Asi každý vrcholný politik má své méně kritické příznivce a obdivovatele, byť svou politickou orientací stahují někteří k sobě obdivovatele až zcela nekritické, tedy dobrovolně nemyslící. Mezi takové lze řadit i některé fanoušky Miloše Zemana. Dokonce i mezi členy Poslanecké sněmovny se najdou jedinci, pro které je Zeman nejlepší zárukou hájení českých národních zájmů, aniž by byli schopni jakkoli přiblížit, co těmi zájmy jako má být. Odvolávají-li se na odpor vůči migrantům nebo muslimům obecně, ani při nejlepší vůli není možné určit, jaký český národní zájem se tím má naplňovat.

I když vynecháme pokus o definici národního zájmu, pravděpodobně se shodneme, že by jím mělo být něco, co je v zájmu nejširší množiny obyvatel České republiky. Sem patří zájmy tradiční, jako zachování svrchovanosti, územní celistvosti, bezpečnosti, životního prostředí apod. Sledujeme-li naše zájmy dál, není jisté, i s ohledem na vyjádření některých ústavních činitelů, zda-li panuje shoda na dalších dosud obvyklých zájmech, jako zachování demokratického právního státu, ochraně lidských práv a svobod, zachování evropské spolupráce, nebo nezávislosti některých státních institucí. Byť tyto zájmy někteří činitelé zpochybňují, neříkají B, tedy čím je nahradit nebo jaká situace nejspíše vznikne, pokud by se jim jejich vize podařilo zhmotnit. Je to jistě škoda, protože poté by se jim dostávalo zaslouženějšího sluchu, a v nejlepším případě politického důchodu.

Mezi takové méně kritické patří například prezidentův přítel Karel Srp, který vidí novou celosvětovou politickou osu Washington, Moskva, Peking, do které se jako korálek díky geniální prozíravosti Miloše Zemana vetkala Praha. Asi je první, kdo takovou osu dosud spatřil, ale když už jsme u těch korálků, můžeme ji doplnit třebas Marsem nebo planetou Mišík, jak je komu libo.

Nicméně zájem hájení územní celistvosti dosud nikdo nezpochybnil. Je proto nepochopitelné, že někdo „chápe“ nebo usiluje o vstřícnost k zemi, která ji nerespektuje, a třebaže je největší na světě, zabere ještě území zemi jiné. Stejně tak je nepochopitelné, hájí-li někdo politickou nezávislost ČR tak, že za svého poradce jmenuje Jie Ťien-minga, předsedu tajemného čínského konglomerátu obecně považovaného za prodlouženou ruku čínské vládnoucí komunistické strany. I kdyby Jie Ťien-ming byl zástupcem demokratické mocnosti, bylo by to podivné. Protože však na politiku čínské vládnoucí státostrany lze lehce aplikovat všechny formální znaky totalitního režimu, včetně dominantní ideologie, jediné vládnoucí strany, monopolu na informace nebo plánovanou ekonomiku, je situace o to nepochopitelnější. Vždyť pokud dle prezidenta není v českém národním zájmu úsilí o zachování demokratického právního státu, pak by měl okamžitě odstoupit. Alespoň v Ústavě se totiž píše, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, což je čínské KS zcela cizí.

Prezident ovšem není sám, kdo má v hájení národních zájmů guláš. Radek Pokorný, blízký premiérův přítel a poradce, je pro změnu právním zástupcem konglomerátu CEFC v České republice a mj. autorem předžalobních výzev médiím, které by o předsedovi Jie Ťien-mingovi chtěly napsat byť jen řádku. Co radí premiérovi, zůstává v tajnosti, nicméně i svoboda tisku je v Česku dosud chráněna ústavním zákonem.

Zemanovy fantasmagorie o Česku coby čínské „nepotopitelné letadlové lodi“ trochu připomínají jiné historické vize, a to Československo jako „most mezi východem a západem“. Tato Benešova koncepce stála na předpokladu pokračující spolupráce mezi SSSR a západními mocnostmi, s tím, že logicky povede i k demokratizaci v Sovětském svazu. S něčím takovým však komunisté nikdy nepočítali, a proto se dnes tato koncepce jeví neméně fantasmagoricky. Jenže zatímco Beneš musel se Sověty reálně vyjednávat, poněvadž na konci války byla většina země pod jejich vojenskou kontrolou, Zemana a jiné kolaboranty k tomu reálně nic nenutí. Snad kromě neznámých závazků vůči taktéž tajemné finanční skupině PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, za jejíž zájmy v Číně tak neúnavně lobbují.

Tím se dostáváme k dalšímu dosud nezpochybněnému národnímu zájmu, totiž posilování ekonomické bezpečnosti. Protože je ČR coby malý vnitřní trh ekonomicky závislá na vývozu i dovozu výrobků, je v jejím zájmu zajištění svobodného obchodu s co nejmenšími bariérami a předvídatelným právním řádem. Jenže právě čínský model, který se Čína snaží prosazovat i v jí řízených institucích, je založen na něčem jiném, zjednodušeně na klientelistickém kapitalismu, kde vláda a její chráněnci stojí nad zákonem.

A tak zatímco si mediální mainstream libuje v chvályhodném hájení národních zájmů proti „proradnému“ Bruselu nebo „multi-kulti“ Merkelové, dopouští se ústavní činitelé nepochopitelné zrady, kdy za své poradce jmenují zástupce největší diktátorské země světa. Jakou funkci měli kdysi poradci sovětští netřeba připomínat.