Volby skončily patem. Levice má v parlamentu sto mandátů, pravice a pravý střed také sto. Zelení se sice ohrazují proti svému zařazování do jednoho pytle s ODS a lidovci, neboť prý zastaralé pravo-levé rozdělení dávno překonali, ale to teď nechme být.

Stejně tak můžeme ponechat stranou, jaká vláda nakonec z volební plichty vzejde. Velmi důležitá je totiž i jiná věc: politické preference Čechů se mění jen velmi málo. Mimořádně vypjatý finiš kampaně sice přivedl obě dvě velké strany k zisku přes 30 % hlasů, nicméně právě ostrá polarizace způsobila, že pod pětiprocentní laťkou letos zůstalo rekordně nízkých 6 % propadlých hlasů (v roce 2002 jich propadlo dvakrát tolik). Nebýt 2 % pro Kaslovy a Zielencovy Evropské demokraty, pravice už stejně neměla kde brát. Její rezervoár je tedy vlastně víceméně vyčerpaný. To samé lze říci i o levici, neboť Jiří Paroubek nakonec překonal hranici 30 % pouze díky tomu, že mu přispěchali na pomoc voliči komunistů. Ti sice letos zaznamenali propad, ale v součtu se sociálními demokraty činí celkový zisk levicového bloku 45 %. Lidovci si trochu pohoršili, zhulená Unie svobody skončila v propadlišti. Do parlamentu sice vstoupila Strana zelených, ale ta zčásti převzala roli unionistů. Zisk něco přes 6 % pro zelené však svědčí o tom, že pokud se nějaká změna v české politice vůbec koná, pak jde o změnu relativně malou.

A což takhle oslovit voliče nějakými jinými, lepšími programy, mohl by namítnout nějaký moula. Když si to myslí, ať si to zkusí, ale předtím by si měl bedlivě prostudovat programové posuny, k nimž během letošní kampaně došlo. Program samozřejmě není ona víceméně nečitelná brožurka, co se schvaluje na stranickém sjezdu, ale to, co straničtí předáci ventilují navenek. Zejména ODS projevila v tomto ohledu velkou pružnost. Copak Paroubek, ten hájil sociální jistoty od začátku, ke konci se k němu ale přidaly i „modré straky“, jak členy ODS kdysi nazval Stanislav Gross, miláček lidu a přítel podsvětí – jak toho z nevěstinců, tak toho estébáckého. ODS postupně odhazovala skoro všechny své programové echtpravicové rádobytaháky, jako rovný důchod či jednotnou sociální dávku ve výši 4 000 Kč, až se nakonec přestala nahlas hlásit i k rovné dani. Z té v posledním týdnu kampaně vlastně zbyl jen příslib, že důchodci dostanou tisícovku navrch, aby se jim tak vykompenzoval nárůst cen potravin v důsledku zvýšení DPH na rovných 15 %.

Z úst leadera ODS Topolánka pak zaznívala taková slovní spojení jako „bezplatné školství“, „bezplatné zdravotnictví“ či (poněkud nazelenalé) „zvýšení kvality života“. Není známo, zda mu Václav Klaus poslal nějakou esemesku, na rozdíl od něj však „falešný a prázdný“ Topolánek dokázal po letech vyhrát volby. Sice tak trochu s programem ČSSD, ale jinak to v Čechách asi nejde. Topolánek a ODS mají každopádně k Tonymu Blairovi blíže než naši sociální demokraté. Zatímco tedy pro ODS platí nálepka Blue Labour, pro ČSSD Old Kinnock (tak se jmenoval Blairův předchůdce, zatvrzelý obhájce sociálních vymožeností a privilegií pro odborové ústředny). Jestli na základě letošní zkušenosti v ODS konečně pochopí, že mají-li vyhrávat volby, musí se pustit sukní Margaret Thatcherové a chytit se Tonyho Blaira, nemusí to být pouze k jejich prospěchu. Čím se pak ale budou občanští a sociální demokraté lišit? Programově možná málo, leč velké rozdíly i nadále zůstanou. Politika totiž není jen soubojem programů, ale též nabízením příběhů, s nimiž se volič může osobně identifikovat.

Na sociálních demokratech je snad nejhorší právě příběh, který nabízejí. Velmi vyvážený. Poskytují vyváženost mezi časy Husákovy normalizace a dobou polistopadovou. Z každého vezmeme to dobré, to zlé dáme pryč, nabízejí (většinou již postarší) hoši a dívky z Lidového domu, často někdejší členové normalizační KSČ. Přesně to vystihuje jejich letošní volební heslo: Jistoty a prosperita. Za Husáka paneláček, chatička, škodovka, ale držet hubu, za Paroubka lepší paneláček, modernější škodovka, chatička a plné koše v supermarketu, ale do některých věcí prostě nerýpat…

Dokud Česká republika těží ze vstupu do EU a dokud nenadejde čas začít splácet velké dluhy, které nadělaly jak české domácnosti, tak sociálnědemokratické vlády, mohlo to ČSSD vycházet ještě docela dlouho. A v případě jen o něco málo lepšího volebního výsledku jí mohla projít i vláda opřená o komunisty. Většině voličů ČSSD by nevadili. Komunisté ve vládě! Už zase. Jak krásná nostalgie! Srovnatelná snad jen s reprízou normalizační telenovely Nemocnice na kraji města. Komunismus bez front a povinné účasti na prvomájových průvodech. S plnými obchody. A kdyby něco, stát se postará. Skoro RaJ na zemi. A dost s politikou – začíná fotbal. A až skončí, začne hokej. Ale přece jen ještě něco. Na kulturu – Jandáka. A prdel na hrnec.

Ale možná jsem k polovině elektorátu příliš příkrý. Co takový primátor Bém. Ten nechal polepit Prahu plakáty „Před odjezdem na víkend změňte prosím vládu. Hezké léto. Pavel Bém, primátor a horolezec.“ K duchaplnosti to mělo hodně daleko (asi jako z hladiny oceánu na špičku Mount Everestu), ale cosi to vystihuje. Životní styl movitější části střední třídy. Pracovat, vydělávat, cestovat. Mít nějaké ty adrenalinové koníčky. Bicross, skicross, bandží džamping, safari, thajské masáže. S tenisem už dejte pokoj, teď se chodí na squash. Strojová kreativita, flexibilita, efektivita, marketink a manažíring. Spíš jen navenek, jako image. Ale dá se na tom docela dobře vydělat.

Těžko se pak divit tomu, že společnost je rozdělena. Že se půlka bude držet Paroubka jako houf klíšťat, i kdyby se nevývratně prokázalo, že nechal odprásknout Mrázka osobou Kočka. Příběh je silnější. Nikoliv Kočkův, ne ten Paroubkův, ale voličův sociálně-historický příběh. Zbývá už jen poradit těm, jimž se po komunismu rozhodně nestýská, ale kteří v listopadu necinkali klíči kvůli tomu, aby je pak buzeroval nějaký namaštěný manažer čerpající své sebevědomí z ubohých adrenalinových orgií v mezích zákona. Takovým se radí těžko. Ale co. Dokud nenastane nějaká nová diktatura, třeba vlivem všeobecného zblbnutí, dá se přece dělat spousta věcí i bez politiky.

Babylon 10/XV, 12. 06. 2006