Čtvrt století od pádu komunismu dospěla tuzemská demokracie do zvláštního stavu: premiér této země žádá po svém ministrovi, aby vyvrátil podezření z podvodného jednání, a „tisk“, který by měl mít výše uvedené (zkoumat politikovu bezúhonnost) v popisu práce, to komentuje – pro své čtenáře, posluchače, diváky – jako jakési svého druhu sportovní utkání: premiér útočí, ale teď se trochu do toho zamotal, ministr financí toho hbitě využil a přešel do protiútoku. Kdyby se ředitelem mateřské školky stal pedofil, podezřelý hned z několika sexuálních deliktů, tisk by spekuloval o tom, zda ho pan ministr školství vyhodí nebo ne, to by bylo zajímavé utkání…

Tuzemská média, sama o sobě krotká, zkrotnou ještě víc, jde-li o Babiše, a nasadí „taktiku nezaujatých pozorovatelů“. Ještě před pár lety by ovšem byla nemyslitelná skutečnost, že jeden z největších byznysmenů nakoupí média, stane se ministrem financí, získá tak dohled nad veškerou podnikatelskou konkurenci a tím nejhrubším způsobem naruší férovost podnikatelského prostředí.

A nejde jen o střet zájmů a neetické chování, ale i o trestní věci – Babišovy podvody a machinace, které jsou podle veřejně dostupných faktů evidentně za hranicí zákona. Člověk, který všechny kolem označuje za zloděje, není schopen vyjasnit ani původ svého majetku – to je přece úplně „ideální situace“ pro soustředěný útok médií a se svérázným způsobem Babišova „podnikání“ to nestojí ani moc námahy – kdekoli kopnete, vypadne na vás nějaká podezřelá transakce, neetické jednání či rovnou gangsterské metody při likvidaci konkurence.

Kontrolní orgány ministerstva financí šmírují tu poslední korunu toho posledního živnostníka v té nejzapadlejší vesnici, ale jejich šéf obchází zákony a sám se placení daní vyhýbá v řádu milionů. Může být větší sousto pro tisk – ať už tzv. seriózní, veřejnoprávní, nebo bulvární? Přitom kde nic tu nic – pátrání po Babišových „podnikatelských“ tricích se v zemi se stovkami novin, webů, rozhlasů, televizí všeho všudy věnují tři novináři. Co dělají ty tisíce ostatních? Baví lidi tím, co zas žvanil Ovčáček či jiný podobný blb na twitteru? Kde jsou doby, kdy média „uštvala“ politiky či veřejné činitele za prohřešky, které byly co do závažnosti a rozsahu ve srovnání s těmi Babišovými naprostými margináliemi?

Lid obecný má ve zvyku nadávat na politiku. Pokud vezmeme základní demokratický mocenský čtyřúhelník: vláda – parlament – nezávislá justice – nezávislá média, co se týká profesionality, jsou dnes média na tom jednoznačně nejhůře, a to už je – v tak silné konkurenci, jakou je např. zdejší soudnictví – co říct. Taková míra pokleslosti, alibismu a znovu už zase servility (ne jen k moci, ale stejně tak ke čtenáři, což je možná ještě horší) tady nebyla od doby normalizace. Pokud se během 90. let začala vytvářet v novinářské obci jistá stavovská čest, tak dnes je v troskách – z většiny novinářů jsou opět námezdní pisálci, kteří se často jen tváří, že píší svobodně, ač píší přesně tak, aby nepřekročili jistou mez, o které všichni vědí, kde přesně leží, ač to není nikde psáno.

Podobně jako za normalizace zahlcují média veřejný prostor vším možným, jen ne tím podstatným – schopnost vytvářet balast, ve kterém se všechny důležité zprávy ztratí, absence soudnosti, důraz na pitomosti, které dnes média produkují odprava doleva, až na pár čestných výjimek, je opravdu „pozoruhodná“. A i když je informace „podstatná“, žije jen okamžik, protože jejím vypuštěním do světa veškerá novinářská práce v naprosté většině případů končí – jít za věcí, jako ohař sledovat „barvu“, držet se jí, až do samého konce neexistuje. Zprávy jako takové přestávají mít smysl, jsou dobré jen k tomu, aby je zítra nahradily zase jiné – stejně efemerní. Je to stejné, jako když mluví Babiš, který říká jen to, co může nějak rezonovat ve veřejnosti, aniž by to mělo sebemenší vztah k realitě – vypouští do éteru jen reklamní slogany. Větší část médií dnes funguje podobně: nejde o věc, ale o to, jak se prodat. Proto se také může dnes dít prakticky cokoli, aniž by tomu veřejnost přikládala nějaký význam.

Pokud ale budeme v byznysu přehlížet podvodné jednání, za chvíli celou podnikatelskou sféru paralyzujeme a pomůžeme vzniku struktur, které se řídí svými pravidly zcela mimo volnou, otevřenou, kontrolovatelnou a rovnou soutěž. To samé platí v politice. Pokud necháme Babišovo „politické podnikání“ dožít, zásadním způsobem narušíme nejen politické prostředí, ale vedle funkce nezávislých médií např. i fungování finanční správy, jak to můžeme v posledních týdnech vidět. Z demokracie se stane klientelistický systém, ve kterém bude v zákulisí o všem rozhodovat pár šíbrů, zatímco společnost si může pískat kudlu, tedy ráno sušit hubu, v poledne nemít do čeho kousnout a večer se místo jídla párat dřívkem v zubech; jak ví moudrá česká pohádka.

Pokud Babiše z funkce ministra financí nevyhnala neduživá média, musí to udělat premiér. Dokud neskončí vyšetřování z podvodného jednání a dokud nevysvětlí podezření z krácení daní atp. atd., musí Babiš z kola ven. Volby nevolby, tady není o čem spekulovat.