Mladé Československo vstoupilo na horkou menšinovou půdu nešťastně vyhlášením republiky za národní stát Čechoslováků, což bylo nespravedlivé vůči domácím Němcům, netaktní vůči Slovákům a neblahé pro Čechy, respektive „jejich“ stát, jehož existence závisela na tom, podaří-li se nad mnohonárodní pospolitostí vybudovat dostatečně pevnou nacionálně i jinak neutrální občanskou společnost. Oficiální oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 patří v tomto ohledu k mistrným počinům státnické rozvahy, i když si to tehdy uvědomovalo zřejmě jen několik čs. politiků obdařených výjimečným rozhledem.

Na otázku, jak je možné, že oficiální oslavy české (československé) státnosti menšiny nejen nepovažovaly za českou národní demonstraci, nýbrž se dokonce oslav z větší či menší části spontánně účastnily, existuje několik odpovědí. Kromě onoho zcivilnění české společnosti, které muselo mít blahodárný vliv na národnostní vztahy, měla v případě českých Němců jistě podstatný význam skutečnost, že kult sv. Václava byl organickou součástí kultury českých Němců spojených z velké části s katolickou tradicí. Rovněž pro katolické Slovensko musel svatováclavský kult znamenat „nebe a dudy“ v porovnání se zdůrazňovaným českým ateismem a pokrokářstvím.

S tím souvisí také třetí důvod, a sice sám charakter svatováclavské tradice postrádající nacionální i konfesijní osten – charakter, který umožňoval vidět v postavě sv. Václava především lidskou ušlechtilost, mravní, všelidský ideál. Ke knížeti neslabošského míru, který si je vědom svých hodnot, tak rovněž mohli najít cestu občané židovského vyznání i někteří evangelíci. Věčný kníže českých zemí svatý Václav tak dostál svému poslání být panovníkem všem lidem „dobré vůle“.

úryvek z práce Svatováclavské milénium – Češi, Němci a Slováci v roce 1929