Z archivu jsem vyhrabal postarší text o sv. Václavu a jeho tradici. Už nevím, kde, kdy či zda vůbec vyšel – je bezpochyby někdy z doby hádek o to, zda uzákonit 28. září jako státní svátek v roce 2000 a kdy se tehdejší premiér Miloš Zeman nechal slyšet, že sv. Václav je symbol kolaborace a servility – coby dnešní hradní pán má se servilitou a kolaborací bohaté zkušenosti. Tehdy svá slova Zeman „doložil“ svým bonmotem o 300 volech, které měl kníže Václav posílat do Němec (na jednoho vola tehdy bezpochyby zapomněli).

Dnes si české země připomínají svátek jednoho z prvních historických přemyslovských vládců, svatého Václava, který se stal po své násilné smrti patronem české země a bohatá svatováclavská tradice jakousi ideovou osnovou středověké české státnosti.

Svatováclavská tradice měla po staletí stmelující charakter. Otec vlasti, Karel IV. ji korunoval, když ostatkům sv. Václava svěřil české korunovační klenoty a k postavě zemského patrona se hlásila jak strana podjednou, tak podobojí, čeští barokní vlastenci, stejně jako pobělohorští exulanté. Byla to až doba vzrůstu moderního nacionalismu v porevoluční Evropě 19. století, která začala vznášet vůči mírumilovnému knížeti výhrady a na jeho místo mj. stavěla kult nemilosrdného středového válečníka Jana Žižky z Trocnova.

Ideovým siláctvím na jedné straně a na straně druhé znevažováním universálních, nadčasových hodnot bylo znakem malé národní pospolitosti, která se verbálním radikalismem snažila kompenzovat svou faktickou slabost, jak to ostatně činila a dodnes činí nejrůznější národní hnutí po celém světě.

A svědkem něčeho podobného jsme i v současné České republice. Jako kdyby existence českých zemí nebyla dodnes samozřejmost, stále znovu a znovu se zde objevují politici, kteří se snaží získat politické body oživováním doby nacionální puberty tvrzením, že svatý Václav není to pravé české ořechové, protože byl prý příliš povolný a ústupný vůči Němcům.

Ponechme stranou, že o samotné vládě sv. Václava toho víme pramálo (narozdíl od osobních vlastností knížete Václava, o kterých nás spravují svatováclavské legendy, jejichž nejstarší edice pocházejí z konce 10. století) a vše, co nám o té době podávají historici, jsou jen pouhé více či méně zdařilé hypotézy.

Podstatné je, že současní svatováclavští kritici zcela ahistoricky přenáší pohled moderního nacionalismu do 10. věku. Tzv. tribut, tedy oněch tři sta volů, který měl sv. Václav odvádět do Němec jako výraz oné povolnosti, nebo přímo kolaborace s Němci (rozuměj s nacisty), byl ve skutečnosti běžným nástrojem tehdejší diplomacie ve složité síti vztahů mezi jednotlivými vládci, která zajišťovala pokud možno mírovou koexistenci mezi jednotlivými panovnickými celky a která nebyla nikdy jednosměrná – vyplývaly z ní vždy povinnosti pro obě strany. Tvrdit výše zmíněné znamená pohybovat se ve stejné ahistorické rovině moderního nacionalistického pohledu, na jehož základě se snažili svatováclavskou tradici za druhé světové války zneužít nacisté a domácí kolaborace jako důkaz odvěkého spojení českých zemí s Německem.

V 10. století ovšem nešlo o nacistickou říši, ani o český či německý stát a dokonce ani o Čechy a Němce. Utvářející se středověké státy byly všechno jiné než homogenní, centralisované národní státy novověku, které by proti sobě sočily na základě etnickém, byly vnitřně diferencované a v jejich „zahraniční“ politice se promítaly nejrůznější síly a vlivy, které se proti sobě vymezovaly či naopak spojovaly napříč ještě neustálenými zemskými hranicemi a územními celky, jejichž vývoj se utvářel po celý středověk až do moderní doby bez ohledu na tu či onu národní příslušnost.

Určujícím kritériem legitimistce tehdejších státních útvarů bylo křesťanství, které ovšem bylo nadnárodní, universální – platilo stejně pro Čechy i pro Němce, pro malé i pro velké. Přenášet novodobé nacionální spory do 10. století je asi stejné smysluplné, jako kdybychom se dnes začali hádat o to, zda pod jednou či podobojí.

Historik Dušan Třeštík zase „spor“ o sv. Václava představoval jako spor tradice a moderny. Jak moderna tak tradice jsou ovšem organickou součástí každé společnosti, stejně jako je v demokracii součástí vládnoucí systému vláda i opozice. Třeštík se přitom odvolával na první republiku a jejího zakladatele T. G. Masaryka – buďto prý navazujeme na ni, nebo se sv. Václavem na středověký český stát, obojí prý není možné. Právě ale státník Masaryk, narozdíl od postmoderního historika, věděl, že v kontinuitě dějin nejsou věci buď a nebo a že v občanské, ideologicky neomezené společnosti jsou moderna i tradice přirozenou součástí kultury, které se vzájemně doplňují, obohacují a oživují – bez jedné z těchto složek by se národní společnost belhala o jedné noze.

Když první republika slavila svatováclavské milénium, T. G. Masaryk se ve svém projevu k postavě sv. Václava přihlásil, označil ho za „knížete míru“, kterého „dnes s vděčností vzpomínáme“ a podtrhl význam sv. Václava pro počátek českého státu. V Hovorech, který s ním vedl Karel Čapek, označil Masaryk za národní program humanitu, která byla podle něj programem už sv. Václava.

Pokřesťanštění českého státu v jeho počátcích v 10. století znamenalo jeho zapojení do vyspělého civilizačního okruhu Evropy, který skrz křesťanství a jeho instituce zprostředkovával jednotlivým středověkým národům vyspělou kulturu, čerpající z antiky a orientálního světa. Po kulturní devastaci, kterou po sobě zanechaly totalitní režimy 20. století, je to dnes stejně aktuální, jako tomu bylo před tisíci lety.

Jestliže si vezmeme Masarykovo heslo, že státy se udržují idejemi, na kterých byly založeny, tak skutečným zakladatelem a tvůrcem českého středověkého státu jako svéprávné a rovnoprávné země křesťanské latinské západní Evropy byl sv. Václav a ne jeho bratr Boleslav, jak to dnes v jakési postnacionalistické pubertě zdůrazňují někteří autoři. Kníže Václav je v tomto smyslu nejen patronem české země, ale i strážcem naší tisícileté sounáležitosti s Evropou. Vědomí toho by měl být součástí naší mentální výbavy.