Když jsem domlouval se Zuzanou Brikcius výběr hudebních nahrávek pro tuto výstavu (Příběh Charty 77 – Magor a jeho underground, Národní galerie – Salmovský palác, 14.3.2017 – 13.1.2019), chtěla, abych použil skladby skupin, které vystupovaly 21. února 1976 v Bojanovicích na oslavě svatby Ivana Martina Jirouse s Julianou Stritzkovou. Tam někde byly položeny podle Zuzany základy Charty 77, která – jak je všeobecně známo – se poté zrodila na chodbě budovy Krajského soudu v Praze, kde se jako bojanovické memento odehrával v zimě 1976 soud se „svatebčanem“ Ivanem Jirousem a jeho hosty: Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem.

Vrátíme-li se tedy v čase do Bojanovic, v sále místní restaurace tehdy vystoupili The New Old Teenagers, Umělá hmota 2, Umělá hmota 3, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever and Vazelina band, The Plastic People Of the Universe, zahráli písničkáři Karel Soukup, Svatopluk Karásek, Zdeněk Londýn Vokatý a Petr Pinďa Ouda.

Pokud je tento festival nezávislé kultury označován jako druhý, pak musel být i festival první. Ten proběhl opět pod záminkou oslavy svatby – což byl jeden z maskovacích manévrů českého undergroundu – Arnošta a Jaroslavy Hanibalových 1. září 1974 v Postupicích u Benešova a vystoupili na něm The Old Teenagers, Sváťa Karásek, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass band, Karel Soukup, DG 307 a Plastic People. Třetí festival druhé kultury se pak konal 1. října 1977 na chalupě Václava Havla na Hrádečku u Trutnova, kde hráli Umělá hmota 2, Svatopluk Karásek, The Hever and Vazelína band, Plastic People, Charlie Soukup, Marta Kubišová, Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák.

Přemýšlel jsem, o čem by měl být tento příspěvek, neboť se v zásadě dotýká obecně známých témat. Vzhledem k tomu, že tyto festivaly a vůbec undergroundové aktivity jsou celkem podrobně mapovány, rozhodl jsem se zjistit, co dělají všichni výše zmínění hudebníci dnes. Pokud vynechám příležitostná sdružení, jako byl Sen noci svatojánské band, složený z výtvarníků, či Goldberg Grass band, oboje byla spíše happeningová tělesa, s údivem zjistíme, že převážná část hudebníků je dosud aktivní.

Z The Old Teenagers Pepy Pilaře a později z The New Old Teenagers vznikl v roce 1978 (tedy po procesu) Classic Rock´n´roll band, který odehrál letošního Silvestra v Balbínce s Pilařem stále jako rokenrolovou star. Původní Umělá hmota se už v roce 1975 rozdělila na dvě kapely, jednu vedl Milan Dino Vopálka, druhou Josef Vondruška. Ten ale později hudební činnosti zanechal zcela, takže dnes máme jen jednu Umělou hmotu a neustále v ní zpívá Dino (a z tehdejších otců zakladatelů i Jindra Belant) a dokonce nemalou část repertoáru tvoří právě skladby, které zazněly v Bojanovicích. Sanhedrin si zahrál jen jednou, pak šli dva jeho členové do vazby a třetí emigroval. Byla to kapela Jiřího Popela, dnes aktivního ve skupině Píča. Sám říká, že dáte-li svojí kapele takový název, je to stále underground, protože si moc nezahrajete ani dnes. Doktor Prostěradlo Band Jaroslava Bovího Ungera zanikl hned po Bojanovicích, ale přinejmenším tři muzikanti, kteří jím prošli, stojí za zmínku: Ivan Váňa Bierhanzl, baskytarista Agon Orchestra, DG 307 či DekadentFabrik, multiinstrumentalista Josef Bobeš Rossler, který má vlastní soubor Bobeš & band a bubeník Jan Brabec. Ten sice v Bojanovicích ještě nehrál, od Doktor Prostěradlo Band odešel k Plastic People jako stálý člen až na jaře 1977, ale za zmínku stojí už jen proto, že se nebál nastoupit do kapely, která byla po celou dobu své existence v nemilosrdné bolševické klatbě, právě tehdy snad nejmasivnější. Ostatně jak Bierhanzl, tak Rossler s nimi také občas hráli. Skupinu Bílé světlo dva zakládající členové – flétnista a zpěvák Jiří Picek Fric a bubeník Pavel Eman Zeman – vloni s mladšími hudebníky obnovili a stávají se žádanou koncertní atrakcí. Další zakládající člen Slávek Klecandr je letitým členem skupiny Oboroh, s biblickými tématy vystupuje i jako sólista. The Hever and Vazelína Band, zběsilá a nespoutaná produkce pod taktovkou Miroslava Skaláka Skalického v proměnlivé sestavě – a nejednou s nimi jako člen vystoupil i Václav Havel – hraje ojediněle, ale alespoň jednou ročně se jako zlatý hřeb objeví na festivalu u Skaláka v Meziříčku, kde se pravidelně koná několikadenní hudební festival Magorovo Vydří u Skaláka na mlejně jako vzpomínka na Ivana Jirouse. A právě tam se asi v největší míře – v řádu tisíců – scházejí jak pamětníci utajovaných svatebních oslav, tak undergroundoví mládežníci.

Co se týká písničkářů, pak Karel Čárlí Soukup je dnes nejvíce ze všeho mnichem, který staví svůj templ v Austrálii a svou hudební „kariéru“ považuje za uzavřenou. Nicméně nedávno vyšla v reedici jeho LP deska Radio, která byla původně vydaná ve Švédsku v roce 1981, ale překvapivě souzní i s dnešní dobou. Sváťa Karásek je po mrtvici nehrajícím členem a tanečníkem rockové skupiny Svatopluk, která hraje výhradně jeho skladby. Londýn Vokatý občas vystupuje sólově a je jediným stálým členem Hever and Vazelína Bandu, Petr Piňďa Ouda už nehraje, radši sedí v Teplicích na pivu.

Pak tady ční jako monument Plastic People, jejichž část se v roce 1988 přetransformovala do skupiny Půlnoc (která průběžně koncertuje také), aby se v roce 1997 opět v té nejsilnější, dalo by se říci „klasické“ sestavě (posíleni o kytaristu Joe Karafiáta) objevili na podiích. Stačili ve svobodných poměrech vydat jen jednu desku (Líně s tebou spím, 2001), ale základní kámen skupiny, její výhradní skladatel Milan Mejla Hlavsa se ani toho nedožil, 5. ledna 2001 ve věku necelých 50-ti let umírá. Kapela neskládá nástroje a v roce 2010 vydává nahrávku Maska za maskou, na níž se skladatelsky podílí ostatní členové. V roce 2016 se kapela ovšem rozděluje na dvě frakce, v jedné jsou ze základní sestavy Vráťa Brabenec a Pepa Janíček, v druhé, s podtitulem The New Generation Jiří Kabeš, posílen o kytaristu Karafiáta (ten je v té době členem kapely již 19 let). Obě party k sobě přibraly mladší a zdatné muzikanty, v jejich repertoáru ovšem stejně převažují Hlavsovy skladby. Ty ostatně zazněly jak v Národním divadle, tak v podání filharmoniků či avantgardních jazzmanů. V loňském roce proběhlo několik koncertů k připomenutí 50-ti let od založení Plastiků, bohužel obě sestavy slavily odděleně.

Tolik tedy k hudebníkům, kteří hráli v Bojanovicích, ale je zapotřebí se zmínit i o několika jiných kapelách, které se účastnily dalších festivalů druhé kultury, a které spoluvytvářely hudební sekci undergroundového ghetta. Z nich jsou nepochybně nejvýznamnější DG 307, které jejich zakladatel Pavel Zajíček po návratu z emigrace v roce 1991 obnovil a s různě proměnlivými sestavami hudebníků, vždy však kontinuálně ke své tvorbě a poesii, permanentně koncertoval. Soubor zanikl v roce 2016 kvůli Zajíčkově vážné nemoci, která ho upoutala na lůžko, ale do poslední chvíle byl žádanou akvizicí milovníků alternativní kultury. Další, kdo dodnes neustal v boji s větrnými mlýny skrze umění, je Jaroslav Hutka, na podzim mu vyšlo zbrusu nové CD „100 let“, ve kterém hledá odpovědi na aktuální otázky. Z této role naopak vystoupil Vlasta Třešňák, který s koncertováním před pár lety zcela přestal. Martě Kubišové se podařil jak slavný comeback mezi zpěváckou elitu, tak i důstojný odchod. A že většina interpretů hraje písně, které složili právě v době nesvobody, jasně dokazuje, jak byla jejich tvorba kvalitní, nadčasová a dodnes zůstala aktuální.

Je evidentní, že u naprosté většiny hudebníků nešlo o mladické výtržnictví, rekreační pobuřování či kverulantskou rebelii, jak si dodnes větší část českého národa myslí, ale o uměleckou výpověď reflektující pnutí světa i jejich vlastního nitra. Je s podivem a zároveň úctyhodné, že toto poselství vyslovují dodnes, byť mnozí jsou ve věku 70 plus, či se k němu nezadržitelně přibližují. A dokazuje, že pro tyto lidi je ono „vyslovení“ prostě nezbytností, nutností – a jedno, zda v době dusné totality, anebo za panování neviditelné ruky trhu. Asi proto, že člověk i dílo by mělo být v souladu. Toto zjištění se stalo nečekaným zážehem pro tzv. druhou generaci undergroundu, která stavěla na uměleckých i občanských postojích, položených prvními undergroundovými průkopníky. Pro jejich odkaz udělala nejvíc paradoxně Československá televize odvysíláním propagandistického pořadu Atentát na kulturu. Tam jsem slyšel poprvé Plastiky i DG 307 třeba já a bylo to, jako když konečně potkáte rodinu, ke které jste odjakživa patřili. A nebyl jsem zdaleka sám, undergroundové kapely začaly vznikat jak houby po dešti. Vráťa Brabenec často připomíná, že socialistické sdělovací protředky udělaly undergroundu reklamu za miliony dolarů, jak ho poučil americký exil.

Dalo by se tedy konstatovat, že slova, kterými Ivan Jirous uzavírá v roce 1975 svou Zprávu o třetím hudebním obrození, neztratila na platnosti ani po 44 letech. Totiž že umění, vzniklé v undergroundu, je nezávislé na oficiálních komunikačních kanálech, společenském ocenění a hierarchii hodnot establishmentu. Že dokáže zbavit skepse ty, kteří se domnívají, že se nedá nic dělat, naopak jim ukáže, že se toho dá udělat mnoho. Je svědectví toho, že svobodný duch se nedá umořit.

Pavel Zajíček to ve svém v textu z roku 1974 Co sme? Vyjádřil následovně:

Sme dětma který nestačily zestárnout,

nebo šílenci který nemůžou padnout?

Umělecká výpověď, vzniklá v okruhu undergroundových umělců – a jedno, zda před rokem 1989, anebo po něm – oslovuje lidi napříč generacemi, včetně té nejmladší, protože z ní cítí upřímnost, touhu po pravdě a ručení vlastním životem. V tom je podle mne výsostný smysl, síla a poslání umění jako takového.

přečteno na dernisáži výstavy Příběh Charty 77 dne 9. ledna 2019