Sever proti Jihu na vietnamský způsob

V tento den 30. dubna 1975 zavládla nad prezidentským palácem v Saigonu vlajka komunistického Vietkongu. Komunistický Sever dobyl jižní Vietnamskou republiku. Vietnamská válka znamenala především hluboké rozdělení vietnamské společnosti, které přetrvává dodnes. K výročí přinášíme článek absolventa americké Yale University Willa Nguyena, který během své letošní návštěvy ve Vietnamu dokumentoval červnové demonstrace v Saigonu proti návrhům zákona o stanovení speciálních ekonomických zón a zákona o kybernetické bezpečnosti, sám se nakonec k protestům připojil, byl zadržen, zbit a po čtyřicetidenní vazbě odsouzen a vyhoštěn ze země. Jeho rodina uprchla do emigrace z Jižního Vietnamu těsně předtím, než byl Saigon v dubnu 1975 obsazen komunisty.

Jako člověk, který se s podobnou situací ve svém životě nesetkal, a doufejme nesetká, jsem článek Willa Nguyena četl zprvu skepticky a pochyboval o jeho myšlenkách. Když jsem se pak zamyslel nad podstatou jeho díla, tak mi došlo, jak omezené naše pohledy v některých situacích mohou být. Ať chceme nebo ne, tak prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás ovlivňuje neuvěřitelným způsobem a je jedním z důvodů, proč mohou být naše obzory limitovány „jedinou pravdou“. Od malička jsme vychováváni svými rodiči a ti, ač možná nechtěně, nám podsouvají své názory a postoje. Vymanit se z metaforické myšlenkové klece se pak může zdát jako nesplnitelný úkol.

 Doporučoval bych tento článek přečíst hlavně těm, co zaujímají zaryté a neměnné postoje, ať už se jedná o politiku či cokoliv jiného. Otevřenost v názorech a schopnost uznat jinou, než vlastní pravdu postupem času mizí a místo prospěšných debat rozumně smýšlejících demokratických zákonodárců čím dál častěji vídáme a slýcháváme spory mezi nimi, které jsou povětšinou plné vzájemného osočování a argumentačních faulů. Will Nguyen sice přináší exkurs do úplně odlišné kultury, v hlubším pojetí však může být článek brán jako brána k poznání každého z nás.

Jan Keprt, Praha, 29. dubna 2019

boat-people, 1982

Sever/Jih

Vždycky jsem se zajímal o myšlenky protikladů – „separate, but equal“, abych použil politicky poměrně nebezpečnou frázi, doslova přeloženou jako „rozdělený, ale rovnocenný“. Captain Planet, Sailor Moon, Power Rangers. Tyto seriály byly vždy mými nejoblíbenějšími, když jsem byl ještě dítě, protože každý z nich obsahoval epizodu či část příběhu, kde vyvstal absolutní protiklad k hlavním postavám, superhrdinům. Captain Pollution a jeho tým toxic „planeteers“, the Four Sisters of the Black Moon, nebo the Dark Rangers. Pro mě je tato neodmyslitelná rovnováha protikladů opravdu uspokojující, něco jako jin-jang.

Čím jsem byl starší, tím jsem si tuhle podobnost začal více uvědomovat v souvislosti s mezinárodní politikou, zejména v ideologicky rozdílných, zeměpisně rozdělených zemích, jako například Severní a Jižní Korea nebo Východní a Západní Německo.

Éra, kdy moderní Vietnam existoval jako dvě oddělené entity, zaujímá speciální místo v mé mysli a jsem si jistý, že stejně tak to má i spousta Vietnamců, kteří žijí v zahraničí. Koneckonců, existence této dvojice, její vzájemný antagonismus a zničení toho druhého je zodpovědná za rozptýlení Vietnamců po celém světě. Jako výbuch lidských fotonů v jedné z mnoha kolizí mezi komunismem a antikomunismem.

Narodil jsem se v Americe, a aniž bych to v tu dobu zpozoroval, všichni Vietnamci, které jsem potkal a poznal, byli bývalí občané Vietnamské republiky, tj. Jižního Vietnamu, nebo jak jsem ho znal já, pouze Vietnamu. Neexistovala pro mě žádná jiná alternativa, žádný „jiný“. Žlutá vlajka se třemi červenými pruhy byla všudypřítomné a jediné znázornění Vietnamu, které jsem znal.

„Správná“ a „špatná“ hymna

Encarta Encyclopedia 97 mi poskytla první náznak jiné „pravdy“, jiného Vietnamu – toho „špatného“, jak jsem se rychle dozvěděl. Pamatuji si, jak jsem v páté třídě dělal projekt, ve kterém jsme měli udělat „profil země“ na stát našeho výběru. Jako zdroj jsem používal CD encyklopedii a bez většího rozmyslu jsem z ní zkopíroval červenou vlajku se žlutou hvězdou, vietnamskou oficiální vlajku, jak v encyklopedii stálo.

Moje babička byla první, která mě „opravila“, nadávajíc, když Encarta přehrávala „Tiến Quân Ca”, národní hymnu Severního Vietnamu od roku 1945 do roku 1975, která se následovně po válce stala oficiální hymnou celého Vietnamu. Babička mi řekla, že to není ta správná hymna a že tou pravou je „Tiếng Gọi Công Dân“, hymna Jižního Vietnamu mezi roky 1948 a 1975. Věc, se kterou jsem byl daleko lépe obeznámen.

Když jsem dodělal svůj projekt, tak jsem požádal svou matku, aby zkontrolovala mou práci. To co udělala, ať už to bylo úmyslné, či nikoliv, ve mně zůstalo dodnes. Místo toho, aby mě přinutila vymazat vlajku se žlutou hvězdou, mi řekla, ať vedle nakreslím vlajku Jižního Vietnamu a prezentuji jako platné obě dvě.

Potřeboval jsem přinejmenším dalších dvacet let, abych si uvědomil, jak byl tento jednoduchý čin mé matky extrémně poučným gestem a zároveň intelektuálním projevem mého odloučení od vietnamské identity. Byl to takový první náhled na koncept, ve kterém zároveň existují dvě pravdy, které jsou k sobě ale úplně protichůdné.

Když jsem vyrůstal, tak jsem o vzdáleném Vietnamu moc nepřemýšlel. Vše o celém tom místě a jeho lidu pro mě bylo jasně stanoveno. My, jižané, jsme byli ti „dobří“ a seveřané ti „špatní“. Vše, co jsme řekli my, byla pravda, a vše, co řekli oni, byly lži. Nikdy mi ale nedošlo, proč jsme tedy my ti, co žijí v jiných zemích. Vysoká škola, členství v asociaci pro vietnamské studenty a má dobrosrdečná vietnamská profesorka mi ale otevřely cestu k novému poznání. Učinil jsem první kroky k uvědomění si opravdové rovnováhy a mílovými kroky jsem kráčel k objevení pravdy, respektive pravd.

Ze severu na jih

Ve vietnamštině „nam tiến“, doslovně přeloženo jako „pochod na jih“, vychází z rozmachu Vietnamu směrem na jih, od delty Rudé řeky až k deltě řeky Mekong. Tento rozvoj pomáhal formovat odvěký rozdíl mezi lidmi ze severu a jihu. Na rozdíl od lidí, kteří tvar naší země přirovnávají k písmenu „S“ či bambusovému jhu, já se na celou věc dívám spíše z metafyzického pohledu. Sever, orientovaný na minulost, se postupně přelévá na jih, vstříc budoucnu.

Rudá řeka je považována za rodiště Vietnamu, tradiční centrum kultury a politiky. Sever a jeho lid je považován za konzervativní a asketický, náchylný na nedostatky jídla. To zformovalo severský charakter, který cení odolnost, nepřímou komunikaci, koncept „tváře“, spojený s konceptem cti a prestiže jedince, a také utlumenou kuchyni, používající méně koření a bylinek.

Jak se stát posouval čím dál více na čampské a khmérské území, centrum moci se rovněž začalo stahovat na jih a přitahovalo ty, jež vyznávali život u hranic a multikulturní existenci. Vietnamský expandující jih začal přitahovat svobodně smýšlející, kupředu hledící, liberální skupinu lidí. Jih byl hojnější v potravinách a zdrojích. Saigon, dříve známý pod svým khmerským jménem jako Prey Nokor a v současné době svým čínsko-vietnamským jménem, Ho Či Minovo město, shromažďoval obchodníky z celého světa a život zde byl zkrátka jednodušší a více prosperující.

Tyto historické okolnosti definovaly, co to znamená být jižanem: mluvíme uvolněně a přímočaře, vaříme chutná, temperamentní, eklektická jídla a máme progresivní, otevřený rozhled, který vnímá globální trendy. Nebylo tedy žádným překvapením, že jižní Vietnamci dychtivě přijali americké šaty, zvyky a kulturu v 50. až 70. letech 20. století.

Není to však jen otázka charakteru a kuchyně; regionalismus v jeho extrémní formě opakovaně vedl k tomu, že Vietnamci zabíjeli Vietnamce. Historik Huy Duc dokonce popisuje Vietnam jako domov, „jehož stěny jsou z masa a krve“. A nejedná se zde pouze o metaforu.

Sever proti Jihu

Občanská válka v 17. století se ukázala být děsivou předzvěstí událostem o tři století později. Sever a jih se rozdělily do dvou samostatných skupin. „Đàng Ngoài“ a „Đàng Trong“, doslova „vnitřní“ a „vnější“. Trinhové vládli severu, Nguyenové jihu. Roku 1802 Nguyenové porazili své severské rivaly a sjednotili zemi pod záštitou silného jihu. Pozůstatky tohoto sporného období nacházíme v našem jazyce dodnes. Jinak se řekne, že jdeme do Hanoje a jinak, že jdeme do Saigonu. Doslovně je to trochu zvláštně; „z Hanoje“ a „do Saigonu“.

Občanská válka ve 20. století byla přesným opakem. Ženevské dohody z roku 1954 opět rozdělily zemi na dva protějšky – komunistický sever a demokratický jih. Dva roky poté měly být vyhlášeny celostátní volby o znovuspojení celé země. V nich byl favorizován Ho Či Min a tak se Ngo Dinh Diem rozhodl vyhlásit nezávislou Jižní republiku, která technicky nebyla signatářem Ženevských dohod, a tak mohla být nezávazně podporována a financována Spojenými státy. Vítězství Severu ve vietnamské válce pak zemi opět sjednotilo, různé perspektivy však přetrvávají. V závislosti na tom s kým mluvíte, se 30. dubna 1975, den kdy Vietnamská lidová armáda a Vietkong obsadili Saigon, popisuje buď jako osvobození, nebo jako invaze.

Moje matka mi často připomíná mé jižní kořeny. Když jsem na vysoké škole poprvé začal navštěvovat hodiny vietnamštiny, tak jsem začal více vyslovovat „v“, „qu“ a „n“ na konci slov. Společně s mou tetou matka lamentovala, že se „stávám seveřanem“. Na hodinách jsem se rychle naučil, že valná většina jazyka, kterým jsme mluvili doma, byla poznamenána jižní slovní zásobou, která se používala před rokem 1975. Obrovské množství jižních Vietnamců, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech přesídlili, vedlo ke vzniku komunit, které byly v podstatě zakonzervované časové schránky, které po celou dobu uchovávaly tamní jazyk.

„Jižanskost“ mého jazyka hodně závisí na tom, jak moc jsem opilý, ale ta pýcha je opravdu hmatatelná. Na první hodině pokročilé vietnamštiny na Vysoké škole humanitních a sociálních věd v Ho Či Minově městě v roce 2012 se mě profesorka zeptala, odkud jsem – „Will là người gì?“

Bez rozmyslu jsem odpověděl: „Will là người Nam“ – jsem jižan.

Profesorka, kterou jsem svou odpovědí poněkud zaskočil, ale příjemně překvapil, prohlásila, že za 30 let výuky nikdy neslyšela takovou odpověď od člověka narozeného v zahraničí. Rychle jsem se opravil: “Will là người Mỹ gốc Việt“ – jsem vietnamský Američan, ale můj spor identity přetrvává.

Rozhovory

Moje zkoumání historie mezi severem a jihem často zahrnovalo podněcování diskusí ohledně citlivých témat. Jednou jsem se zeptal svého profesora na jedno z alternativních jmen Války ve Vietnamu: „Chiến tranh chống Mỹ cứu nước“ – válka proti Americe a za záchranu národa. To silně naznačovalo, že jižané byli imperialističtí kolaboranti. Aby bylo jasno, první jihovietnamský prezident, Ngo Dinh Diem, a jeho bratr, Ngo Dinh Nhu, byli zavražděni s tichou americkou podporou kvůli tomu, že byli nedostatečně „poslušní“. Byl pro mě opravdu ohromující zážitek, vidět propagandistické plakáty v ulicích Saigonu.

Každá mince má však dvě strany, takže jsem přečetl nespočet knih od komunistických autorů a viděl spousty rozhovorů, jak z prostředí Hanoje, tak z džungle jižního Vietnamu.

Na své první cestě do Vietnamu v létě roku 2007 jsem během svého výzkumného projektu o gay kultuře v Saigonu vzal věci do vlastních rukou a náhodně jsem se ptal tamních obyvatel, co si myslí o válce, o životě po roce 1975 a o současné vládě.

„Ty barevné billboardy na každém rohu… Jsou poměrně zvláštní, ne?“ Takto jsem přistupoval k rozhovorům s řidiči motorek. Uvolněně. Otevřeně. Musím říct, že ty hranaté, pestrobarevné, sovětsky vypadající plakáty pro mě byly opravdovou kuriozitou. Byly to vládně financované, politicky zaujaté značky, oslavující komunistické vedení při „osvobození“ jihu, při utváření „moderního“, civilizovaného Vietnamu. Byly naprosto všude. Když jsme kolem nich projížděli, tak jsem se ptal řidičů, co si myslí o aktuální situaci v politice.

„Je to jen sebranka lhářů.“

„Vůbec jim na nás nezáleží.“

Když jsme projížděli kolem opravdu velké vily, tak mi řidič řekl, že se jedná o sídlo jednoho z prominentních členů komunistické strany. Z jejich přístupu byl vždy cítit všudypřítomný cynismus.

Příběh jedné starší jižanské paní mi přišel obzvláště zajímavý, na vlastní kůži poznala „osvobození“ a následující roky. Poznal jsem ji díky kamarádovi mé matky. Má matka o mě měla opravdový strach, přeci jen jsem byl první člen naší rodiny, který zavítal do Vietnamu od doby, co ze země utekli a cestoval jsem úplně sám, jako dítě kolaborantské rodiny.

Když jsem dorazil do domu své tety, tak jsem byl ohromen tím, jak obrovský a moderní ten dům byl. Dřevěné podlahy, dekorace z žuly a kvalitní, tradiční dřevěný nábytek. Opravdový luxus, na vietnamské poměry. Na prostorném dvoře stály nejméně čtyři motorky, takže bylo jasné, že se tato rodina opravdu nemá špatně.

Seděli jsme s tetou v obýváku a rozebírali klasická témata, jako například rodina a podobně, když se hovor stočil na to, jaké to bylo po 30. dubnu 1975.

V tu chvíli vstala, zavřela všechna okna a zatáhla závěsy. Po zbytek našeho rozhovoru šeptala. Její rodina byla z velké míry podnikatelská a v průběhu republikánské éry se jim podařilo nashromáždit poměrně velké množství majetku. Po příchodu komunistů místní straničtí členové, kteří si byli vědomi bohatství rodiny, našli záminku ke konfiskaci domu. Nebylo možné tento krok zpochybnit, a tak se rodina rozhodla začlenit do nového systému a vytvořit dostatečné politické vazby, které jim pomohly během deseti let dům znovu získat. Cítil jsem zdravou dávku pohrdání autoritami v jejích příbězích. Ale houževnatost a vynalézavost její rodiny byly zastíněny nespravedlností, kterou se podařilo obejít pomocí mazané manipulace v tomto zvláštním systému. To, že měla strach, že ji někdo zaslechne i po dvaceti letech, hovoří jasně o tom, pod jakým nátlakem a v jaké represi ve Vietnamu žijí.

Úplně jinak k tomuto tématu přistupovala majitelka obchodu s propagandistickými plakáty. Všimla si, že jsem se v jejím krámku vyskytoval poměrně často a došlo jí, že jsem „Việt Kiều“ – zahraniční Vietnamec. Sama začala naši konverzaci o historii a politice.

Byl jsem zaskočen její přátelskostí a touhou objasnit mi, jaké to ve Vietnamu je. Vyprávěla o všem, na co jsem se zeptal. Věděla, že jakožto člen rodiny z jižního Vietnamu budu mít zdravou dávku pochybností o komunismu a o současné politické situaci, a tak se snažila předkládat co nejlepší argumenty z opačného pohledu. Přistěhovala se do Ho Či Minova Města po jeho osvobození.

Rychle jsem se dostal k ošemetným tématům. Proč tolik lidí z jihu uteklo? Jak vypadají převýchovné tábory? Jak mohou autority považovat současný systém za demokratický, když zde vládne pouze jedna strana?

„Lidé utíkali, protože se báli odplaty. Když jdete proti vítězům, přirozeně se bojíte, když dorazí,“ řekla. Převýchovné tábory prý nebyly tak špatné. „Ty, které jsem navštívila já, měly dokonce i pěkné zahrady,“ pokračovala dál. „A musíš pochopit situaci, ve které se vláda nacházela. Měli velkou část populace, která vyrůstala v úplně jiném systému, v režimu nepřítele. Museli se postarat o to, aby tato část lidí spolupracovala, když přišli k moci.“

Její odpovědi začaly pokulhávat, když přišlo na „demokratický systém“: „Máme volby. Volíme zástupce, kteří tvoří Národní shromáždění.“

„Ano, ale na tom vůbec nezáleží, pokud všichni volí zástupce z jedné strany,“ oponoval jsem. „Když jsou všichni nuceni následovat jednu ideologii, jednu stranu, pak je možnost volby opravdu diskutabilní. V pravé demokracii musí figurovat několik stran.“ Nesouhlasila se mnou. Tvrdila, že pokud existují patřičné orgány, pak existuje ve Vietnamu i demokracie.

Přesvědčení a demokracie

Pravda je citlivé téma na obou koncích tohoto sporu. Vyrůstal jsem s antikomunistickým přístupem, nikoliv s antikapitalistickým. Většina pokusů na ospravedlnění opačné strany v naší rodině vedla k poměrně nepříjemným situacím. Pamatuji si konverzaci mezi mou tetou a matkou, kdy moje matka řekla, že se musí nechat, že komunisté alespoň drží zemi pohromadě a udržují ekonomický růst. Moje teta však zběsile reagovala tvrzením, že můj strýc, který bojoval v jihovietnamské armádě, by ji zmrzačil, kdyby tohle slyšel.

Neustále zkoumám a přijímám méně polarizovaný obraz války, než by se nejspíš líbilo mé rodině. Během rozhovoru BBC, jižanka Nguyen Thi Binh, bývalá ministryně zahraničí prozatímní revoluční vlády Republiky jižního Vietnamu a prominentní komunistická postava na Pařížské mírové konferenci, byla dotázána na její názor na vietnamské disidenty a jejich touhu po lepším národě. Odpověděla: „Jak se to liší ode mě?“

Přesvědčení, že se jedná o souboj „dobra proti zlu“, je v nás natolik zarytý, že jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlel, dokud jsem tento rozhovor neslyšel. Tito lidé, tihle komunisté, položili své životy za jejich ideály. A vlastně příhodně, za své „soudruhy“. Máme, nebo spíše měli bychom se tedy cynicky domnívat, že ti, co bojovali za Sever, obětovali často nejlepší část svého života, a někdy vlastně svůj život jako takový, jen aby získali moc na úkor svých vietnamských spoluobčanů?

Za co vlastně bojoval Jih? Když jsem se prodíral skrz americké učebnice historie, tak jsem se musel opravdu hodně snažit, abych našel jiné vysvětlení, než „domino efekt“. Teorie, podle níž pád jedné země do rukou komunistů, zapříčiní dominový efekt, který strhne sousední země stejným směrem. Při čtení těchto materiálů je opravdu těžké vyvrátit „hanojskou“ teorii, že je Jih pouze americkým výtvorem. Popravdě čím víc jsem zkoumal, tím více jsem si uvědomoval, jaká rozpolcenost na jihu panovala, což později vedlo až k takřka trapně rychlému zániku.

Když se ptali jižanských vojáků, proč a za co bojují, tak se u mnoha z nich ukázalo, že nejsou až tolik přesvědčeni o správnosti svého jednání. Jejich zahozené uniformy a vojenské boty 30. dubna 1975 toho jsou adekvátní doložkou.

V průběhu války možná jižané neznali odpověď na otázku: „Za co bojujeme?“ Dalších několik desetiletí špatného ekonomického managementu a politického útlaku, jim však tuto odpověď poskytla. Obzvláště těm, co zemi opustit nemohli.

V průběhu více než deseti letech zkoumání se můj úhel pohledu dost měnil. Dospíval. Uvědomění, že se naše strana „možná mýlila“. Stále jsem však v zákoutí svého mozku slyšel ono: „Nikdy nezapomínat, že se demokracie, jak byla propagována Jihem, snaží rozdrtit totalitární komunismus, přijatý Severem.“ Obě to byly cizí ideologie a skutečnost, že jedna z nich porazila druhou, nemá žádný vliv na úctu k té poražené. A jak trefně poznamenala vietnamská autorka a disidentka Duong Thu Huong: „Krása ne vždy vítězí.“

Ačkoliv filmy a média jsou důkladně ovládány Severem, jižní vzdor začíná vyplouvat na povrch. „Začínáme si vážit věcí až ve chvíli, kdy je ztratíme“ – takto začíná trailer k filmu Cô Ba Sài Gòn, přeloženo jako „Švadlena“. Hlas jižního vypravěče je následován záběrem na saigonskou radnici, vedle které stojí sloup s vlajkou, na kterém se ve větru chvěje vlajka Jihu. Žlutá se třemi červenými pruhy. Je to malý, avšak citelný detail pro ty, kteří ho hledají.

Samozřejmě pokud je pro vás až příliš malý, tak můžete film přetočit o pár vteřin zpět, kde se v prvním záběru na tradičních šatech áo dài objevuje tato vlajka. Ruka švadleny jemně hladí žlutou látku se třemi červenými pruhy. Sami se sebe zeptejte, zda je toto pouze náhoda. Ze všech vzorů na světě mohli tvůrci vybrat kterýkoliv, tak proč zrovna tento? A proč hlas v pozadí pronáší úderná hesla, když je tento vzor vyobrazen?

Po oddálení následuje série záběrů ekonomické prosperity země a dále záběry mnoha žen v áo dài, které symbolizují rozkvět Vietnamské kultury pod nadvládou „fašistického“, „loutkového režimu“. Tyto scény se dostaly až na plátna kin a přímo podkopávají komunistickou myšlenku Saigonu, který potřebuje být „osvobozen“. Obzvlášť frekventovanou otázkou mezi disidenty je – „kdo osvobodil koho?“, a to jak ve Vietnamu, ale i mimo něj: svobodný Sever skutečně osvobodil bohatší Jih? Nebo to bylo naopak? A od čeho potřeboval Jih vlastně osvobodit? Od klidného, prosperujícího života v míru?

Film bojuje za zachování áo dài, tradičního vietnamského oblečení, pod tlakem západní módy v šedesátých letech. Podvědomá zpráva, na oko zabalená do nevinného filmu o šatech, je zde ale nezpochybnitelná. Pro Jih byla ztráta spíše politickou, než kulturní otázkou. Lidé, zde žijící, již nemají svobodu, demokracii a živou občanskou společnost. I když byla v Jižním Vietnamu nedokonale praktikována, větší svoboda projevu přinesla prosperitu a kvalitnější společnost, než má Vietnam dnes. Mnoho Vietnamců, neschopných vyjádřit nespokojenost se statutem quo u volebních uren, hlasuje pomocí svých nohou. Opuštění země je snem pro ty, kteří k tomu mají prostředky; Hanoj si uvědomuje, že Vietnam trpí odlivem intelektu.

Přes všechna fakta si však musíme uvědomit, že válka byla hlavně propagací Severu a Jihu, které chtěly pro vietnamský lid to nejlepší, ale volily k tomu drasticky odlišné cesty. Bylo by nanejvýš cynické myslet si, že tomu bylo jinak. Konflikt pramenil z toho, že každá ze stran se chtěla stát tím jediným „dobrem“ v zemi. Obě strany bojovaly za hodnoty, ve které věřily. Něco s čím se musí Vietnamci v zámoří ještě vyrovnat.

Na papíře i v diplomatických kruzích existuje pouze jeden „opravdový“ Vietnam. Ačkoli Vietnamská republika přestala existovat po 30. dubnu 1975, žije v srdcích a myslích milionů Vietnamců, kteří odporují komunistické totalitě. Žije dál ve své vynucené nepřítomnosti. Tichý, de facto zákaz žluté vlajky se třemi červenými pruhy, jakýchkoli pozitivních zmínek o Jižní republice, o všem, co souvisí s bývalým státem, svým způsobem zachovává existenci jižního Vietnamu. A pokud je toho historie ukázkou, pak si ji Jih vždy bude pamatovat.

Originál textu: https://newnaratif.com/journalism/north-south/

přeložil Jan Keprt