Ústavní soud zveřejnil nález, kterým zamítl návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení zákona o archivnictví z roku 2003, které umožňuje odborné i laické veřejnosti svobodně nahlížet do materiálů vyprodukovaných StB. Proti sobě stály zájem na ochranu osobních údajů a zájem společnosti vědět, jakým způsobem fungoval totalitní režim, jak špehoval občany, jaké metody používal k diskreditaci svých oponentů…

ÚS zamítl návrh na omezení přístupu k archiváliím těsnou většinou osmi soudců proti sedmi oponentům, které vedl předseda ÚS Pavel Rychetský. Své námitky proti platnému zákonu o archivnictví vyslovil v rozhovoru pro Aktuálně.cz 13. ledna:

„Netvrdím, že právo na ochranu soukromí má vždy přednost (před právem na informace a veřejným zájmem na poznání minulosti; pozn. aut.), ale v případě zločinným způsobem vyfabrikovaných a difamujících údajů o sledovaných osobách či odposleších ze soukromých bytů rozhodně nemohu se zpřístupněním těchto údajů, které si nedovolila ani samotná StB, souhlasit. Máte představu o tom, jaké údaje StB na sledované osoby shromažďovala, nebo dokonce vytvářela a do svazků ukládala? Nikoli doklady o své zločinné činnosti, ale difamující informace o intimním sexuálním životě sledovaných „nepřátel režimu“, o jejich zdravotním stavu, rodinných záležitostech včetně vnitřních hádek či sporů, o jejich náboženském přesvědčení, osobních poměrech, sexuální orientaci, majetkových nebo jiných potížích.“

Je v pořádku, že Rychetský s nálezem nesouhlasí, ale to, co uvedl, je hloupost: výše uvedené je právě podstata zločinnosti totalitního režimu, který nechce zničit oponenta jenom politicky či materiálně, ale snaží se narušit i jeho lidskou a osobnostní integritu. K tomu mělo sloužit zrušení hranic mezi veřejným, soukromým i intimním. Kdybychom toto ze spisů StB škrtli, škrtli bychom i základní rys totality.

Rychetský by chtěl toto státem provozované šmíráctví „ošetřit“ tak, že by omezil přístup k materiálům StB pouze na vědecké pracovníky. Existuje jediný rozumný důvod, proč by měli být historici privilegováni? Tak to přece fungovalo před listopadem 89, kdy měl na výklad historie stejně jako na přístup do archivů monopol státem posvěcený „profesionál“. Morální integrita, či obyčejný „selský rozum“ přece nemá co dělat s vysokoškolským diplomem. Navíc když existuje státní zájem archivy před veřejností chránit.

Rychetský na podporu své argumentace připomíná právo na informační sebeurčení, které je „zakotveno v mezinárodních paktech a konvencích o lidských právech a svobodách a stručně řečeno limituje, kdy, v jakém rozsahu a za jakých podmínek může stát shromažďovat údaje o svých občanech a jak je povinen s nimi nakládat, přičemž prakticky vše je podmíněno souhlasem či rozhodnutím dotčené osoby.“

Ano, ale inkriminované údaje přece neshromáždila Česká republika. Jakým právem by si měl demokratický stát „syslit“ dokumenty, které na nás nezákonným způsobem sbírala tajná policie totalitního státu? Ty dokumenty patří nám, veřejnosti a Česká republika v tom má jedinou roli: „z podstaty věci“ povinnost tyto materiály spravovat, pečovat o ně, a také je veřejnosti zpřístupňovat.

Rychetský říká: „Nechce se mi věřit, že by většina osmi soudců, která nás přehlasovala, fandila estébákům a jejich činnosti a preferovala je před lidskou důstojností lidí, kteří měli odvahu se zločinnému režimu postavit.“

Staví pravdu a lež na hlavu. Bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík, který se za rozhodnutí ÚS v tisku postavil, připomenul v tomto smyslu slova Husova druha Jeronýma Pražského: „Má-li vzejíti z pravdy pohoršení, lépe jest, aby pohoršení vzešlo, než aby pravda byla zatajována.“ (HN, 13/1/2017)

Ano a k tomu je nutno dodat, že pravda je na straně obětí a pronásledovaných, ne na straně StB, která zneužívala své obrovské a ničím de facto neomezené moci proti jedincům, kteří se nemohli adekvátně bránit. Jediné pohoršení, které může ze spisů StB vzejít, je pohoršení směrem k těm, kteří špehovali intimní život svých obětí a špinavosti vyráběli, tedy ke komunistickému režimu, jeho tajné policii a armádě jejích slídilů.

Volný přístup k archiváliím pochopitelně nikomu nedává právo libovolně se získanými materiálem nakládat, jak to ostatně konstatoval i nález ÚS: archivy dokumenty nepředkládají zájemcům ke zveřejnění, ale k nahlížení. Použije-li někdo materiály, která nám po sobě zanechala StB, k diskreditaci kritiků totality, které tajná policie sledovala, použije je se stejným záměrem a účelem, o který šlo StB. Bezpochyby by tak šlo o zvlášť hanebný útok na osobní integritu lidí, kteří si naopak zaslouží naše ocenění. Bylo by pak na justici, aby takové jednání v občanskoprávním řízení pokutovala citelnými částkami, ať už by se jednalo o jedince, nebo o bulvární médium – v tomto případě přísněji.

Každopádně je po všech stránkách dobře, že byl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ve svém názoru přehlasován.