Básník Jaromír Typlt odmítl v diskusi v časopisu A2 politickou angažovanost v umění, tedy názor typu, že před červeným vínem dávám přednost bílému. Političtí aktivisté Schejbal a Kubíček měli ale za to, že to je skandální a že to tak nenechají.

Že když je někdo jiného názoru, je třeba ho za to ztrestat. Našli si, kdy měl Typlt literární čtení, dostavili se na jeho vystoupení, kde ho fyzicky napadli, přičemž se k nim přidal další kumpán.

Výše zmínění smradi vykřikují něco o psychopatii této doby, proti které je nutno bojovat. Dělají to tak, že si vyhlédnou nevinnou oběť, která nemá s jejich psychickým rozpoložením co do činění a napadnou ji zákeřným způsobem, kdy to nečeká, zbaběle, ve smečce, tři na jednoho, stejně jako náckové, s kterými sdílejí i jejich antikapitalistický zápal, vyhlídnou si oběť, která se ze zásady nepere.

Za bolševika platila mezi svobodymilovnými lidmi, kteří nechtěli s režimem nic mít, voltairovská zásada: Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat. My jsme za bolševika nemohli prakticky nic, a přesto jsme se i v té hnusné době dokázali náramně radovat a bavit: dělali jsme si vlastní knihy, časopisy, koncerty, výstavy, výlety, večírky, pořady…

Tyhle hysterické fňukny, která dnes mají takřka neomezené možnosti, jsou jenom plné nenávisti. Místo, aby pomáhali tenhle svět zlepšit, nenávidí společnost, ve které žijí, přitom studují vysoké školy nebo dokonce na nich vyučují a dovedou si to zdůvodnit. Co z nich bude za dvacet let? Blbá maloměšťacká hovada, kterými dnes tak pohrdají.

Babylon 4/XXII, 29. listopadu 2013