Z vánočního teroristického útoku v Berlíně mrazí. Nejde ale o čin sám, byť v osobní rovině tragický, ale o reakce na něj. Frustrovaný grázl, který chtěl svůj dosavadní mrzácký život kriminálníka vykoupit tím, že se přidal k fanatickým sektářům, kteří ho utvrdili v tom, že za své mrzáctví nemůže on sám, ale svět, ve kterém žije, zabije několik lidí a vystraší půl miliardy Evropanů. Přesně o to teroristům jde.

Základem terorismu ve věku masmédií je jeho spektakulárnost. Italský anarchista Luigi Lucheni, který v roce 1898 u Ženevského jezera probodl pilníkem rakouskou císařovnu a českou královnu Alžbětu, si před svým útokem do deníku poznamenal: „Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny.“ Podstatnější než samotný čin byla jeho následná medializace.

Už mezinárodní konference o problému terorismu, která se konala krátce po zavraždění Sissi, vyzvala vlády, aby se pokusily omezit informování o teroristických činech v tisku, neboť právě mediální ohlas je často hlavním motivem jednání atentátníků. Proti tomu ovšem stojí svoboda slova. Jenže každá svoboda má jeden důležitý aspekt, a sice odpovědnost: bez ní se svoboda mění ve zlou karikaturu. K dokonání teroristického činu totiž musí být dva, respektive tři: ten, kdo teror připraví a vykoná, ten, kdo následně mediálně či politicky těží z vystrašené společnosti, a ten, kdo se vystrašit nechá. Cílem terorismu je postavit společnost, sociální třídy, národy, náboženství etc. proti sobě a těžit z chaosu a rozvratu.

Vedle nezodpovědných, senzacechtivých médií, s kterými teroristé vždy počítají, a politických populistů snažících se – rovněž v intencích teroristů – přihřát na teroru vlastní polívčičku, existuje i armáda profesionálních pištců, odborníků přes všechno a na všechno, kteří se specializují na malování čertů na zeď a kteří v minulém století pomohli na svět celé řadě průšvihů.

Vydávat fenomén terorismu za jakousi charakteristiku islámu je už na první pohled směšné. Moderní Evropa se odvozuje od francouzské revoluce, jejíž součástí byla vláda jakobínů, kteří chtěli terorem, brutalitou a nemilosrdností svého postupu nahnat odpůrcům, ať už domnělým či skutečným strach a podlomit jejich vůli k odporu. Jakobíni, kteří v zemi rozpoutali masové vraždění, byli navenek spořádání evropští občané, stejně jako sansculoti, kteří své protivníky rozsekávali, části jejich těl napichovali na kůly a opékali je nad ohněm. Během povstání ve Vendée revoluční generálové vojákům nařizovali zabít každého venkovana na potkání, včetně žen a dětí, a podpálit vše, co hoří a revoluční armáda během několika měsíců „vyrobila“ stovky tamních Lidic. Francouzská revoluce nebyla ovšem omezená občanská válka, ale měla misijní charakter: revolucionáři vyhlásili „svatou válku“ všem „starým“ režimům Evropy. Stejně jako islamismus měla revoluce spasitelský rozměr sektářského fanatismu.

Ale abychom nenasazovali parohy evropským sousedům, stačí se podívat do českých dějin. U kolébky moderního českého národa, jak se rozvinul v 19. století, stál odkaz na husitství. Byli to ovšem radikální husité, kdo vraždili ty, kteří nevěřili tím jediným správným způsobem, včetně svých vlažnějších souvěrců, a mimo jiné nechávali zajaté kněží upalovat dětem.

Je nanejvýš pokrytecké se tvářit, že současná vlna islamistického teroru je snad v Evropě něco cizího či neznámého. Už koncem 19. století se politicky motivovaný teror netýkal jen pomazaných hlav, ale teroristé podnikali bombové útoky proti civilistům, kavárnám, divadlům, tržištím… Například v předrevolučním Rusku byly atentáty na denním pořádku, za jediný rok se jich odehrálo i několik tisíc (!), přičemž teror nepáchali bradatí fanatici, ale často vysokoškolsky vzdělaní lidé. Vůdci Rudých Khmerů si ideologickou omáčku ke své genocidní vládě osvojili na prestižních francouzských universitách. Nejobludnější režimy lidských dějin se inspirovaly v západní civilisaci nebo vyrostly přímo v jejím lůně. Nacismus, fašismus, komunismus jsou evropské „vynálezy“, stejně jako povaha moderního terorismu.

Jde stále o totéž. Islamofobové a islamisté fungují jako spojené nádoby, podobně jako fungovali komunisté a fašisté: vzájemně se proti sobě vyhraňovali, bojem proti komunismu (marxismu), respektive fašismu se legitimovali ve „slušné“ společnosti a stavěli se do pozice jejího ochránce. Ve skutečnosti jim šlo o jedno: o zničení liberální demokracie. K tomu je vždy zapotřebí svět manichejsky rozdělit na černé a bílé: Židy a Árijce, Němce a Čechy, buržousty a proletáře, muslimy a Evropany.

Ve skutečnosti je to jednoduché. Musíme razantně postupovat proti všem, kdo vnášejí nenávist do společnosti – proti radikálním imámům a jejich náboženským školám, stejně jako proti těm, kteří chtějí strach z islámského terorismu využít ke svým vlastním cílům. Islamistický terorismus, byť jsou jeho akce sebe víc spektakulární, nemá sám o sobě sílu evropskou společnost ohrozit. To můžeme udělat jen my sami, když budeme skákat, jak teroristé pískají, necháme se vystrašit a zvolíme si za své vůdce „ochránce“, kteří evropskou společnost postaví proti sobě, aby pak mohli liberální demokracii zničit – za teroristy. Nejde o boj civilisací, ale o boj proti civilisaci – před Vánocemi v Berlíně, stejně jako na Silvestra v Istanbulu.