Ševče, drž se svého kopyta

Umění vládne. Neslouží, ani nepřekáží, jak by se neznalým někdy mohlo zdát. V umění básnickém se očekává, že autor(ka), pokud nenastanou vnější překážky, vystupuje s dílem již v mladém věku, kdy se talent a elán projevují erupčně mocnou silou, aby dál plynuly proudem v nepřeryvném toku. K umění ale přísluší tvůrčí utrpení, a pokud je kdo odmítá, zůstane příštipkářem a kýčařem, paštikářem, rekreačním zdobilem, amatérem, diletantem a symbolistou – umělcem však nebude nikdy.

Ilustrace Eisen Tomioka.

Tahle maxima se zjevně k Robertovi Krumphanzlovi (1973), autorovi útlého elegického svazku Sen s výčitkami, dosud nedostala. Závany nihilistického splínu bývají četnější, než se zdá; když s ním však vystoupí na prahu padesátin redaktor, editor, nakladatel a vydavatel, petičník, člen mnoha jury literárních soutěží, redakcí a redakčních kruhů, jedná se spíš o lapsus a třeba doporučit kombinaci psychologa se zpovědníkem, již by rozmotali klubko Krumphanzlových problémů s kreativitou. Nestačí říci, že to v posteli za nic nestojí a v kuchyni už to zná; v jeho typografických ornamentech na několika desítkách stran chybí téma, příběh i metafora. Snad by se jeho texty daly označit jako „literarizující spekulace“. Všechno je to naposlouchané a vyčtené, vykalkulované, prožitku minimum, bezcitně chladné a pusté, s banálním prozaickým slovosledem bez poetické invence, jenom jak autorovi uvíznulo při redakčních pracech v paměti.

Ale je možné, že desítky let kancelářských prací v literárním provozu Robertovi Krumphanzlovi ubraly na sebekritičnosti a pokouší se teď vecpat na Parnas zadním schodištěm s voničkou elegií – leč pozdě, z piedestalu zajištěné existence se umění přízeň nezískává.

Umělec bývá rozháraný rozervanec, psychopat, alkoholik, mučedník, prcíř, velkorysá povaha, neústupný charakter na hraně existence, otevřený různým vjemům, radar kreace – ve Snu s výčitkami se však nenachází ani náznak ekvilibristiky smyslu, pouze tiráda odpočaté zajištěné kancelářské existence v umělecké predispozici. Má talent – ovšem talent písařský, nikoliv ke kreaci. Ani stopa po citovém osudu, existenciálním traumatu, metafyzice smyslu – jenom znaky ve všeobecném významu – vskutku, některá díla jsou mrtva již jak se zrodí. Tam, kde jiní nabírají vzmachu a rozkošatí se do všech směrů, v půli cesty a v plné síle tvůrčího tempa, tam teprve Krumphanzl začíná, jakoby se nenápadně se svými dílky „přifařil“, nenápadně se přidal k pelotonu, když se byl předtím důkladně obeznámil s provozem a stylem, jak jej autoři krušně vydobývají.

S těmi redaktory a nakladateli, co sami skládají verše a píší prózu, vůbec bývá potíž. Pokud se pouští do kritik, nedá se jim věřit, zda si nevyřizují svérázné účty s konkurenty a nepodsouvají jim svoje vlastní nedostatky. Cožpak jsou redakce a nakladatelství „továrnami na literaturu“? V Česku, kde je de facto 100% gramotnost by dle selské úvahy měla vznikat vynikající díla. Není tomu tak, vzniká pouze více braku a podíl nenadekretované kvality zůstává stále týž. Tam, žel, Sen s výčitkami nespadá; bez invence a životních zkoušek umělecké dílo nemůže vzniknout. Tak vzniká jenom hra na umění, kultivovaná přirozenost bez estetického životního projevu.

Sen s výčitkami, Robert Krumphanzl. Nakladatelství Fra, 2016, stran 36

Foto Petr Horčička.