Negr Narci

No to je k nevíře, Buba pouští tu desku Charlieho Parkera snad popáté. Je blázen do džezu a má parkerovský týden. Předtím jsem zas sedm dní a nocí snídal, obědval a večeřel Coltrana, tak teď jsem vyfasoval Parkera. Tenhle pokoj má jen jednu výhodu, a to je ta, že si tu můžeš pouštět Parkera, nebo dokonce Milese Davise nebo ještě hlučnějšího křiklouna, jako třeba Archieho Sheppa, klidně ve tři ráno (přitom stěny tu jsou tenké jak průklepák) a žádný blbeček ti nepřijde nadávat, že to máš ztlumit.

Chcípáme tu teď v létě v kleštích mezi Fontaine de Johannie (příšernou putykou, kde se slézají zlodějíčci malého formátu) a mrňavým topless barem v čísle 3670 na ulici Saint-Denis naproti nároží Cherrierovy. Tuhle úděsnou díru nechává domovník Bubovi za 120 dolarů měsíčně. Nepatrný pokojík v půlce dělí ohavný japonský paraván s velkými stylizovanými ptáky. Lednička pořád bručí a třese se, že si připadáme jako nad nádražím. Plakáty z Playboye připíchnuté na zdech připínáčky jsme radši hned po nastěhování sundali, jinak by nám hrozila nevyhnutelná sebevražda. Sporák má plotýnky ledové jak bradavky čarodějnice letící povětřím v minus čtyřiceti. A jako prémii vidíme přímo z okna, pěkně v rámečku, kříž na hoře Royal.

Já spím na umatlané posteli a Buba si stele na vypelichaném Divanu samá prohlubeň. Buba s ním pěstuje zvláštní soužití. Dělá na něm všechno, pije, jí, medituje a šuká. K oblinám té cuchty vycpané vatou nakonec dokonale přilnul.

Jakmile jsme se do tohohle těsného brlohu nastěhovali, usalašil se Buba na Divanu s Freudovými sebranými spisy, starým slovníkem, kde chybí první písmena (A, B, C, D a část E), a rozdrbaným výtiskem koránu.

Buba celé dny zdánlivě nic nedělá. Ve skutečnosti ovšem očišťuje svět. Spánek nás totiž zbavuje všech tělesných nečistot, duševních chorob a morálních perverzí. Buba si mezi dvěma odstavci koránu dopřává spánkovou kúru, která může trvat až tři dny. Korán ve své nekonečné moudrosti praví: „Každá duše okusí smrti; a teprve v den zmrtvýchvstání obdržíte plně své odměny. A kdo se vyhne ohni a bude do ráje uveden, ten dosáhl úspěchu. A život na tomto světě je pouze klamné užívání.“ (Súra 3, 182). Svět si klidně může vybuchnout nebo si dělat, co se mu zamane, Buba prostě spí.

Někdy spí Buba tak pronikavě, jako Miles Davis troubí. To je schoulený do klubíčka s uzavřeným výrazem a koleny u brady. Jindy ho najdu, jak leží jako kláda s rukama rozpaženýma do kříže, s černou dírou huby dokořán a prsty nohou trčícími ke stropu. Ušlechtilý korán praví: „Ty dáváš přejít noci v den a dáváš přejít dni v noc, Ty dáváš vzejít živému z mrtvého a mrtvému ze živého a uštědřuješ, komu chceš, bez počítání.“ (Súra 3, 26). Buba doufá, že takhle získá místo po boku Alláhově (jméno jeho budiž pochváleno).

Charlie Parker proniká nocí. Vlhkou, těžkou nocí Smutných tropů. Jazz mě vždycky přenese do New Orleansu a hned je ze mě rozteskněný negr.

Buba se válí na Divanu v obvyklé poloze (na levém boku čelem k Mekce), srká šanghajský čaj a listuje nějakou Freudovou knihou. Jelikož je Buba magor do džezu a uznává jen jednoho guru (Alláh je velký a Freud je jeho prorokem), nezabralo mu moc času slepit tuhle složitou, sofistikovanou teorii, že džez vlastně vynalezl Sigmund Freud.

„A co to bylo za skladbu, Bubo?“ „Totem a tabu, Starouši.“ Fakt, říká mi Starouši.

„Kdyby Freud skládal džez, tak by se o tom asi něco vědělo, boha jeho.“

Buba se dlouze nadechne. Což dělá vždycky, když narazí na nevěřícího, karteziána, racionalistu nebo lovce lebek. Korán praví: „Bdi tedy, ó Mohamede: neboť i oni bdí a sledují, co se kde děje.“

„Vždyť víš,“ zamumlá nakonec Buba a začne vysvětlovat, „vždyť přece dobře víš, že S. F. žil v New Yorku.“ „Samozřejmě.“ „Takže se klidně moh od nějakýho souchotinářskýho muzikanta z Harlemu naučit hrát na trumpetu.“ „To je možný.“ „Víš aspoň, co je to džez?“ „Neumím to říct, ale když mi to někdo zahraje, dokážu to poznat.“

„Dobře,“ řekne Buba po dlouhatánské meditační minutě, „tak si to poslechni.“

A už mě pohlcuje, zaplavuje, ničí, strhává, stravuje, drtí niagara slov valících se ve fantastickém deliriu s paranoidní dikcí a všechno se džezově trhá a zmítá v zaříkávačském rytmu súry, než pochopím, že Buba mi prostě jen sekaně, v synkopách čte klidné stránky 68 a 69 Totemu a tabu. Nad starým Divanem, kde Buba tráví celé dny vleže nebo v pozici lotosového květu a pálí vonné pryskyřice ve speciální orientální nádobce, visí hlavička egyptské princezny Taiah. Buba si neustále vaří čaj na lihovém vařiči a čte divné knihy o asyrském umění, anglických mysticích, symbolech vúdú, fatě morgáně ve Swinburnu. Svůj vzácný čas tráví obdivováním rytiny, kterou si koupil na ulici Saint-Denis a na níž Dante Gabriel Rosseti zvěčnil svěží tělo Beaty Beatrice.

„Poslechni si tohle, Starouši.“ Od začátku týdne už to poslouchám po třicáté. Parkerovo úchvatné sólo. Buba, napjatý jako čelní stěžeň, poslouchá se soustředěnou tváří. Člověk by slyšel letět mouchu tse-tse. Svatý Parkře z Pekel, oroduj za nás. Poslouchám, jak nejlíp svedu. Buba doslova pije každou chraplavou notu vycházející z Parkerova sága. Právě uprostřed nejlepší pařby (Buba dixit), přesně ve chvíli, kdy se starý Parker (1920-1955) chystal pustit do zázračných vteřin (128 taktů), co obrátily vzhůru nohama džez, lásku, smrt a celou naši podělanou citlivost, právě v tu chvíli se nebesům zachtělo rozervat se nám nad hlavou a brutálně na nás spustit drsnou šukačku s přirážením vlaku na pražcích, přerušovanou řezavým jekotem, řevem raněného zvířete, rvaných útrob (útroby ve splašeném úprku jankovitých koní rovnou nám nad hlavou). Kulatý stolek se třese jako rosnička s přísavkami. Co je to? Snad hněv Alláhův? „Cožpak nepřemýšlejí o Koránu? Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nalezli četné rozpory!“ (Súra 4, 84) Je to snad Ogum, bůh ohně pantheonu vúdú? Buba si úplně jednoduše myslí, že jsme si pronajali předpeklí a že přímo nad námi bydlí Belzebub osobně. Rámus začíná znova, ještě divočeji. Hlasitěji. Rychleji. Úplně jasně to připomíná splašenou jízdu čtyř koní Apokalypsy. Parker ještě stihne zahrát Cool Blues a pak ten geniální zázrak, zvukové šílenství Koko (1946). To je jediná muzika, jaká dokáže čelit magořině, co se na nás řítí shůry. Strop se o milimetr sesune v oblaku růžového prachu. A najednou nic. Netrpělivě, bez dechu čekáme na konec světa. Soukromá apokalypsa. Na míru. Ticho. Pak ostrý výkřik contreut, pronikavý, dlouhý, nelidský, trochu allegro, trochu andante, trochu pianissimo, nekonečný, neutěšitelný, elektronický, asexuální výkřik na pozadí Parkerova sága; jedinečný zpěv tohohle svítání.

Západní kolo času

Pro svědomitého, profesionálního černošského baliče nastává strašně těžká doba. Vypadá to, že časy Négritude, oslavy černošství, jsou pryč, has been, caput, finito, šmytec. Negr je prostě out. Go home Nigger. Last call, colored. Vrať se do buše, negříku. Spáchejte harakiri víte kde. Podívej, mami, říká mladá běloška, podívej, vymiškovanej černoch. Černoch bez koulí, odpovídá otec, dobrej černoch. Zkrátka taková je situace dnes počátkem osmdesátých let, v dějinách černošské civilizace si je asi budeme muset označit černým puntíkem. Na burze západních hodnot ebenové dřevo zase kleslo. Kdyby aspoň negr stříkal naftu. Černé zlato. Jenže bohužel negr má sperma bílé. Naproti tomu stoupnuly akcie žluťáků. Takový Japonec je čistotný, nezabere moc místa a kámásútru má v malíčku jako svůj první nikon. Kdybyste viděli ty žluté chlapíčky (metr pětadvacet, 110 liber), příruční jako necesér se šminkama, jak se promenujou zavěšený do vysokých holek (manekýnek, prodavaček z velkých obchoďáků), skučeli byste, až by se vám udělalo černo před očima. Jako negři na džez, Japončíci jsou zřejmě naprogramovaný na disko. Ale vždycky to tak nebývalo. God nebyl vždycky žlutý. Zrádce. V sedmdesátých letech ještě Amerika letěla na rudochy. Bílé studentky skládaly sexuální maturitu skoro výhradně v indiánských rezervacích. Holky s trvalým bydlištěm v univerzitním městě se musely spokojit s pár indiánskými studenty na koleji. Samozřejmě se tam stahovaly spousty rudokožců ze spousty kmenů, přivábených pachem masa mladých bílých squaws. Je sice pěkné být hrdý mladý Irokéz, ale šukačka zadarmo je lepší než kořalka. Takže bílé holky si dopřávaly Hurona. Čejenský šoustání je největší rajc. To není jen tak, píchat s chlapíkem jménem Ohnivý býk. Z nočních výkřiků na kolejích se dalo podle modulace uhadovat, jestli právě nastříkal do mladé bělošky svoje rudé mléko nějaký Huron, Irokéz nebo Čejen. Trvalo to, dokud všichni indiáni nechytili chronickou syfilidu. Tím byla bílá anglosaská rasa ohrožená vyhynutím a establishment včas masakr zarazil. Indiánské studenty poslali zpátky do rezervací něžně dorazit genocidu započatou objevením Ameriky a ženské bledé tváře vyfasovaly drastickou penicilinovou kúru. Univerzity se vrátily do každodenních kolejí, šedých, fádních a bezvýchodných, ale sotva se holky začaly s těmi bezvýraznými, bledými a užvaněnými frajery z Ivy League fakt nudit, vybuchly v campusech první násilné, mohutné, zápalné projevy Černých panterů. „Konečně krev!“ vykřikly sborem všechny ty Joyce, Phyllis, Mary a Kay, zoufalé z píchání jednou týdně, které pak skončí konvenčním svazkem a šedým, frustrovaným životem s nějakým Johnem, Harrym, Walterem a spol. Šoustat s černochem znamená šoustat jinak. Amerika miluje jinakost. Černošská pomsta a špatné bílé svědomí dohromady v posteli, to jsou noci! Každopádně dívenky s růžovými líčky a plavými vlasy se musely z negerských kolejí tahat málem násilím. Obrovský negr z Harlemu neúnavně píchá dceru Krále břitvy, nejbělejší, nejdrzejší, nejrasističtější z celé školy. Obrovský negr z Harlemu závratně prcá zezadu dceru majitele všech barabizen na Sto dvacáté páté (v jeho čtvrti), jebe ji za všechny opravy, co její fotřík nikdy neudělal, vojíždí ji za příšernou zimu posledního roku, co vzala s sebou jeho mladšího brášku tuberáka. Mladá běloška si to taky pořádně užívá. Poprvé jí někdo projevuje tak kvalitní nenávist. Nenávist je v sexuálním aktu účinnější než láska. S tím vším je teď konec. Poslední válka v Americe. Vedle téhle války barevných pohlaví byla korejská válka obyčejné pošimrání. A vietnamská jen legrácka bez následků na osud židovsko-křesťanské civilizace. Jestli si chcete udělat představu o atomovém konfliktu, šoupněte do postele negra s běloškou. Ale dneska už je šmytec. Nevědomky jsme stáli na pokraji katastrofy. Černoch byl poslední sexuální bomba schopná vyhodit planetu do vzduchu. A je mrtvý. Umřel bělošce mezi nohama. Černoch je vlastně jen zvlhlá nálož, ale není na mně, abych tohle říkal. Místo pro žluťáky. Teď jsou na prvním místě v tanečním pořádku na sopce Japonci. Je řada na nich. Mrdací ruleta. Nic proti tomu. Rudý, černý, žlutý. Černý, žlutý, rudý. Žlutý, rudý, černý. Západní kolo času.

Negr patří do rostlinné říše

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, vstávám, vyhýbám se sprše a hrdinně si oplachuju obličej v umývadle. Dotyk studené vody mě definitivně probere. Buba je určitě na hoře Royal a očumuje holky, jak se opalujou. Divan vypadá jako opuštěná manželka. Buba se vrátí pozdě. Dnes má vycházkový den. Mívá ho jednou týdně. Když se to tak vezme, je Buba tak trochu poustevník. Dokáže vydržet celé dny a ani jednou nerozsvítit. Jen leží, medituje a modlí se. Buba se chce stát nejčistším z čistých. Bere si k srdci výzvu Mohamedovi („Jsi schopen učinit hluchého slyšícím anebo vést slepého či ty, kdož v bloudění jsou zjevném?“ Súra 43, 39).

Miz Literatura mi tu nechala vzkaz (na čtyřikrát přeložený a zastrčený za rám zrcadla). Úplně jsem na ni zapomněl. Je to jedna holka z univerzity McGill a na Miz Literaturu ji překřtil Buba. Buba je holt takový. Holka, kterou jsme tuhle viděli na zahrádce kavárny na ulici Saint-Denis, jak líže zmrzlinu, byla Miz Sundae. Píšeme Miz, aby se do nás nezačala navážet Gloria Steinemová.

Miz Literatura vykroužila dva dlouhé odstavce, aby mi sdělila, že šla do „báječné řecké cukrárny na Park Avenue“. Zvláštní holka, seznámil jsem se s ní na univerzitě (na typicky mcgillovském literárním večírku). Nechal jsem se slyšet, že Virginia Woolfová se s přehledem vyrovná Yeatsovi, nebo jsem možná pronesl nějakou podobnou koninu. Třeba jí to z negrovy pusy připadalo prapodivné.

Pokoj tone ve vlhkém přítmí. Moucha se už před nějakou chvílí připojila ke svým kamarádům na věčnosti. Belzebub nahoře se uklidnil. Zelené pytle rozvírají zející tlamu uprostřed místnosti. V krabici (velkém kartonu od Steinberga) jsou halabala naházené: mokasíny, krabička soli s jódem Sifto, tvrdé zimní boty, kartáček na zuby, načatá tuba zubní pasty, knížky, srolované plakáty s Van Goghem, propisky, černé brýle, nová páska do mé staré remingtonky a budík. Klidně to všechno odšoupnu do rohu k ledničce. Denní světlo ke mně doléhá přes žaluzie v proužcích.

Svážu do dvou balíků staré noviny, s obtížemi zauzluju provázek a položím je na hromadu pod stůl. Tiše se pohybuju v přítmí. Už jsem se zpotil dost na sprchu. Koupelna je mrňavá, ale je v ní vana, umývadlo a sprcha (to je na místní poměry zázrak). Staré činžáky v okolí mají buď vanu, nebo sprchu.

V koupelně zůstala vůně Miz Literatury. Gide v jednom deníku (Návrat z Čadu) líčí, že v Africe ho zarazil hlavně pach. Silně kořeněná vůně. Vůně listí. Černoch patří do rostlinné říše. Běloši zapomínají, že i oni mají pach. Většina holek z univerzity McGill voní po dětském pudru Johnson. Nevím, co dělá s vámi milovat se s holkou (dospělou, očkovanou), která voní po dětském pudru. Já teda nedokážu odolat, musím ji polechtat a udělat ťuťuťu ňuňuňu.

Miz Literatura si s sebou přinesla svůj toaletní necesér. Pozor. Co má v úmyslu? Chce snad do podnájmu do jediné místnosti, kterou sdílím s Bubou? Určitě žije v ohromném, prosvětleném, vzdušném, voňavém bytě ve čtvrti Outremont, a teď hodlá přesídlit sem! Do středu třetího světa! Tihle nevěřící jsou všichni úchylní.

Zející necesér Miz Literatury umožňuje zahlédnout kartáček na zuby (na umývadle už mám zubních kartáčků celou sbírku), pastu na zuby Ultra brite (myslí si snad, že bělost černošských zubů je jenom mýtus? Tak to se teda pleteš, bledá tváři! Kdepak! Čistá slonovina na ebenovém dřevu!). Taky je tam speciální mýdlo na suchou pleť, dvě rtěnky, tužka na obočí, vložky a flakonek tylenolu. Všude s sebou tahám tuhle fotku kanadské herečky Carole Laure. Rozkošnická ústa a vlhké oči vedle dlouhé, něžné tváře jemného puberťáckého idolu Lewise Fureye. Vypadá až moc jako zbohatlický synáček, chytrý, sofistikovaný, nadaný, něžný, mazaný podle potřeby, sakra! Všechno, co bych byl rád sám. A jako bonus má Carole Laure. Carole Laure v mojí posteli. Carole Laure, jak mi připravuje dobré černošské jídlo (kořeněnou rýži s kuřetem). Carole Laure se mnou sedí a poslouchá džez v téhle mizerné špinavé díře. Carole Laure, černochova otrokyně. Kdo ví?

Pod mikroskopem by tenhle pokoj vypadal jako camembert. Les vůní. Hemžení (zvuk, jako když se trhá papír) lesklé havěti. V létě všechno tak snadno plesniví. Mikrobi zuřivě šoustají po milionech. Představuju si tak naši planetu a někdy sním, že mezi miliony žlutých mikrobů je na každých 500 milionů Číňanů možná aspoň 500 takových, pro které bych se stal Černým Maem.

Kanadský frankofonní prozaik Dany Laferriere (nar. 1953) je původem z Haiti. Do Kanady emigroval roku 1978, působil nejprve jako novinář a publicista. V autobiograficky inspirovaném románu Jak se milovat s černochem a neunavit se (fr. 1985), kterým se proslavil i díky vtipnému a chytlavému názvu, ironicky a s cynickou nadsázkou líčí problémy soužití různých ras v Kanadě z velmi málo „politicky korektních“ pozic – například schválně používá slovo negr. Historii i současnost tohoto soužití nahlíží autor zásadně vtipným prizmatem erotiky, někdy i trošku drsnější, jazzu, buddhismu a psychoanalýzy. Ukázka je ze začátku románu, který chystá na jaro roku 2008 nakladatelství Argo. Z franc. originálu vybrala a přeložila Anežka Charvátová