Vážení čtenáři,

abychom se nemuseli nadále stydět s prezidentem, zvolili jsme si krále. V pondělí 11. prosince po 2. neděli adventní jsme slavně korunovali Karla ze Schwarzenberga na hlavu království pravdy a lásky, a k tomu oučelu jsme sepsali prohlášení stavů a Vítek Kremlička složil ódu, viz zde, vedle.

Do tohoto čísla jsme pro vás přichystali rozhovor s polským bohemistou Andrzejem Jagodzińkým, který se kdysi v hostinci U Odvárků v Kolíně n. Labem seznámil s Jiřím Němcem, a tím to všechno pro něj začalo.

Na straně tři Petr Mach píše o tuzemské sovětské mentalitě, která se těší z vlády parazitů, zatímco podle Josefa Mlejnka demagogy vystrašená společnost se vrhá na křesťanské a národovecké „hodnotovectví“ bez křesťanství a vlastenectví jako na zlevněné zboží o Black Friday.

K tomu na straně 7 cituje Václav Mezřický Ortegovu Vzpouru davů: „… Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštělou, pominutou. Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, sagesse – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli.“

Ale nechme davy demagogům a demagogy davům a věnujme se bohulibějším věcem. Na straně 3 Eugen Brikcius vzpomíná na nedávno zesnulého ředitele Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu Jana Steklíka, přičemž nejenže humor nemá vtip, ale také vtip není humor a samotný Steklík umřel na úsměv.

Na straně čtyři Petr Placák vytýká Švehlovi, že ve své práci Magor a jeho doba, která vyhrála anketu LN o knihu roku, z Magora vynechal Egona Bondyho, čímž ho okleštil: Magor přežil nejen komunistické kriminály, ale i to, že jeho guru byl sráč, který několikrát podepsal Státní bezpečnosti spolupráci, přičemž mu Magor nejen odpustil, ale nepřestal ho ani milovat. Tento duchovní rozměr Magorovy osobnosti ovšem Švehla pomíjí, ačkoli bez něj by Magor nebyl Magor.

„Umění se udržovalo tak, že přicházející generace přebíraly zkušenosti generací stávajících, a když byli lidi talentovaní, tak to vlastně nikdy nebyl plagiát,“ říká Jaroslav Róna v rozhovoru, který jsme s ním udělali k jeho výstavě U Zvonu. Podle něj neustálý tlak na originalitu, ta fundamentální doktrína nekončící inovativní revoluce v umění vede k jeho totální destrukci. Bezpochyby – umění i myšlení.

Jestli si někdo myslí, že Kafkův Proces je literatura, tak příběh Pavla Vašíčka z konce 70. let ho vyvede z omylu, viz str. IV-V přílohy. „Co zbývá člověku, který je pohlcen aparátem podivuhodně nesmyslně a bezesmyslu? Proč hledat důvod, který je také absurdní?“ ptá se Vašíček, který to pochopil jako Zkoušku a zvládl ji podle mne na jedničku – neznal jsem ho sice předtím, ale po absurdním procesu a kriminále z něj byl vzácně vyrovnaný, pohodový chlapík.

Ještě větší síla je ovšem případ Marie Holubové, kterou minulý režim jen tak, mýrnyx týrnyx, zbavil svéprávnosti a zničil její lidskou důstojnost. Ukázku z jejích textů básní a povídek, které to reflektují, najdete na straně III. přílohy.

Na straně sedm se můžete podívat na vzpomínky Jitky Poledňákové, rozené Faktorové, na dětství strávené na Letné 50. let, kdy se ještě máslo vážilo, cukr se odloupával z velkých homolí a život dětí rozvířila televize: těžká dřevěná bedna s pěti knoflíky, malou obrazovkou na levé straně a na pravé se zelenou stupnicí na ladění rádia a žlutozeleným magickým okem.

A na závěr, aby Magorovi nebylo smutno, jsme přidali ukázky z nové knihy Vratislava Brabence, která vznikla tak, že když Magor natáhl brka, převzal po něm Brabenec, sloupky v Divadelních novinách, hajzl, což jsme mu nazvali: Slepice nejsou koně. – A nejsou, snad?

Příjemnou nedělní oslavu narozenin jediného šéfa, kterého Babylon – nomen omen – nad sebou uznává, a na viděnou v novém roce. Ten bude stát za to…