Co vedlo většinu českých prvovoličů k tomu, že dali hlas straně 72-letého starce? Takových paradoxů letošní volby přinesly více než je obvyklé.

Vítězná strana získala pouhých 22,1 % hlasů – nejméně v historii voleb ČR. Vládu sestavuje strana, která získala ještě méně. Vzápětí po vyhlášení voleb rezignovali čtyři předsedové stran včetně strany vítězné, předvolební průzkumy se neuvěřitelně mýlily a skutečnou perličkou je, že do Poslanecké sněmovny byl zvolen i kandidát z posledního 36. místa na kandidátce jedné strany. Voliči tedy nejen že kroužkovali, ale dokonce začali volební lístek obracet i na druhou stranu. Zoufalství voličů z tradiční nabídky tradičních stran asi nelze vyjádřit lépe.

Fenoménem nicméně zůstává nezpochybnitelná obliba Karla Johannese Nepomuka Josefa Norberta Friedricha Antonia Wratislawa Meny von und zu Schwarzenberg. Obliba o to pozoruhodnější, že se Češi obecně považují za národ rovnostářský a antielitářský. Karel Schwarzenberg není žádný rétor, není ani populární tváří z TV obrazovky, a nemá ani „sexy mozek“, protože lézt jinému „do zelí“ není jeho styl. Dala mu tedy vyniknout jen chabá až pro leckoho odpudivá konkurence představitelů jiných stran?

Schwarzenberg úspěchem jistě potěšil své příznivce, koho ale nepotěšil, tím je prezident Klaus. Samozvaný mluvčí právě oné rovnostářské a antielitářské většiny (asi té, která s jeho nevelkým přispěním prý měla mít hlavní zásluhu na erozi komunismu) měl velký problém již v okamžiku, kdy Jeho Jasnost měl v Topolánkově vládě jmenovat ministrem zahraničí. Představitel významného knížecího rodu naprosto nezapadal do jeho představy reprezentace jedné z nejlaičtějších a nejsvětštějších země světa. Ostatně praktikující katolík z Moravy Nečas se do čela ODS také dostal až v okamžiku, kdy s Topolánkovým odstraněním stačilo osiřelou moc jen zvednout ze země. Mezitím se pozice proměnila a Klaus se musí smířit s tím, že bude třeba se Schwarzenbergem počítat jako s téměř nejvýznamnějším hráčem tuzemské politické scény.

Koho si naopak může odškrtnout je nabíledni. Jiří Paroubek tak dlouho hokynařil, až dohokynařil. Jeho politické myšlení bylo vždy nejsilnější, pokud se jednalo o dosažení okamžitého efektu – o to pak adekvátně slabší, jednalo-li se o představy dlouhodobých cílů a vizí. Všem politologům a komentátorům předvedl učebnicový příklad, jak prohrát volby, třebaže je formálně vyhrál. Snad si konečně položí otázku, k čemu bylo dobré loni na jaře položit Topolánkovu vládu nebo proč v den hlasování ve Sněmovně zrušil dohodu o vypsání předčasných voleb. V obou případech tím ČSSD prokázal medvědí službu. Volby se beztak konaly až v řádném termínu, a kdyby nechal Topolánkův kabinet dovládnout ve fázi klinické smrti, k čemuž úspěšně směřoval, vítězství by měl takřka jisté. Stejně tak kdyby loni na podzim nezrušil dohodu o předčasných volbách, nebyly by ve sněmovně Věci veřejné a TOP 09 by určitě nesestavovala vládu. Tak dlouho čekal na nejpříznivější výsledek, až mu proklouzl mezi prsty. Nepomohla mu ani jednoznačně nejdražší téměř permanentní kampaň, spíš naopak. Podle všeho se mu totiž nepovedlo získat jediný protestní hlas, přitom letošní volby byly právě především protestní. A v tom mu zase citelně chyběl soupeř Topolánek, kterého tak dlouho vyzýval k rezignaci, až k ní k vlastní Paroubkově smůle skutečně došlo.

Přes to všechno by se s volebním výsledkem dalo stále něco dělat, kdyby ovšem věčným osočováním svých soupeřů ve spojení s bezmyšlenkovým populismem nepřipravil stranu – s výjimkou komunistů – o veškerý koaliční potenciál. Technologie moci prostě nefunguje ještě stejně jako péče o značku rychloobrátkového zboží. Sázka na politický marketing tak nevyšla, jen se ukázala extrémně drahá. Socialisté symbolicky ukázali meze a schopnosti svého potenciálního vládnutí, když v kampani prošustrovali 400 miliónů, které na příspěvcích od státu nezískají dohromady ani za celé čtyřleté funkční období sněmovny. Jaroslava Tvrdíka přitom dosud nepochopitelně prezentují jako úspěšného volebního manažera, jako by nestačilo, že po kauze Gripeny na ministerstvu obrany, zadlužení a faktickém bankrotu ČSA, nyní díky jeho schopnostem mohou reálně přijít i o své tradiční sídlo Lidový dům. S takovou reflexí ČSSD žádná dobrá budoucnost nečeká.