Možná nikoli světem, ale politikou rozhodně zmítá „migrační krize“. Donald Trump začal své funkční období výnosem zakazujícím dočasně vstup do země ze sedmi zemí Blízkého východu, Marine Le Pen s Geertem Wildersem ho nadšeně podporují a po případném volebním vítězství by se rádi uvedli něčím podobným. Byť chabé a vágní zdůvodnění Trumpova výnosu poskytlo munici federálnímu soudu k jeho pozastavení, najde se mnoho tleskajících a jásajících včetně politiků v Česku, kteří Trumpovi vyjadřují obdiv i podporu. Asi se seznámili s výsledky průzkumu centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z ledna tohoto roku, podle kterého s přijímáním uprchlíků obecně nesouhlasí 65 % Čechů. Pokud by se jednalo o lidi z Blízkého východu nebo severu Afriky, pak číslo stoupne na 80 %. S tím koresponduje zjištění, že přes 80 % respondentů shledává uprchlickou krizi bezpečnostním rizikem a přibližně stejný počet ji též „pozorně sleduje“, což je přibližně trojnásobek toho, kolik osob se zajímalo o volby do Evropského parlamentu (v době jejich konání v květnu 2014). Vypadá to, že „Migrační krize“ je zkrátka téma, o kterém si každý myslí, že mu rozumí, přičemž bohatě stačí, že čemu nerozumí, toho se alespoň bojí.

Zvláštní je, že právě v zemi, kde by s uprchlíky a migranty mělo být nejvíce problémů, narazil Trump na chladné a zdvořilé odmítnutí. Do Německa v roce 2015 dorazilo 890 000 uprchlíků, v loňském roce pak dalších 280 000. Dohromady je to za dva roky o necelých 100 000 osob méně, než kolik má celkem Praha. A kancléřka Angela Merkel bude na podzim usilovat o čtvrté funkční období ve funkci předsedy vlády, přičemž její CDU má opět našlápnuto k vítězství ve volbách. Tato černá můra pro české odpůrce migrantů dává průchod až jakési nenávistné obsesi vyjádřené malůvkami s šibenicemi a jinými trapnostmi.

A ještě zvláštnější je, že zemská vláda v Berlíně, kde se odehrál dosud nejhorší teroristický útok v Německu, nemá na starosti nic vážnějšího, než úřední zjišťování pohlaví volně pobíhajících koček a zavádění unisex toalet ve veřejných budovách. Pokud jde o otázku bezpečnosti, brání se koalice sociálních demokratů, Zelených a postkomunistické levice více kamerám ve veřejném prostoru i deportacím a vyhošťování nezpůsobilých osob.

Jak je možné, že dvě sousední země se tak radikálně liší v politice, která ze všech jevů a událostí zajímá jednoznačně největší procento populace? Užívá si Německo roli fakticky jediné země na světě, která na krveprolití války v Sýrii nalezla skutečnou humánní odpověď, totiž snahu zachránit co nejvíce lidských životů? Je totiž nepopiratelné, že německá vstřícnost zcela jistě pomohla zachránit životy mnohých, kteří by se bez perspektivy lepší budoucnosti v Německu na cestu těžko vydali. Z této perspektivy dosáhlo Německo těžko napodobitelný úspěch, který do náležitých souvislostí uvedou až následující generace. Hodnocení tady a teď se totiž radikálně liší. Zatímco na jedné straně hranice jsou při troše zjednodušení uprchlíci vnímáni jako skuteční nebo alespoň potencionální teroristé, na druhé pak jako lidé v nouzi prchající před válkou a zachraňující holý život. Téma migranti tak nakonec o nás samotných vypovídá minimálně tolik jako o nich. Nejjednodušší na světě je zastavit čas.

Nicméně nezávisle na hodnocení nás samých i německá spolková vláda, na rozdíl od té zemské v Berlíně, dělá vše pro to, aby se počet uprchlíků směřující do Evropy a do Německa výhledově pokud ne zastavil, tak alespoň snížil. Fakticky se podařilo uzavřít balkánskou trasu a největšímu náporu migrantů tak nyní čelí Itálie na trase ze severu Afriky. Dále se jedná o desítky programů pomoci v zemích původu uprchlíků a o důsledné uplatňování stávající legislativy řešící status každého nově příchozího. Jako jakákoli jiná země i Německo si důsledně vyhrazuje právo na vlastní uplatňování azylového řízení a není pravda, že například každý Syřan natož občan jiné země automaticky získá azyl. Spolkové země pak jsou konstantně nuceny důsledněji uplatňovat repatriační řízení, tedy neúspěšné žadatele o azyl fakticky vracet do zemí jejich původu. V praxi je tento proces ovšem neefektivní a nákladný, čímž mj. roste i počet nelegálně se zdržujících cizinců v Německu. Prvním problémem je, že podmínkou vyhoštění je nutnost návratu do „bezpečné“ země. To je v případě Sýrie, ale i mnoha dalších zemí, ovšem hudba budoucnosti.

Na druhý problém ukázal názorně příklad atentátníka z Berlína Anise Amriho. Jako mladík doma v Tunisu ukradl nákladní vůz a poprvé se ocitl ve vězení. Po ozbrojeném přepadení nečekal na další uvěznění a v roce 2011 se vydal do Evropy. Na Sicílii se dopouštěl další trestné činnosti, kvůli které strávil čtyři roky v italském vězení. V něm se měl také zradikalizovat. Po propuštění byl okamžitě vyhoštěn. Protože však Tunis neměl žádný zájem přijmout zpět již protřelého kriminálníka, lhůta vypršela a Amri byl opět volný. A pochopitelně ani Itálie nechtěla být Amriho novým domovem. Nic mu tak nebránilo vydat se třeba právě do Německa. Kromě limitů vyhošťovacího řízení ukázal Amriho případ ještě na jeden problém. I kdyby všechny země světa nakrásně spolupracovaly a byly označené za bezpečné, Evropě coby uprchlické cílové destinaci by to mohlo pomoci jen pramálo. Naprosto poslední, o co země Blízkého východu nebo severní Afriky stojí, je totiž návrat osob s kriminální minulostí nebo fanatickým pohledem na islám. Doma jich totiž mají sami požehnaně a nezávisle na režimu pro něj představují hrozbu. V očích islamistů je téměř jakýkoli režim a priori nelegitimní. Když se v Německu hovořilo o potřebě rychlejších deportací nebezpečných osob, v Tunisu okamžitě vypukly demonstrace proti tomuto opatření. Za posledních šest let totiž právě islamisté v Tunisu povraždili přes sto policistů a vojáků nepočítaje civilisty a 59 zahraničních turistů. Každý další fanatik představuje hrozbu, ať je kdekoli, samozřejmě i doma. Jiná otázka je, proč právě z Tunisu má pocházet na 5 000 džihádistů bojujících mj. i na straně Islámského státu. Každopádně v případě deportací radikálních šiřitelů víry do zemí původu tak hrozí další destabilizace již beztak křehkých zemí, která je s to vyvolat další a další uprchlické vlny.

Německo tedy v současnosti pracuje na zrychlení deportací odmítnutých žadatelů a zároveň přehodnocuje „bezpečnost“ zemí zvláště Maghrebu, aby případným deportacím nic nebránilo. Není to ovšem řešení pro případ osob představujících bezpečnostní hrozbu jako byl například právě Amri. Pokud se chce Německo či Evropa vyhnout vlastnímu Guantánamu, nezbývá než nalézt země ochotné je přijmout. Lze si ovšem domyslet, proč se Obamovi nepodařilo splnit slib jeho uzavření.