně vyčítat, že kde můžu, zesměšňuji komunistický režim, a kam vcházím, že mám takový sarkastický úsměv, který zrovna řeže. I Brada se ozval, že jsem odmítl spolupráci a že se nesmím divit, že mně také neudělají, co bych potřeboval. Předseda okresu Zajíc to rychle zamluvil a o slovo se již nikdo nepřihlásil. Na jiné schůzi, která se konala ve škole (on se totiž bál jít večer do hospody), ptal se jako předseda MNV, komu se zdají vysoké dodávky obilí. Tvářil se tak úlisně a lidé mysleli, že nám chce dodávky snížit. Já ho pozoroval a viděl jsem v něm zradu. Přihlásilo se několik zemědělců a on si to s poťouchlým úsměvem zapisoval. My měli též veliké dodávky, ale nežádal jsem o jejich snížení. On sečetl, o co lidem se zdají větší dodávky a vítězně řekl: „Přidáme to vesnickému boháči Strakovi.“ Ve Vrbové byli vesničtí boháči dva. Jeden měl celkem necelou třetinu hektaru pozemku. Měl domek, o dvou místnostech, kovářskou dílnu, malou zahrádku kolem domu, kolem zahrádky měl asi třecet metrů plotu drátěného z dílů, bylo to v rámech a to byl na tu dobu přepych. To stačilo Bradovi, který celou tuto akci s kulaky inscenoval a tohoto nenáviděl, pro jeho postoj k režimu, aby ho vyhlásil za vesnického boháče. Druhý boháč, vlastně chudák, měl deset hektarů pozemků v nadmořské výšce 650 metrů, louky bažinaté, pole kamenité. Jeho starý dům měl dvě místnosti, nábytek padesát let starý, jedno staré rádio, jedno jízdní kolo, pračku doma dělanou v ceně asi dvě sta korun. Stroje staré, nic nového. Hlavní důvod byl ten, že chodil do kostela. Byl do dobrý hospodář, pomáhal lidem, patřil k nejpřednějším lidovcům.

Co dostal učitel a předseda MNV z Vrbové za zabití děvčátka? Brada učil první třídu. Chodily tam děti ze všech vrstev, i děti zemědělců. Zasedl si na malou Mařenku Jíchovou, protože její tatínek byl proti komunistům. Jednou jí dal pěstí několik ran do zad a ta musela být ihned převezena do nemocnice, kde ji už nevzkřísili a brzo skonala. Jelikož to byl velký komunista, nic se mu nestalo. Do protokolu se napsalo, že uklouzla na schodech. Její otec často křičel pod okny učitele Brady: „Vrahu, zabils mi dítě.“ Nic se mu nestalo. Uvidíme, co dostane za zabití prasete Jan Hájek.

Byla to zrůda v lidské podobě. Jeho otec byl zbožný, když byl ve Vrbové, chodil každou neděli do kostela. Říkalo se, že z něho chtěl mít kněze. Zdálo se, že je posedlý ďáblem. Nevycházel ze školy a zvlášť večer by za žádnou cenu nešel ven. Měl ale svoje donašeče, kteří mu podávali informace o lidech, takže věděl o všem, co se ve vsi dělo. Tito lidé měli různé výhody, slevy na kontingentech. Ve škole jsem se dostal do hádky s Bradou. Řekl jsem, že jsem to prase nikomu neukradl, je naše a všechno, co s námi budou dělat, je násilí. Vzal jsem všechnu vinu na sebe a prohlásil se vedoucím hospodářství. Tlustý mně položil ruku na rameno a řekl: „Jménem zákona tě zatýkám.“ Napadaly mě různé myšlenky, co by tomu asi řekli naši předkové, že si český zemědělec nesmí ani svoje vlastní prase, které mnoho měsíců krmí, zabít. Když mě vedli, přemýšlel jsem o tom, co by asi řekli lidé ze svobodného světa, že čeští rolníci jsou voděni v řetězech jako zločinci, když se chtějí najíst.

Všechno bylo dobré a já stanul druhý den před soudem v Polánce. U soudu jsme nikdo z nás nikdy nebyli, a tak jsem byl překvapen, co lidí se musí námi zabývat. Myslel jsem, že se tomu tam zasmějí a že nás pustí domů. Oni to však začali brát vážně. Ohrozili jsme prý republiku tím, že jsme si to prase zabili, narušili plán, ale to by snad nebylo tak zlé jako důvody politické.

Byl nad námi vynesen rozsudek: 14 měsíců tuhého vězení pro mě, 9 měsíců tuhého vězení pro matku a 6 měsíců tuhého vězení pro otce. Nejvyšší trest pro mě byl stanoven za to, že jsem byl iniciátorem všech špatných věcí. Matka zase s odůvodněním, že mě špatně vychovala, a otec dostal nejméně proto, že byl nejméně vinen, ale neměl trpět, co provádíme.

Jednou jsem se vrátil z práce a na krabici v prachu bylo napsáno – Celu ti myl Svoboda. Tak ten dobrý náš přítel je nablízku. Kamarádil s otcem. Ukrýval lidi, kteří se za války skrývali před gestapem. Nedělal rozdílu, zda jsou to komunisté nebo jiní. (Zavřeli ho) Inu proto, aby odboj, který vedl proti nacistickému násilí, nezačal proti násilí komunistickému. Svoboda ukryl někoho, kdo byl pronásledován StB a bylo zle. Tento člověk, který prošel ruskou frontou, Sibiří a Vladivostokem, za nacistické okupace jako poštmistr zadržoval udání pro gestapo, zachránil mnoho našich lidí před smrtí. Musel se potom skrývat i s rodinou a bojoval se zbraní v ruce proti Němcům. Komunisté ho zatkli na ulici, když šel něco koupit do obchodu. Věděli, že je to člověk pevný, že se hned tak k něčemu nepřizná. Tloukli ho důkladně, nepomohlo, a tak si jeden člen StB vymyslel plán. Zavedli ho ke trati, která vede lesem, a tam ho přivázali ke kolejím provazy, že ho nechají přejet vlakem. Když už pískal vlak a on mlčel, odvázali ho a když přejel vlak, tak ho tloukli hlavou o koleje, až ztratil vědomí. V tomto stavu byl převezen do Klínova a hozen k jednomu vězni z Lážova, kterému se podařilo ho vzkřísit. Když jsem se později ptal v Jáchymově Zdenka Mančala, proč ho zavřeli, s úsměvem odpověděl: „Zavřeli ho, aby nezačal vysílat proti komunistům.“ Byl prvním hlasatelem v roce 1945 v květnu v našem rozhlase v Praze. Riskoval život, volal všechny české lidi se zbraněmi na pomoc Praze.

Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Naložili jsme ráno pytle na vůz a já jsem šel ještě do kůlničky, měl jsem od minulého dne ohnutý pluh od nákladu. Rovnal jsem ho ve svěráku. V tu dobu ke mně přišel otec a říká: „Hochu, co myslíš, co by bylo za to, kdyby někdo někoho přechovával – kdo je stíhaný policií?“ Já mu na to odpověděl: „To je těžký tatínku. Přijde na to, co je to za člověka. Může být za to rok nebo i pět.“ Otec, když mi pomohl zapřáhnout říká, že dnes na pole nepůjde, že mu není dobře.

Když jme se vrátili odpoledne z pole, tak už byl studený, oběsil se. Měl strach z nového zavření a pronásledování a jeho nervy to nevydržely. Zda někoho přechovával, to mi neřekl, ale možné to bylo, měl mnoho známých.

Matku už nestačili takto terorizovat, vrátila se s podlomeným zdravím. Jednou začaly prudké horečky, odvezli ji do nemocnice a za několik dní zemřela.

Palouš byl mezi těmi, kteří předtím zabírali mlátičku u Moravců. Přišli výhružně, musili jim ji vydat, neboť by riskovali v tu dobu vězení. Za slovní bránění bylo půl roku tuhého vězení, za větší bylo i několik let. Co se na ni ti Moravcovi našetřili, aby si usnadnili práci a nemuseli točit klikou fofru. Nyní tito představitelé moci jim ji berou. Tetička Moravcová taková dobrá, pracovitá, milá žena, utírala si do zástěry slzy, když tu mlátičku odváželi a říká: „Děti pamatujte si to, bylo to na matičku Boží, když nám komunisti ukradli mlátičku.“

Pro samovazač přišli k Davidům. Měli ho koupený společně se sousedem Hájkem, který v tu dobu byl ve vězení v Jáchymově. Hospodář nebyl právě doma, byla doma jenom stará babička osmdesátiletá. Ta se jim postavila do cesty a říká: „Neberte jim ho, copak si bez něho počnou? Zase budou muset sekat kosou a odebírat a vázat.“ Nedbali na to a jeden z těchto dobrodinců jí říká: „Kliď se z cesty bábo, nebo uvidíš!“ A bába uviděla. Měla důchod asi sto korun měsíčně. Byla ke stolu, jak se říkalo s hospodářem, nepotřebovala peníze, ale měla je ráda, jako každá babička měla radost, když mohla podstrčit svému vnukovi tu nějakou korunu, když byl na studiích. Nestyděli se místní rudí konšelé a tuto stokorunu této ženě vzali. Nedostávala nic, ať prý ji živí vnuk, když se o jeho hospodářství tak stará. Tento úplně nový samovazač, na kterém se sekalo jen jedny žně, byl rozřezán autogenem a dán do šrotu. Nedostali za něj vůbec nic.

Za nějaký čas začaly útoky na zemědělce znovu a jeden po druhém byli nalákáni buď na nějakou funkci nebo pohrozeno zavřením nebo i vystěhováním a podobnými možnostmi. Byl také vystěhován vesnický boháč Straka. Kdo blíže znal toto hospodářství, musel říci vesnický chudák. Když je stěhovali, přišli se s nimi rozloučit sousedé a pomáhali jim nakládat na nákladní auto věci, které si mohli vzít. Pracovník z okresu poručil složit pračku na prádlo, kterou mu sousedé naložili. Byla to pračka doma udělaná v hodnotě asi dvě sta korun. Musela být odvezena na národní výbor, odkud si ji ten zaměstnanec okresu vzal. Přijel si pro ni až večer, jako zloděj.

Krádež vlastně bylo všecko. Podle rozsudku jim zabavili veškerý majetek. Je tam doslova psáno: Navždy se zbavují majetku, navždy se nesmějí ubytovat v našem okrese. Odůvodnění rozsudku znělo: Rozšiřovali modlitby a různé věci, věřili ve změnu režimu, nesplnili několik metráků obilí, ohrozili tím republiku. Majetku byli zbaveni proto, že by mohli jeho prostřednictvím šířit myšlenku změny režimu.

Zase se toho nakupilo na mou hlavu a mě volali k soudu. Přišel okresní plnomocník, říkalo se také zmocněnec ministerstva výkupu. Sedl za stůl, vytáhl kus papíru a řekl, že se mnou sepíše protokol. Psal sám, neptal se na nic. Dává pozdě zapouštět krávy, dává pozdě zapouštět prasnice a nedodržuje agrotechnické lhůty. Já mu říkám: „Láďo měj rozum, kráva se dává připouštět, když se běhá, prasnice, když se chruje, a pole se seje, když na jaře pominou mrazy a pole oschne, a to dělám.“ Nedbal na nic a povídá: „Nemluv mně do toho, já vím, co napsat, aby tě zavřeli.“ Byl to špatný švec, který se pustil kopyta a chytl se koryta. Takových bylo víc. Jim uvěřili jejich nadřízení, kolegové obuvníci, krejčí, dělníci z továren, kterým se nechtělo dělat a tak se chytli politiky.

Za chvíli zvážněli a vynesli rozsudek: Půl roku tuhého vězení … Ten den jsem povýšil. Už jsem nebyl obyčejný trestanec, ale Recidivista.

Ti prezidenti se střídali, a tak když nastoupil Novotný, dal mi amnestii. Škoda. Už jsem přemýšlel, kam mě asi dají, chtěl jsem poznat další tábory a věznice, bylo mi tam dobře. Zvláštní pocit volnosti, i když mi nasazovali řetízky na ruce. Měl jsem dobrý pocit, že jdu správnou cestou. Ďábel zuřil, to se mi líbilo. Co by to bylo za ďábla, kdyby se nechoval ďábelsky.

A dále jsem hospodařil, jenomže jaké to bylo hospodaření. Sráželi mi z tržby, a to dvě až tři pětiny veškerého platu, který jsem dostal za mléko, maso, obilí, brambory. Jenom z vajec jim byla hanba něco srážet. Když jsem měl koupit z toho zbytku umělá hnojiva, někdy osivo na přeměnu nebo sadbu bramborovou, na živobytí mnoho nezbývalo. Prase jsem zabít nesměl. Poučili nás, jak vysoko je ceněno u nás prase, že za jeho zavraždění nám dají tři a čtvrt roku tuhého vězení. Otci, matce i mně ztrátu práva volebního doživotně, na pokutách třicet tisíc a věci, které nám ukradli, za dalších čtyřicet tisíc. Oni říkali, zabavení, je to stejné jako ukradení, ale lépe to vypadá. Mohli jsme být rádi, že nás za to nepopravili.

Jednoho dne právě jsem se vracel z hub, které mi rostly za stavením na zahradě, měl jsem kolem zahrady nasazené břízky a smrky a pod nimi rostly i hříbky. Kozáky jsem sbíral každý den. Bylo do polévky i na smažení. Takového pěkného letního dne přišli dva chlapi a jedna žena z finančního odboru z okresu a že jdou zabavit magnetofon a pračku. Nejdříve vytahovali pečeť na magnetofon – na ten měli velkou chuť. Ono se to praktikovalo tak, že tyto zabavené věci, ve většině případů, byly prodány za pár korun známým komunistům. Je možné, že už se na něj někdo z nich těšil. Já je přivedl k velké bedně, která se podobala menší králíkárně. Byl v ní předzesilovač, gramofon, rozhlasový přijímač a adaptér na pásky. Říkám: „Ty věci uvnitř si můžete vzít, ale tu bednu ne, dal mi ji můj strýček a já mu ji nezaplatil, tak je jeho.“ Dále jsem jim ukázal dopis z Čs. rozhlasu, ve kterém projevují zájem o staré písničky, které mám nahrané, že si je přijedou poslechnout. Říkám, jak chcete, ale kdybyste mohli nějaký čas počkat, až by přijeli, nebo se s nimi sami dohodněte, aby z toho nebyla ostuda. Řekli tedy, že prozatím magnetofon nebudou plombovat. I na ten se mi nabízel kamarád, že si ho dá napsat na sebe a ponechá ho u mně.

Měl ještě na seznamu pračku. Zavedl jsem je přes dvůr do stodoly. Tam jsem měl na mlatu u kraje postavenou mlátičku a u ní motor šestikoňský. Na řemenici jsem dal na kousek kulánu řemeničku na klínový řemínek. U ní bylo obrácené štokrdle, stoleček starý rozviklaný a v něm byl ten zázrak, na který se tito okresní konšelé tak těšili. Pořídil jsem to za dvě sta korun. Byla to vanička z pozinkovaného plechu a v ní vrtulka. Aby to bylo stabilnější opřel jsem o patro kus prkna. Říkám, můžete si ji vzít hned, já jsem sám, já si vyperu na valše, horší to bude se sousedy, kteří si ke mně chodí prát. Zarazili se, jen jeden zčervenal a ta pracovnice, která měla na pračku chuť, říká: „My jsme mysleli, že je to tovární výroba, tuto zabavovat nebudeme.“ Přemýšlela, že v té jejich koupelně, by se ten šestikoňský motor špatně vyjímal a také to prkno opřené o strop, by na kráse nepřidalo. Nevím, co řekli na výboru, ale nebylo to asi nic milého.

Do družstva se nechtěl dát nikdo. Lidé byli naháněni všemi možnými prostředky. Souseda Jendu lákali na funkce. On o to nestál. Když viděl, že chodí po vsi, odjel raději na pole. To se vždy rozštěkali všichni psi ve vesnici a začali výt, což dělávají při nějakém blížícím se neštěstí.

Jezdilo ke mně mnoho lidí z širokého okolí a mnozí mi říkali: „Jsi pro nás majákem, dokud ty se držíš, máme naději, že to takto nezůstane, že tento režim padne.“ Věděl jsem a říkal to lidem, že myšlenka komunismu už byla poražena v celém světě, že nikdo dobrovolně a s nadšením nevezme na sebe ten chomout komunismu. Ve většině kostelů byly čteny pastýřské listy našich biskupů. Bylo v nich odsuzováno násilí komunistů, bylo tam řečeno, kdyby k vám v budoucnosti nedolehl náš hlas, nevěřte tomu, co našim jménem bude řečeno. Za přečtení dostávali kněží pokuty. Obešel jsem známé a peníze na pokutu s několika dalšími z okolí sehnal. Lidé ochotně dávali. Pak začalo zatýkání, nejdříve to odnesli biskupové. Potom začali vybírat některé kněze. Oni by je nejraději odpravili, ale chtěli zachovat pro cizinu zdání, že to je u nás dobré, že jenom ti špatní musejí být převychováni. Na převychování byl vybrán i náš pan farář. Posudek k soudu už byl od místních komunistů napsán. Je u lidí oblíbený, mají ho rádi, když má svátek, nosí mu na faru dorty, když někdo zabíjí prase, tak mu kus přinese.

V našem okolí se už začalo se zatýkáním kněží, tak jsme byli v pohotovosti, že ho budeme bránit. Jednoho dne přišlo telefonní hlášení z Vranic, že pro něho přijeli. Vypravilo se nás mnoho z Vrbové i okolí, kde byla připravena i nákladní auta na převoz lidí. Chtěli nám pomoci i evangelíci, my zase ochotně jsme chtěli hájit evangelického pana faráře. Byl to útok na víru a to ná všechny sjednocovalo.

Když policie viděla to množství lidí, odjela. Za několik dní volali pana faráře na okres a tam ho sebrali.

V Americe vidíme i kousek sebe, svého národa. Jsou tam potomci Čechů i Slováků a jiných evropských národů. Jsou to lidé pracovití, stateční, kteří se po celé generace nenechali zlákat nějakou zvrácenou ideologií, jako je nacismus, fašismus nebo komunismus.

Na podzim pak, po skončení polních prací jsem šel dělat do Vranic do jednoho podniku, který rozšiřovali. Stavěla se nová hala. Byly to práce s krumpáčem i lopatou. Toto milé nářadí mě provází celým životem a pak to jsou ještě vidle na hnůj. Kdo si tyto věci zamiluje, nemusí s nikoho bát. Toto nářadí mu nikdo z ruky nevezme. Funkcionář družstva Sova dále svědčil, že zabíjím prasata elektrikou, že jezdím na motorce a nevšímám si lidí. Prasata jsem v tu dobu zabíjet nemohl, protože jsem je už několik let nechoval. Motorku mně ukradli před mnoha lety při domovní prohlídce. Jednalo se tu o staré drby. Bylo to všechno směšné. Já se při výpovědi svědka Sovy smál a když skončil, tak říkám: „Doufám, že se těmto nesmyslům zasmějete, to přece není podklad pro soudní stíhání.“ Prokurátor však na mě křikl: „Dokažte, že tomu tak nebylo, jinak uvěříme svědkovi Sovovi.“ Já jsem měl dokazovat, že jsem před desíti lety nezabíjel prasata elektrikou, měl jsem sehnat svědky, že v roce 1950 jsem zdravil lidi, když jsem jel na motorce. Svědek Sova stál vedle mě a já měl dojem, že je napitý. Jednou jsem s ním mluvil, když vyšel z hospody a to mně docela vážně vyhrožoval, že mě zabije a já tomu věřil, protože to byl nevěrec a nacista, fašista a komunista. Dával mi za vinu, že mám jeho fotografii, jak byl fotografován jako trestanec s ostříhanou hlavou. V roce 1945 ho sebrali jako vlajkaře. Nedokázali mu však žádné udání, tak ho propustili. Podle mě to byl nešťastný člověk. Jeho životním cílem bylo být lesníkem, mít pušku a vyjít si do lesa a do polí. Byl to veliký odborník na zvěř, dovedl vystopovat kdejakou kunu, lišku i jiné. Myslel, že dosáhne svého cíle za války, ale nedosáhl. Měl to slíbené, přizpůsobil se, nebylo mu to nic platné. Potom začal sloužit komunistům, ale ani oni mu pušku do ruky nedali. V rámci této služby musel jít i na mě svědčit. Jeho informace o tom, že mám jeho fotografii s ostříhanou hlavou byla pravdivá. Ano, měl jsem ji a tam před hospodou, když mně vyhrožoval zabitím, jsem mu ji dal do ruky, abych měl pokoj. Nenechám se přece zabít kvůli nějakému obrázku. Čeká mě ještě mnoho práce na různých pracovištích. Netrápím se tím, kde budu dělat, vím jenom, že mně vždy Pán Bůh pomůže, bude li to jeho vůle, vyjdu i z tohoto vězení, které je na obzoru.

Ukázky z knihy Bohumil Černík: Rudé temno nad Vysočinou, soukromý tisk.

Původně vyšlo: Babylon, 16. 6. 2008