Sotva člověk proloupl oči, protáhl údy a pomalu se začal na tomhle světě rozkoukávat, už po něm šly rozličné instituce. Základní devítiletá škola Norbertov v Praze Střešovicích byla první z dlouhé řady nepřátelských ústavů, s kterými byl člověk nucen se během dospívání a života potýkat, i když úplně první byla vlastně školka.

Z tohoto zařízení, kam jsem chodil, byl nucen docházet, rok před školou, mi v paměti uvízly jen dvě momentky – vyšetřování, když jsme s jedním podobně postiženým člověkem vyházeli z okna boty několika otravným holkám, a pak moment, kdy tlustá dozorkyně, nebo jak se nazývaly persony v těchto koncentračních zařízeních pro předškolní děti, držíc mě mezi nohama jako husu a jako huse mi rvala do krku kus tlustého masa se sadistickou poznámkou o nedostatku jídla za války, a já ji nato pozvracel. Nevím, jestli kvůli tomu násilně podávanému tučnému soustu, nebo z fyzického kontaktu s kyprým, tvarohovitým tělem vychovatelky, z kterého vycházel štiplavý odér potu a asi i moči, jako kdyby ta bytost byla z rodu obrů, u kterých bylo všechno násobně intenzivní.

V dobách socialismu na panelákovém sídlišti Petřiny roku 1970 od narození Krista jsem se ocitl ve stejné pozici jako v roce 1703 Gulliver, když východně od Moluk zahnala bouře jeho loď na ostrov brobdingnackých obrů, kteří ho měli za zajímavou hračku – kojná od obřích jezeďáků Gullivera držela na dlani, zvědavě ho okukovala, zatímco on viděl její tvář jako přes celé plátno v kině – posetou obřími beďary, z kterých vytékal žlutohnědý smrdutý maz, že nic nemohlo být odpornějšího, což Gullivera přivedlo na myšlenku o anglických dámách, které se jeví krásné jen proto, že jsou tak malé a jejich nedostatky jsou vidět jen pod lupou. Tahle ženská ale zvětšovací sklo nepotřebovala, aby se mi udělalo zle. To byla školka na Větrníku, za nemocnicí, u zdi nad břevnovskou klášterní zahradou.

Vyšetřování ohledně z okna vyhozených holčičích bot byl pak první institucionální výslech, kterým o sobě v průběhu času dávaly rozličné státní instituce a ústavy vědět, že existují – pokud tedy nepovažujeme rodiče za instituci. Už nevím, jak to dopadlo, řekl bych, že jsem zatloukal, protože co se ve školce naučíš, na StB jako když najdeš. Každopádně si nepamatuju, že bych byl nějak potrestán – kromě toho, že člověk musel po obědě hodinu, možná dvě, prostě celou věčnost ležet nehnutě na zádech na lehátku, mít zavřené oči a předstírat, že spí. Tvarohovitá brobdingnacká kojná byla neustále ve střehu jako kočka u myší díry, zatímco na svobodě, zpoza zdi v Klášterce, kde právě dozrávaly třešně, zpívali kosové. Této tortuře byli vystaveni ovšem všichni bez ohledu na to, byl-li někdo vinen nebo ne – v bolševickém systému to vyšlo nastejno: vinni potenciálně byli všichni, což znamenalo, že byli vinni i fakticky.

A pokud bychom byli puntičkáři, tak úplně první z řady byla porodnice, v mém případě v Londýnské ulici na druhdy Královských Vinohradech. Sotvaže se nic zlého netuše člověk prosoukal na druhou stranu úzkou soutěskou rodidel, která znamenají svět, jeho počátek i jeho konec, už ho čapli – opláchli ho jako z kůže staženého králíka a popsali si ho fixem, přidělili mu číslo, udělali si čárku v evidenci a zařadili ho mezi ostatní podobně postižená narozeňátka, čímž se jaksi automaticky dávalo najevo, že si na vás společnost, potažmo stát brousí zuby – sice jste se narodili mamince a tatínkovi, aniž by v tom měl někdo další prsty, ale narodili jste se taky, či především, taťkovi státu a mamce republice.

Už od narození tak člověk na sobě nesl Kainovo znamení – ne lidského rodu, ale údělu moderního člověka být státním, stádním občanem. Systém: porodnice – škola – práce – domov důchodců a jako finis coronat opus krematorium začal záhy vystrkovat drápky. Celý následující život byl vlastně snahou, jak ze sebe toto znamení potupy a hanby moderní civilizace smýt.

Ze všech možných zařízení na tzv. socializaci člověka nejsoustavněji a nejdéle člověku otravovala život základní škola. Ač vypadala mezi ostatními lidskost reglementujícími ústavy poměrně neškodně, byla o to nebezpečnější a ve vědomí lidí napáchala bezkonkurečně nejvíc škody.

Bezstarostnému dětství definitivně odzvonilo 1. září LP 1970. Toho dne jsem byl nucen nastoupit do základní školy. Začala tak anabáze, která trvala devět let a jejíž ozvuky člověk pociťuje dodnes.

ZDŠ Norbertov, kam jsem začal docházet, byla údajně nejstarší škola v Praze 6. Nevím, mně stará, tedy úctyhodná nikdy nepřipadala. Nacházela se na střešovickém hřbetu vedle bývalé premonstrátské usedlosti Andělka. Naproti škole stála ze značné části města viditelná zvonice kostela sv. Norberta, patrona českého, jehož ostatky spočívají v nedalekém Strahovském klášteře. Střešovice, které byly kdysi rodový majetek českých panovníků, patřily od poloviny 12. století strahovským premonstrátům a tvořily hospodářské zázemí kláštera.

První den mě do školy vedl Pepík Chalupa, o několik let starší soused, který bydlel ve stejném domě o patro níž. Proč mě tam nevedli starší sourozenci, kteří chodili do stejné školy, nevím – asi se styděli vést mě do instituce, které měla z dítěte ulice vychovat platného člena socialistické společnosti, a tak to raději přenechali jiným. S Pepíkem jsem chodil první týden a pak už jsem cupital do školy sám – koneckonců všechny životní trable si člověk většinou způsobí sám, dobrovolně a ještě si za to často i zaplatí.

V mámině archivu jsem našel uvítací list, který zřejmě rozdávala učitelka prvňáčkům onen první den procesu zotročení. Stojí v něm:

Vítáme Tě, Petře Placáku, do první třídy naší školy. Přejeme Ti, aby se pro Tebe škola stala místem, na které budeš po celý život vděčně vzpomínat, a byla Ti nejenom zdrojem poznání, ale i družného přátelství s Tvými učiteli a spolužáky. Věříme, že budeš vyrůstat k radosti svých rodičů a ke cti naší drahé socialistické vlasti.

V Praze dne 1. září 1970

No, bylo to všechno krapet složitější. Koneckonců ostudu jsme socialistické vlasti nedělali my, ale ostudu dělala ona nám – svobodným dětem ze střešovických Baterií. Už záhy mi bylo jasné, že škola není žádná indická posvátná kráva, ale zcela profánní lidská záležitost, a tedy jí nepřísluší nějaká zvláštní úcta. Snad určitý respekt, ale odtud potud. Když nic jiného, tak škola hned zkraje velmi rychle naučila člověka rozlišovat v tom, co je boží a co lidské, což bylo de facto vše, co bylo školou povinné – od diktátů a dějin dělnického hnutí až po kruhy a švédskou bednu.

Do školy jsem nešel ani s elánem, ani nějak zvlášť zkormoucený – prostě jsem tam šel, jako bylo třeba jít na záchod nebo spát. Tak to bylo ve světě, do kterého bylo člověku dáno, aby se narodil, zařízeno, a nijak jsem to v té chvíli neřešil.

Člověk se musel učit za pochodu. Naučil se vnímat a chápat spoustu věcí právě v odporu vůči škole. V tom byla ZDŠ dobrou učitelkou a užitečným vychovatelem. Stejně jako mnozí vězni vzpomínají na kriminál jako na školu života, dá se něco podobného tvrdit i o základní škole – byla to svým způsobem obdobná škola života jako kriminál. Šlo jen o to ji přežít, zachovat si vlastní integritu, zdravý rozum a nezblbnout.

To se sice lehko řekne, ale hůře provádí, zvláště je-li člověk malý, nezkušený a odkázaný na svět dospělých, kteří považovali základní školu za dobrodiní. Nemohl být větší omyl.

Vydalo nakladatelství TORST, Praha 2021, str. 315, redaktorka Eva Lorencová, ilustrace Pavel Reisenauer