Položíme-li si otázku po podstatě českého euroskepticismu, těžko začít jinde než u argumentů jeho „otce zakladatele“ Václava Klause. Jak je u Klause už dlouho zvykem, jde vcelku vzato o průhledná sofismata typu tzv. opoziční smlouvy (což je contradictio in adiecto: opozice nemá co uzavírat smlouvu s vládou, jinak přestává být opozicí) či sarajevského atentátu (který nebyl atentátem na Klause, nýbrž na férové politické prostředí, a atentátníkem nebyl nikdo jiný než aktéři korupčního financování ODS).

Klaus mluví v souvislosti s EU o bruselském diktátu nikým nevolených elit, ztrátě suverenity či hrozbě rozpuštění české identity. Jak rozumět výrazu bruselský diktát? Na rozhodování v EU se podílíme, těžko tedy může jít o diktát. Naopak, o diktát by začalo jít, kdyby EU zanikla. Např. silné sousední Německo, s nímž budeme vždy v nějaké interakci, by nezmizelo, neodlétlo by na Mars, pouze bychom ztratili jakýkoli vliv na dění v něm. K obavám tedy je důvod, akorát v opačném smyslu, než to předkládá Klaus.

Gog ze země Magog

Jak je to s údajnými nikým nevolenými elitami? Třemi hlavními politickými orgány EU jsou europarlament, Rada a Komise. Evropská rada, tvořená šéfy volených národních vlád, vybírá předsedu Evropské komise (EK). Toho musí schválit volený Evropský parlament. Ten schvaluje i jednotlivé členy EK, vybrané Radou a předsedou EK. Eurokomisaři tedy sice nejsou jako jediní volení přímo, ale přímo volení politici je musí schválit. Navíc se rekrutují z politiků, kteří v minulosti v jednotlivých členských státech demokratickým procesem prošli (za ČR Špidla, Telička, Jourová, Füle). Říci, že jde o „nevolenou elitu“, je typicky klausovská, hrubá demagogie.

Pokud jde o státní suverenitu, je v první řadě třeba nedělat z ní fetiš. Stačí si pragmaticky položit otázku, k čemu nám byla ve 20. století. „Suverénní“ Československo skončilo nejprve jako hitlerovský protektorát, pak jako ruská kolonie. Už vzhledem ke geografické poloze a velikosti ČR je zřejmé, že budeme buď součástí demokratického evropského Západu, nebo se dříve či později opět ocitneme na pokraji záhuby. Tertium non datur. V praxi to neznamená nic jiného než být členem EU; nejsme a nikdy nebudeme v unikátní pozici Británie nebo Švýcarska. (Teze, že k zajištění míru v Evropě by stačilo NATO, je vzhledem k staletým resentimentům a velkému potenciálu k různým třenicím mezi evropskými mocnostmi značně problematická).

Co se týče Klausovy obavy o „rozpuštění“ naší identity v EU, jak konkrétně by se to mělo projevovat? V EU jsme 14 let, co tak strašného se nám za tu dobu stalo? Je takový problém, že nemůžeme pomazánkové máslo – náhražkovou šlichtu ze socialismu nazývat máslem nebo „tuzemák“ rumem, ačkoli to rum není? Nu, to je opravdu neštěstí… Zakáží-li se v situaci, kdy se blíží podle všeho katastrofická změna klimatu, neúsporné žárovky, je to racionální krok, který jsme dávno měli udělat sami. – Celý Klausův argument o rozpouštění identity je ostatně absurdní. Zmiňme ho dejme tomu před Francouzi, tradičně a oprávněně hrdými na svou vysokou, jedinečnou kulturu, a zároveň tahouny evropské integrace (Francouzi v tom nevidí žádný rozpor), a zaklepou si na čelo.

Češství a čecháčkovství

Klausova obava stran naší identity je ale absurdní především proto, že my naopak potřebujeme, aby se leccos z české identity oddrolilo. Mám na mysli onen toxický kal, který se v české duši usadil za půlstoletí totality ve 20. století, a jehož hořké plody sklízíme dodnes. K čemu u nás došlo v letech 1939–1989 (vynecháme-li krátkou dobu mezi koncem války a nástupem komunismu)? K systematickému vyhlazování elit, opakovaným emigračním vlnám, kdy odcházeli ti nejschopnější, k mrzačení všech pilířů společnosti – od živností, soukromého zemědělství, spolků, skauta, Sokola přes církve a university až po politickou opozici. V rámci perversního socialistického experimentu tu fakticky byla zlikvidována normální společnost. Probíhalo systematické lámání páteří, pěstovala se lokajská mentalita. Došlo k rozleptání všech základních společenských tkání, mezilidských vztahů, vztahu občan–úřad, vztahu ke krajině, všeho. Co z tohoto mravního masakru asi tak mohlo vzejít? Ne národ, ale kus hadru. Největší česká bolest, naše Achillova pata, totiž malost, nedostatek noblesy, na nějž bylo zaděláno už předtím, se tím vším neobyčejně prohloubila. Přiléhavě ji vyjadřují příšerná hesla socialistického člověka „kdo nekrade, okrádá rodinu“ a „co je doma, to se počítá“. To není nějaká dávná minulost, současní čeští vládci jsou plodem této mentality.

Západní Evropa není dokonalá, ale je prostým faktem, že této destrukce byla ve větší nebo menší míře ušetřena. Platí přitom, že civilisační skluz, který jsme nabrali proti (západnímu) Německu či Rakousku, není jen 40 let, ale víc. V letech 1948-89 u nás nastala degenerace, račí pochod k barbarství, těžká neurotisace prostřednictvím komunistických „měnových reforem“, vstupů spřátelených vojsk, justičních vražd apod. Svobodné západní Německo se mezitím civilisovalo, šlo dopředu. To je hmatatelné i na té nejbanálnější úrovni – v Bavorsku se nebojí nechávat část zboží přes noc před obchody (proč by to někdo kradl?), v alpské horské chatě se nezamykají pokoje (proč by se měly zamykat?), a využiji-li služeb místního horského průvodce a nemám u sebe patřičný obnos, prostě se domluvíme, že mu zaplatím převodem, až se vrátím do ČR, plácneme si a hotovo. Přestože se u nás od roku 89 leccos zlepšilo, od této civilisační úrovně nás ještě dělí celé světy.

V klubu gentlemanů

V našem nejvlastnějším „národním“ zájmu je co nejtěsnější propojenost s evropským Západem, co nejtěsnější spolupráce s ním, co nejintenzivnější působení tamní vyšší civilisovanosti (bohužel, je to tak) na nás. Jako prase drbání potřebujeme co nejintenzivnější studentské výměny, kulturní, politickou i hospodářskou spolupráci se západní Evropou. EU toto vše zásadním způsobem usnadňuje. Nalejme si čistého vína: v EU jsme se ocitli jako trhan v klubu gentlemanů. Nešlo tolik o to, že jsme měli jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou a z bot nám čouhala sláma (chudoba cti netratí). Problém byl v našem smýšlení, v tom, co se lidově označuje jako česká předposranost a vychcanost. Této mučivé zátěže je třeba se zbavovat a propojenost s Evropou je na to nejlepší lék.

Neviděný faul platí

Proč Klaus argumentuje, jak argumentuje? Protože podle jeho představ by politik neměl být jakkoli kontrolován (vzpomeňme na jeho útoky na fiktivní „soudcokracii“, rozuměj nezávislou justici). Ve standardní demokracii ale politici pod kontrolou jsou. Klausovy představy o demokracii jsou velmi, velmi nestandardní.

Klausova letitá destruktivní protievropská „práce drobná“, které u nás prakticky nikdo kompetentní nečelí, už přinesla své kyselé plody. Klaus se svou kohortou si celé téma EU zmonopolizoval. Tragickým důsledkem je, že podpora EU je u nás dlouhodobě velmi nízká, ačkoli ze snadno dostupných dat je jasné, že z EU ve všech ohledech profitujeme. Klaus hřeší na mizernou informovanost o EU u nás (naprostá většina Čechů nepochybně neví ani tak základní věc, jaký je rozdíl mezi Radou a Komisí), na krátkozraký sklon českých politiků obviňovat EU, kdykoli se jim to hodí, na tragickou jazykovou vybavenost a manipulovatelnost Čechů atd. Debata o EU je u nás jalová, totálně provinční. Neurčitě se říká, že by se EU měla reformovat, že už to není ta EU, do níž jsme vstupovali. Ale v čem přesně se změnila a jak by se měla reformovat? To už nevíme a vlastně nás to ani moc nezajímá…

Uprchlí vlastenci

Čeští euroskeptici tvoří bizarní panoptikum. Japonský míšenec Okamura, hrající si na českého nacionalistu, někdejší uprchlík Robejšek, dělající kariéru na vymezování se proti uprchlíkům, poslanec Zahradil, který se stal europoslancem, aby bojoval s EU – přesně po vzoru normalizačních komunistů, kteří vstupovali do strany, aby ji rozvrátili zevnitř… Monty Python by s těmito komiky mohli natočit skeč.

Jeden náš euroskeptik se však do jisté míry vymyká. Zjevně nesleduje osobní mocenské cíle a má za sebou i vcelku úctyhodnou minulost a solidní vzdělání. Mám na mysli politologa Alexandera Tomského, někdejšího českého emigranta žijícího v Anglii. Už roky v mnoha mediálních vystoupeních pléduje proti EU. Činí tak ale podstatně sofistikovaněji než Klaus a spol. Tomský tvrdí, že neexistuje evropský politický národ, že EU je utopický, megalomanský, unifikující projekt impéria s vlastní ideologickou agendou (konkrétně progresivně-socialistickou agendou západních levicových osmašedesátníků), vycházející z francouzského centralistického pojetí společnosti (dokonce „jakobínského“), jemu jako anglofilovi krajně nesympatickému.

Albion u Vltavy

Tomský se inspiroval převážně anglickým konservatismem, odmítajícím nadnárodní „byrokratické“ celky, které nejsou pod přímou kontrolou voličů, jakož i jakoukoli integraci přesahující vytvoření prostoru pro volný obchod považuje za kontraproduktivní. Tato argumentace však obsahuje jistý „drobný“ problém. Lze ji pochopit, zaznívá-li z Anglie. Potíž je v tom, že nevelká středoevropská ČR nemá s Británií, někdejší ostrovní velmocí, společného prakticky nic (bohužel, dodal by anglofil). Platí to o všem od historických kořenů přes geografickou polohu a politickoekonomický význam až po celkovou civilisační úroveň. Ta je v Anglii zcela jedinečná, patrně vůbec nejvyšší na světě. Nepochybujme, že od Anglie, nejvyšší civilisační ligy, nás dělí celá staletí (sic). Je to znát i na té nejnižší úrovni: vezme-li si člověk do ruky britský bulvár, zjistí, že svou úrovní odpovídá našemu tzv. seriosnímu tisku. Zahlédne-li v britské televizi reklamu, shledá, že i reklama může být vtipná a inteligentní, což o té české, notoricky tupé a těžkopádné, nelze říci ani ve snu.

V anglické Dolní sněmovně to vypadá tak, že poslanci se oslovují „honourable gentleman“. Jejich rétorickou zbraní je jemná ironie a sarkasmus. To nemá absolutně nic společného s vulgaritami, které na sebe v našem parlamentu pořvávají takový Babiš s Kalouskem. „Korupční skandál“ v anglickém podání vypadá tak, že si člen horní komory parlamentu neoprávněně vyúčtuje náklady na zahradní domek pro kachny za směšných 1 600 liber. V roce 2010 mikrofony zachytily, jak kandidát na premiéra Brown nazval jistou voličku „bigotní ženskou“. I taková prkotina v Anglii ale stačila na politický skandál. Pobyt mezi Angličany, tolerantními, ohleduplnými, s jedinečným smyslem pro humor a fair play působí na našince jako terapie (což platí o celé západní Evropě, v Anglii je to ale zdaleka nejmarkantnější).

Gentlemani a figury

Poněkud chladný britský vztah ke kontinentální Evropě, vyvrcholivší v brexitu, je proto do značné míry pochopitelný – proč by měli být v holportu s někým, kdo úrovně jejich civilisovanosti naprosto nedosahuje? Např. se zemí, která si do čela zvolí figury úrovně Babiše a Zemana? Platí-li o Anglii, že je civilizačně nad průměrem EU, platí o ČR, jak naznačeno výše, pravý opak. Anglie členstvím v nadnárodních organizacích mnoho nezískává, pro ČR ale platí opak. Např. pokud jde o justici, pro Angličana, který má k dispozici po staletí kultivovanou anglickou justici, např. není zrovna terno, může-li se odvolat k Evropskému soudu ve Štrasburku. Pro Čecha to ale terno je.

Tomský dále už roky tvrdí, že EU je v krizi, že se musí rozpadnout, že euro nemůže fungovat apod. Světe div se, euro je ale silnou a stabilní měnou (což o české koruně bohužel říci nelze). Od Maastrichtu uplynulo 26 let, po celou tu dobu podle Tomského „utopický projekt EU“ v zásadě úspěšně funguje. EU své krize (Řecko, uprchlíci) zvládá a nic nenasvědčuje tomu, že by se měla v dohledné době rozpadnout. Jestli EU vychází z francouzského nebo jiného modelu, je z českého hlediska – zejména v dnešní době, kdy máme nakročeno k jakési soft normalisaci – poněkud akademický problém. Pokud jde o údajné ideologické levičácké výstřelky, co nám EU v tomto ohledu vnutila? Těžko říct. Tomský hystericky přehání. A mluví-li o EU jako o megalomanském impériu, zní to sice efektivně, ale je to v zásadě jen rétorická figura.

Aristoteles versus Putin

Kdyby Tomský na chvíli vzhlédl od Timesů či knihy svého oblíbence Chestertona a ráčil si všimnout, kde vlastně žije, uvědomil by si, že oslabení EU by u nás nevedlo k přiblížení se anglosaským poměrům, nýbrž k sesuvu do barbarství, k pádu do ničivé ruské sféry vlivu. EU je pro nás civilisační kotva. Pro Tomského je typické, že není schopen docenit jedinou současnou hrozbu. Rusko pro něj není problém, protože má ekonomiku „velikosti Belgie“. To je předpotopní uvažování a projev čisté fachidiocie. Rusové proti nám vedou dobře zdokumentovanou hybridní válku, což ovšem Tomský nechápe. O čem nepíší angličtí konservativní autoři nebo klasici typu Aristotela, z nichž Tomský vychází, to pro něj neexistuje. Hrozbě, jakou představují imperiální agresivní velmoci Rusko a Čína, lze ale efektivně čelit jen v rámci EU. Totéž platí o změně klimatu či imigraci.

Užitečný idiot

Pokud jde o Tomského tezi, že neexistuje „evropský politický národ“, bylo by na ni možno opáčit např. takto: existuje britský politický národ? Ještě v roce 2001 v Londýně vybuchovaly bomby severoirských separatistů. Historie Skotů a Angličanů je historií třenic, vyvrcholivší prozatím v referendu o nezávislosti v roce 2014. Další těžké krizi Británie čelí a ještě bude čelit v souvislosti s brexitem. Není náhodou utopickým projektem spíše Británie? Koexistence členských zemí EU je nesrovnatelně harmoničtější, EU je prostorem prosperity a spokojenosti. V roce 2018 považovalo 67 % obyvatel EU členství v unii za přínosnou věc. Je to nejvíc za posledních 35 let. Projekt evropské integrace je mimořádně úspěšný. Po staletích válek a hašteření přinesl Evropě sedmdesát v zásadě mírových let. Vzhledem k tomu lze říci, že projekt evropské integrace byl a je brilantním státnickým výkonem. Je jistě možné oddávat se teoretickým úvahám, co je a není politický národ, možná by ale bylo rozumnější v duchu anglosaského pragmatismu to, co zjevně funguje, kultivovat a podle potřeby korigovat, spíše než to rozkopávat ve jménu nějaké ideologie.

Tomský fanaticky lpí na teorii, kterou si kdysi v Anglii osvojil. Každá teorie se ale váže ke konkrétní historické době, ke konkrétnímu politickému prostoru, v němž vznikla. Není možné vzít nějakou teorii a aplikovat ji hlava nehlava bez ohledu na danou situaci. Prosazovat k izolacionismu tíhnoucí ostrovní konservatismus ve střední Evropě má nulovou logiku. Tomského jeho poněkud zaslepená ideologičnost dovedla až k podpoře Le Penové, Trumpa, ke kandidatuře za tragikomické Robejškovi Realisty, k řečnění na jednom pódiu s regulérními extremisty typu antisemity A. B. Bartoše. Gaunerům tohoto typu slouží jako dokonalý užitečný idiot.

Všechno, co trápí EU, v první řadě hodnotové vakuum, dále přílišný technokratismus a nedostatek státnických osobností v jejím vedení, trápí i ČR – ovšem v násobně větší míře. Je jistě možné, že se EU časem rozpadne. Naším klíčovým „národním zájmem“ je přičinit se všemi silami, aby se tak nestalo.

mezititulky jsou redakční