Ve středu 7. června v 8.30 h se u Okresního soudu v Mostě koná hlavní líčení se třemi estébáky, kteří se snažili nejrůznější buzerací, permanentní šikanou, v práci, v místě bydliště, přátel, výslechy, psychickým nátlakem i fyzickým napadáním donutit Jaroslava a Silvestru Chnápkovi, signatáře Charty 77 k vystěhování z Československa v rámci vnitrácké akce Asanace, kdy se chtěl režim vyštváním do exilu zbavit nepohodlných, kriticky smýšlejících občanů nebo jen těch, kteří si bez ohledu na režim žili po svém.

Noty, jak postupovat, pro své podřízené složil souzený estébák Milan Labuť, šéf StB v okresu Most, kde Chnápkovi původně bydleli:

Proniknout do báze osob HIPPIES na Mostecku, odhalovat nositele ideologie UNDERGROUNDU mezi těmito osobami, zabraňovat rozšiřování nelegální kultury, zjišťovat signatáře Charty 77 a provádět vůči nim v součinnosti se státními orgány účinná opatření, znemožňovat jejich styky. Všemi prostředky rozkládat toto hnutí, zabránit jeho rozšiřování mezi mládeží. Využít všech možností k jeho likvidaci.

V rámci akce ASANACE dosáhnout vystěhování nepřátelsky zaměřených osob do kapitalistických států, zejména exponentů a organizátorů.

Náčelník OS-StB Most npor. Milan Labuť

Chnápkovi splňovali všechny předpoklady proto, aby byli do akce Asanace zařazeni, jak to Labuť popsala. Výše uvedené měl vůči Chnápkovým mj. realizovat druhý obžalovaný estébák-operativec Jindřich Lukeš, referent StB OS Most, což vypadalo třeba tak, že v 5.30 ráno zazvonili labutí estébáci u dveří a odvezli Chnápkovi na výslech, který trval 12 hodin, vyhrožovali jim a chtěli po nich, aby podepsali souhlas s vystěhováním z republiky.

Když pak Chnápkovi v roce 1981 koupili mlýn v obci Osvračín na Domažlicku, převzala si je plzeňská StB. Postup proti Chnápkovým nastínil tamní estébák PaedDr. pplk. Josef Rada, náčelník II. odboru MS StB v Plzni v „rozpracování úkolů ročního plánu“ takto:

Aktivním rozpracováním a zpravodajskou kontrolou předcházet a zamezovat případným přípravám otevřených protispolečenských vystoupení – vyhledávací činnost zaměřit do oblasti mimoškolské činnosti mládeže, rozkrývat konání nepovolených srazů v bytech a na soukromých pozemcích a ve spolupráci se státními orgány vytvářet předpoklady k vyvlastnění těchto objektů (Osvračín).

Rozpracování potvrdilo že oba (manželé Chnápkovi) nadále setrvávají na nepř. pozicích CH-77, v jejich bydlišti nadále dochází ke koncentraci osob, zejména z řad závadové mládeže, na jejich adresu dochází závadové tiskoviny…

U výslechů, které se odehrávaly každý měsíc v Domažlicích, bylo Jaroslavu Chnápkovi pořád dokola vyhrožováno vězením, ztrátou zaměstnáním nebo taky tím, že by mohl mlýn v Osvračíně nějakou nešťastnou náhodou vyhořet, zatímco Silvestře vyhrožovali, že by mohla přijít o dceru, která se v žádném případě nedostane na školu.

A estébáčtí plánovači při kontrarozvědné ochraně republiky nezapomněli ani na takové věci, jako byl chov domácího zvířectva:

Přijatá operativně správní opatření, kterými byly podstatně sníženy i jejich (Chnápků) možnosti chovat větší množství hospodářského zvířectva…

Chovat slepice, králíky, ovce byla totiž v paranoidním H(n)usákově, kde blbost měla charakter hororu, podvratná činnost par excellence. Je sotva uvěřitelné, že na režim, který zničil kulturu, památky, hospodářství, přírodu, krajinu, tradice, města, vesnice, společnost připravil o historii i budoucnost, rozbil ji, zotročil a zavřel jako dementní stařečky bez paměti v nějakém hrůzném starobinci zvaném Československá socialistická republika, kde je za sebemenší přestupek trestal a krmil plesnivou kaší, dodnes řada lidí vzpomíná s dojetím.

Všichni tři estébáci jsou trestně stíhání za zneužití pravomoci úřední osoby, protože omezováním osobní i domovní svobody, včetně omezování vlastnického práva Chnápkových, porušovali i tehdy platnou ústavu. Estébáci, kteří stíhali druhé kvůli narušování „socialistické zákonnosti“, sami si hráli na všemocné, kteří stojí nad zákony a mimo zákon, kryti systémem a komunistickou stranou dělali si, co chtěli, k „objektům“ zájmu StB se chovali jako k bezprávným vězňům, dnes tvrdí, já nic, já muzikant.

I v tom nejméně svobodném systému má ale každý možnost volby, co dělat nebo dělat, jak se chovat nebo nechovat. Je to jeho věc. Pak ale taky musí nést za své jednání odpovědnost. Estébáci, kteří mají stanout ve středu před soudem, to ale odmítají – o ničem neví, nikde nebyli, jednali jen v rámci zákonů, Chnápkovi neznají, v životě o nich neslyšeli, neví, kdo jsou. Jsou to stále ti samí estébáčtí zmetci, jako byli v roce 1978 nebo 1988, kdy psali výše citované elaboráty, a i když stojí na prahu smrti, vůbec bych je nešetřil. Ani ne za to, co kdysi dělali, čím byli, ale za to, co jsou – malí spratci, kteří za bez mála osmdesát let existence na tomhle světě nijak nezmoudřeli, neprošli sebemenší reflexí. Lidé zcela na hovno, na nic. Neměl bych s nimi nejmenší slitování. Klidně bych jim dal za to lidské hovno, kterému celý život otročí, doživotí.