Stará evropská pohádka o Karkulce, původem z orientu by v tuzemské versi mohla vypadat takto: vlk obecný, tedy katolický, rozšířený po celé severní polokouli, nás chtěl v rouše beránčím zaprodat Římu (viz níže Římské smlouvy) a zbavit nás svérázu našeho národního lovu, přičemž starý myslivec Klaus, baba-jaga Zeman a její vnučka rudá Karkulka-Semelová mu v tom zabránili. Tak by mohl vypadat takový český národní diskurs, jak jej pěstoval Zdeněk Nejedlý.

U příležitosti 60. výročí podepsání Římských smluv, zakládajícího dokumentu poválečné integrace západní poloviny Evropy, pod který 25. března 1957 v hlavním městě Itálie připojily svůj podpis vedle hostitelského státu také Francie, Německo a země Beneluxu, se na stejném místě sešli představitelé všech současných 27 zemí Evropské unie, aby navzdory Brexitu vyjádřili odhodlání udělat Evropu do deseti let „bezpečnou, prosperující, konkurenceschopnou a sociálně odpovědnou“. To by bylo fajn. Podstatná přitom byla ovšem tato zmínka: „Jednotlivé země postupují sice za jedním cílem, ale v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou.“

V Římě tak byla de facto oficiálně vyhlášena vícerychlostní Evropa, o které se již delší dobu mluví, respektive, která byla přítomná v unijním projektu vždycky, ovšem nepřiznaně. Není třeba mít příliš fantasie, aby bylo jasné, že podobný vývoj je pro budoucnost České republiky, potažmo střední a východní Evropy znepokojující, kulantně řečeno. Ocitneme-li se v druhé lize, nemusíme se z ní už nikdy vybabrat, přičemž druhá liga se lehce může změnit opět v bývalou východní Evropu – se vším, co s tím souvisí.

Řada politiků, novinářů, politologů, neřku-li veřejnost, přistupují k otázce fungování či nefungování Evropské unie, která českému státu zajišťuje komfortní mezinárodní postavení jako nikdy v historii, zcela laxně – bude nebude: byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Jistě, byli jsme po něm, ale jen dvacet let. Navzdory Fukuyamově dětinskému Konci dějin je současná situace ve světě znovu extrémně „nerovnovážná“, dějiny se opět rozběhly na plné obrátky a tato situace vyžaduje extrémní opatrnost, předvídavost a plné zahraničněpolitické nasazení.

Premiér Sobotka se mýlí, když tvrdí, že Česká republika si bude moci vybrat, v jakých oblastech posílené spolupráce mezi členskými zeměmi bude chtít být účastna. To je dokonale naivní. Není pochopitelně náhodou, že za myšlenkou vícerychlostní Evropy stojí zakládající šestice západní Evropy, respektive mluví za ni státy Beneluxu, aby Německo s Francií nebyly obviňovány z uzurpace Evropy. Kdyby došlo k nějakému novému lámání chleba, centrum se rychle stmelí, zatímco my se ocitneme za branami Evropy – se všemi následnými geopolitickými, ekonomickými a bezpečnostními konotacemi, aniž by nám to vůbec zprvu došlo.

Unesená polovina Západu – jak sovětskou zónu Evropy nazval kdysi Milan Kundera, byla básnická licence autora. Železná opona z mentální výbavy Evropanů zdaleka nevymizela. V krizi, která může propuknout prakticky kdykoliv, můžeme nejen u Wilderse nebo Marie Le Pen velmi rychle nahradit africké či arabské imigranty zase my, Východoevropané, jak tomu ostatně bylo i v referendu o Brexitu. Česká republika vypadává z centra Unie už jenom tím, že nemá, na rozdíl od Slovenska, euro.

Svým způsobem se dodnes potýkáme s důsledky Velké občanské evropské války, která trvala s různými přestávkami a různou intensitou od roku 1914 až do roku 1989. Jeden z největších evropských státníků a visionář Winston Churchill věděl, o čem mluví, když v září 1946 na universitě v Curychu vyzval Evropany k co nejužší spolupráci a integraci jako nejúčinnější obraně evropských hodnot a navrhl založení Spojených států evropských – struktury, kde „bychom mohli žít v míru, bezpečí a svobodě“.

I když evropští populisté berou dnes politické body strašením společnosti islámem, největším ohrožením pro naši svobodu, bezpečnost a prosperitu jsme zase jen my sami, Evropané. Zase to záleží jen a jen na nás. Evropa je stále ještě nejbohatší region planety a právě díky své přeregulovanosti má ohromný potenciál růstu. K tomu se ale Evropa potřebuje sjednotit ve všech podstatných otázkách, jako je bezpečnost, zahraniční politika a ekonomika, a na druhou stranu nechtít se vlamovat do každodenního života lidí. Problém Evropy není multietnický, ale multikulturní. Evropa může fungovat jen na unikulturním principu, kde všichni, od leva doprava, křesťané, židé, muslimové stejně jako bezvěrci akceptují jeden společný kulturní a právní rámec, založený v anticko-židovsko-křesťanském dědictví. Dosud tomu bylo tak, že proti němu bojovali nebo jej zpochybňovali ne evropští muslimové, ale agresivní levicové liberální elity. Když se tedy vrátíme na začátek: Vlk, ne Karkulka. Čest jeho památce.