Onehdá jsme seděli s Korotem v hospodě. Bavíme se o všem možném, taky o umění a já mu povídám, když děláš takový různý kamenný struktury, proč nenamaluješ to hlavní?!

„Jaký hlavní?“ povídá Korot nic zlého netuše.

„To je přece jasný,“ povídám.

„No nevím…“

„Přece kamení ze Svatováclavský kaple! To je úžasný, ty barvy a tak…“

Nadhodil jsem udičku s tím, že Korota, který je agnostik, nachytám na královské barvy jaspisů, chryzoprasů, ametystů… přičemž fakt, že je Pater Patrie Karel IV. nechal zasadit do stěn kaple ve tvaru kříže jako znamení vítězství, osvobození z tenat našich pudů, emocí, pitomého myšlení…, přejde Korot jako nepodstatný, čímž se podaří nachytat bezbožníka přes posvátné kamení, což bude prča, když nechtě bude vytvářet sakrální umění.

Dělal jsem si legraci a ovšem taky nedělal. Každopádně to bylo z hecu, protože umělci už dávno nejsou řemeslníci pracující z pokolení na pokolení ku větší slávě Boží a tajemství stvoření, ale už od renesance jsou to individuality, které se cítí poníženy, když jim do toho někdo kecá. Takže mi bylo jasný, že svatováclavské kamení půjde jedním Korotovým uchem tam a druhým zase ven.

Byl jsem tedy opravdu překvapen, když mi v srpnu Korot volal, že má pro mě ty kameny. Jaký kameny? nechápal jsem nyní já, co má Korot na mysli, neb jsem na svůj hec už dočista zapomněl.

„No přece ty šutráky – čtyři plátna s kamením ze stěn Svatováclavské kaple! Máš to ode mě ještě jako dárek k šedesátinám!“

Chtěl jsem si z kamaráda vystřelit a strefil jsem se sám. Korot mně tím vyrazil dech – ne ani tím, že pokořil své umělecké ego a namaloval něco „na zakázku“, ale z té matně třpytivé kamenné duchovní nádhery, kterou se mu podařilo přenést na plátno a která je o to hlubší, pravdivější, čistší, bližší stvoření, že ji namaloval neznaboh, pročež to je nádhera sama o sobě, prostá jakýchkoli jinotajů a ptákovin, kterými si různí věřící snaží vyfutrovat svá malověrná nitra, stejně jako mazalové své kýčovité obrazy. Korot, ač vyškolený akademický malíř, tím definitivně zpřetrhal pouta s Akademií, zbavil se svého akademického školení a stal se řemeslníkem – beránkem Božím, jako byli ti, kteří vytvářeli gotický obrazy, nad kterými dodneška lidstvo žasne. Takže nakonec se ten hec přece jen povedl – chtě nechtě přilezl Korot ke křížku.

Na druhou stranu to ale vlastně zas takové překvapení nebylo, protože Korot je jeden z mála umělců, co znám, který přistupuje k malbě s veškerou řemeslnou poctivostí a odpovědností – člověk musí nejdřív dokonale ovládnout své řemeslo, aby si pak mohl vyhodit z kopýtka podle svého, což ostatně platí pro všechny druhy lidské činnosti. Přes to vlak nejde.

Korot mi vzkázal, že mi obrazy nechal u bratra na chalupě po výstavě, kterou tam každoročně v srpnu brácha dělá. Dlouho jsem se tam nemohl dostat, až asi před 10 dny a užasl jsem znovu, když jsem viděl kameny v reálu. Rozestavěl jsem je večer kolem ohně v krbu a druhý den jsem je pak dal do oken a udělal z nich gotické vitráže.

Agnus Dei, qui tollis peccata mundi!

Podobně jako stvořitel Korot přirozeně propojil abstrakci s realitou, duchovno s kamením, které lámeme, drtíme, šlapeme po něm bez špetky sebemenší pokory ke stvořenému, ač kdejaký kámen je mnohdy víc duchovní – odkazující k duchovnu, než to dokáže kdejaký vysokoškolsky vyučený kazatel: kámen odkazuje ke svobodě, která je svobodou, protože je ukotvena v transcendentnu a žádná pozemská moc ji nemůže omezit. Miluju malbu, která mi nic nevnucuje, nic mi nepřikazuje, člověka nebuzeruje, nic od něj neočekává, neříká mu, jak se má chovat, co říkat, co má myslet, cítit, koho má mít rád a koho ne, co má koupit nebo kdy umýt nádobí. Prostě je a je jen na člověku, co si z toho vezme nebo nevezme. Obrazy jsou okna do tajemných světů stvoření a existence na tomhle světě.

I když mně někteří nadávají do anarchistů, ve skutečnosti jsem staromilec, což se ovšem nevylučuje, ba potencuje. Každopádně Svatováclavskou kapli – vystavěnou podle záměrů Otce vlasti císaře Karla ad maiorem sancti Wenceslai gloriam, věčného vládce Čech, služebníka nejmenšího z nejmenších, našeho Pána Ježíše Krista, bratra vdov a sirotků, krále králů, syna člověčenství, který nás vyvedl z otroctví – považuji za středobod české existence, který je zároveň observatoří, z které lze přehlédnout celý náš vesmír jako kuličku, stejně jako nekonečné zákruty vlastního nitra.

Díky Korotovi teď ve Svatováclavské kapli, propojen s všehomírem, spím jako dítě v mateřském lůně.  Tome, paráda!

P.S. Když jsem si to teď znovu přečetl, napadlo mi, že to vypadá, jako kdybych to psal ožralej. Já byl ale přitom střízlivej. Šíbe mi snad? Asi ne, protože když si člověk uvědomuje, že mu šíbe, tak mu nešíbe. Není právě to Boží, Korotovo?