Dne 21. 12. 2005 došel na konec svého pozemského putování skutečně poslední velký český akční hrdina, pan generál Rudolf Pernický. Text je literární poctou panu generálovi, je bohužel zcela fikční a jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je byť mrazivě, přesto jen náhodná.

Hrdina odešel bojovat do zahraničí proti fašistickým okupantům své rodné země, kde se tou dobou jeho pragmatičtí spoluobčané šikovali pod heslem Nic než národ. Po dobrodružné cestě a mnoha peripetiích dorazil do Anglie právě včas, aby započal svůj výcvik pro vysazení v týlu nepřítele a tedy bojovat doma a ještě se přitom seznámit s odjíždějícími Gabčíkem a Kubišem, určených výcvikem pro obdobné akce. Po mnoha čekáních se dočkal vysazení na území protektorátu na den přesně 61 let před svou smrtí. Koordinoval povstalecké skupiny a připravoval povstání a převzetí moci před a při příchodu osvoboditelů.

Dostudoval vojenskou akademii a dostal od příslušníků svého národa 20 let nejtvrdších kriminálů za aktivní nesouhlas s komunistickými praktikami po únoru 48. Ani v uranových dolech neztratil své charizma a zůstal duševně nezlomen, jak svědčí nejen pamětnáci, ale i literární zpracování jejich osudů. V době dočasného komunistického uvolnění se snažil aktivně pomoci svým bývalým spoluvězňům a spolubojovníkům, za což si hned po pár měsících konsolidování znormalizovaných poměrů vysloužil opět postavení vyděděnce ve své domovině.

Po revoluci 89 vydatně i přes svúj pokročilý věk pomohl jak bývalým politickým vězňům, tak i veteránům z druhé světové války. Vše své pozemské konání dělal nezištně jako svou službu správné věci. Pro metály nebo za peníze se takové věci nedělají. Dvě drobné ilustrace: Nechal se přesvědčit nositelem modré knížky, bývalým emigrantem a spolupracovníkem Svobodné Evropy, který působí jako ministr obrany, že toto je konečně režim, který se alespoň symbolicky snaží rehabilitovat ty, na nichž je postavena „státnost“ a „občanská společnost“ malého svobodného národa. Se svými spolubojovníky se přestěhoval do starobince ve Vojenské nemocnici. Tam chtěli se svými druhy ve zbrani strávit těch posledním pár dnů, měsíců či snad dokonce let svého krušného života. Ale ouha, po zabydlení, spálení všech mostů s bývalými domovy se museli veteráni opět a to v pozemském životě definitivně a naposledy rozpýlit mezi umírající v terminálním stádiu po různých hospicech po celých Čechách. V penziónu pro devadesátileté veterány uprostřed nemocnice se nelze starat o nemocné. Ministr s touto administrativní překážkou bohužel nic nenadělá, zodpovědný náměstek, premiér, ani prezident současný či minulý, nic, nic, vůbec nic nemůžou dělat. Ale připravuje se legislativní změna a za dva roky už váleční veteráni dalších generací budou takové zařízení konečně mít, 250 let od otevření pražské Invalidovny. A snad se tak konečně podaří přesvědčit ty stoleté vetrány, kteří jsou natolik paranoičtí a na svém území žádnému režimu za svůj dlouhý život, bůhví proč nechtěli věřit a to ani tomu spravedlivému, který škody kompenzuje. Pan ministr bohužel neměl informace o stavu pana generála, po opravě ho byl jeho tiskový mluvčí snad jednou osobně krátce navštívit, po další opravě ta kniha co o panu generálovi mluvčí píše nemá vůbec nic společného s jeho pozicí blízkého spolupracovníka ministra a všechny ty návštěvy u pana generála lze bohužel považovat jen za ryze soukromé. Pan prezident určitě neděkuje ústy svého tajemníka představitelům strany s heslem Nic než národ, kteří mají ve svém tisku článečky o komunistické kolaboraci vojáka Pernického (slušná fantasmagorie) a umírajícího generála po amputaci nohy ještě pozve před kamerami na udílení vysokého vyznamenání.

Ale pan generál je stále hloupě loajální. Váží si této pocty. Není to medaile pro něj, ale pro ty, kteří položili svůj život za nějaké abstraktní ideály a nebyli, nejsou a nebudou v médiích vidět. Tím pádem ani v učebnicích, a bohužel ani v odborných historických pracích. Jsou anebo brzo budou mrtví. Rukou nacistů, komunistů či sešlostí věkem či osudem.

Sloužili, neptali se komu, za co. Věděli své. Zlu se musí vzdorovat, kvůli metálům se to nedělá, odměna přijde v království nebeském a vděk a zadostiučinění je holý nesmysl. Jedinou odměnou za službu dobru je tvrdá práce a odvevzdání vlastního života. Nic víc. A nesmí se to vzdát. Bojovat se musí, ustoupit se nesmí, každé podlehnutí má fatální následek. Nebeští jezdci se však nesetkávají na společných hřbitovech živých ani mrtvých. Jejich království není z tohoto světa. Přízraky dál táhnou tmou. Jsou to přízraky dobra a naděje. A tma pozemského světa prosvětlena být musí.

Zlo má rohy z ocele a voči krvavý. Já však slyším kopyt dunění a věřím na prosvětlující přízraky, to není je duchařina, to je víra a fikčnost tohoto textu ji nemůže změnit. „Mehr Licht, pane generále!“