Dvojaká kouzla Zdeňka Vašíčka

Hojně jsme se vídali v posledních patnácti letech jeho života, nejdřív jako kumpáni z mokré čtvrti a později snad i jako přátelé, byť dosti nesouměřitelní. Zdeněk byl bezmála o dvacet let starší než já, vzdělanec evropského formátu s bohatě probarveným osudem, v němž se dramaticky střetaly jeho učenecké a dobrodružné sklony. Já se jako redakční řemeslník protloukal v podstatně nižších patrech intelektuálních i společenských sfér. Naše schůzky nad sklenkou vína nebo fernetu nicméně inicioval zpočátku hlavně on, nezastírám, že k mému potěšení. Myslím, že jsme si stylem vyjadřování navzájem vyhovovali. Žádný z nás si nepotrpěl na dlouhé řečnění, spíš jsme jen stručně glosovali různé nápady či postřehy a vychutnávali si pak tiché srozumění při dlouhých odmlkách. Sbližovalo nás i to, že jsme při popíjení nijak zvlášť nectili „správnou míru“ a občas s chutí přebrali. To se pak srozumění prohloubilo natolik, že jsme si už nemuseli říkat vůbec nic.

Nad sklenkami jsme často přetřásali zapeklitosti dějin, filosofie, umění či politiky. Zdeněk uměl svými lapidárními výroky každý diskurs osvětlit z nečekaných úhlů, obnažit jeho absurdity a přesvědčivě doložit, jak souvisejí s celoplanetárním blbnutím. Propastnou pokleslost nacházel především v akademických a mediálních sférách. Rád si bral na mušku vzorné a příkladné postoje směrodatných myslitelů, aby poodhalil, kolik licoměrnosti, podbízivosti a falešného svatouškovství ukrývají. Královsky se tím bavil, ovšem jako král doživotně vyhnaný od dvora. Respektoval jsem jeho majestát i jeho desperátství, obojí v něm organicky splývalo.

Vědecké, filosofické, kritické i publicistické texty Zdeňka Vašíčka jsou stále nadmíru podnětné a stojí za to je pozorně propátrávat. Lze si z nich odvodit představu klasického učence polyhistora, jenž mezi všemožnými experty a specialisty akademického provozu působí jako nadčasový pravzor duchaplnosti, jež se neomezuje pouze na výklad, ale ráda se vyžívá i v důmyslných jízlivostech na adresu kolegů. Kdesi ve vrstevnaté Zdeňkově osobnosti přežívala echa karteziánské éry, kdy novověké vědecké myšlení, dosud mladé a bujné, neváhalo občas zkřížit kordy při třeskutě vtipných polemikách. Descartes byl ostatně vrstevníkem Dumasových mušketýrů a jeho myšlení se utvářelo ve stejné společenské atmosféře.
Učence polyhistora představuje Zdeněk v mých osobních vzpomínkách jen zčásti. Byla to jeho vnější role, kterou více méně svědomitě reprezentoval, krom toho se však alespoň pro mne stal skrytým předobrazem postav z úplně jiného světa – již zmíněných mušketýrů, popřípadě dalších exponátů z galerie neohrožených hrdinů chlapeckých románů. Někdo jako on se mohl s tropickou přilbou na hlavě a s ručnicí v ruce prodírat pralesy a hledat prameny Nilu nebo Amazonky, dobývat na krytém voze Divoký západ, putovat s verneovskými badateli do středu Země, ulizovat whisky s koloniálními důstojníky v kiplingovských barech pod Himalájí nebo zkoumat přírodní národy na tichomořských ostrovech jako Bronisław Malinowski, kterého obzvlášť ctil. Evokoval ovšem i temnější polohy. Mohl by být kapitánem pirátů útočících na španělské galéry, ba přímo záludným Johnem Silverem, pravzorem enigmatické dvojakosti (ve své stati o Josephu Conradovi vyjadřuje ostatně rezervované pochopení i pro ústředního antihrdinu Kurtze, jenž bývá jinak traktován jako jedna z nejhrůznějších postav moderní literatury).

Někdy se kochám představami Zdeňkovy niterné spřízněnosti s Sherlockem Holmesem, nejproslulejším typem geniálního podivína ve světové pop-kultuře. Už jen ta jejich společná záliba v kvalitním tweedu, a pak to zostřené vnímání nenápadných rozporů, důsledná racionalita a minuciózní smysl pro detaily. Při svých lapidárních promluvách dokázal Zdeněk usvědčit světové elity z celoplanetárního blbnutí řetězci nevyvratitelných důkazů. Naši stolní společnost tím nijak nepovznášel, ale poskytoval jí alespoň drobné zadostiučinění – radost ze suverénního intelektuálního výkonu, jemuž směla přihlížet. A nejen Holmes. Chlapecká fantazie by ve Zdeňkovi jistě odhalila i modernější prototypy superheroických postav, ať už brilantního agenta tajných služeb Jejího veličenstva, nebo naopak ďábelského konspirátora globální subverze.
Zdeněk svým osobitým způsobem ztělesňoval dvě mocné a protikladné civilizační tradice. Ta zjevná, myslitelská, se odvíjí od předsokratiků přes Aristotela, Tomáše Akvinského, Occama, Descarta, Kanta až k Nietzschemu či Fritzu Mauthnerovi a dál do současnosti. Ta skrytá, lstivá a lehce podvratná, zahrnuje archetypální trickstery, mazaného Odyssea, Enšpígla a dlouhé řady dalších pikareskních šibalů, s jejichž šarmem a vtipem by žádná mravopočestná korektnost nebyla schopna soutěžit. Dnes by ovšem byly obě jeho identity asi překryty jedinou hanlivou nálepkou: starý bílý muž. Ano, Zdeněk jím byl, podobně jako všechny výše jmenované osobnosti, na něž zjevně či skrytě navazoval. Nicméně i tuto roli ztělesňoval s intelektuální vytříbeností, elegantní sebeironií a laskavou, byť maličko výsměšnou tolerancí k všemožným odlišnostem. Myslím, že aktuální pojetí pokroku zestárne mnohem rychleji. Kornatí ostatně už teď.