Když jsem se před třiceti lety z Hlasu Ameriky dozvěděl, že 26. dubna 1988 zemřel ve věznici v Hradci Králové Pavel Wonka, vyhrkly mi vzteky slzy do očí: zatímco v Rusku probíhala už tři roky perestrojka, zdejší bolševické svině tisknou nové bankovky s masovým vrahem Gottwaldem a ve vězení nechají chcípnout mladého člověka, ještě nedávno plného síly, jen proto, že se odvážil kandidovat jako nezávislý do parlamentu. První reakcí na to bylo, že takhle už to dál nejde, že je třeba opatřit si zbraně.

Když jsem se uklidnil, vzal jsem černé spreje, které jsem měl doma pro strýčka příhodu, zavolal jsem z telefonní budky pár kamarádům, zastihl jsem doma jen Honzu Macháčka a spolu jsme šli do Bartolomějské, kde sídlila centrála pražské StB, a metrovými písmeny jsme ulici počmárali nápisy: STB VRAZI, STB – GESTAPO, k tomu jsme přičinili pěticípou hvězdu, udělali k ní rovnítko a za něj nastříkali hákový kříž. TAK DOST! – nadepsali tehdy petici undergroundový básník Ivan Martin Jirous a kunsthistorik Jiří Tichý. S přáteli, básníky, rockery, spisovateli, malíři, s kamarády a kamarádkami jsme založili skupinu České děti a začali jsme organizovat a spoluorganizovat demonstrace proti komunistické moci. Následující text vyšel v samizdatovém bulletinu Českých dětí Koruna u příležitosti 1. výročí Wonkova úmrtí.

Legum servi sumus, ut liberi esse possimus

26. duben 1989 – 1. výročí smrti PAVLA WONKY

Pavel Wonka se narodil 23. ledna 1953 ve Vrchlabí, v rodině německého dělníka a české úřednice. Jeho otec záhy zemřel, matka zůstala sama se dvěma syny a cele se věnovala jejich výchově a obživě.

Pavel už jako malý chlapec těžko snášel nespravedlnost, o níž se dovídal v rodině a kterou tak často prožíval ve škole při hodnocení žáků a při posuzování vlastních výkonů. Po skončení základní školy nastoupil do učebního poměru pro automechaniky, který úspěšně zakončil maturitou. Poté se třikrát pokusil o přijetí na právnickou fakultu University Karlovy, ale negativní posudek z Komunálních služeb města Vrchlabí (v jehož pozadí hrál roli i Pavlův česko-německý původ) vážil více než výsledky zkoušek.

Když se ve Vrchlabském závodě Mileta stal mechanikem a dopravním referentem s určitou hmotnou odpovědností, stanul před dilematem: mlčet nebo upozorňovat na vážné nepořádky? Rozhodl se pro otevřenou kritiku. Od té chvíle začaly jeho velké nesnáze, které už nikdy neskončily. Dne 22. dubna 1982 byl Pavel Wonka poprvé zatčen a na základě zcela falešných údajů a tvrzení odsouzen k nepodmíněnému trestu. Po čtrnácti měsících byl propuštěn. Protizákonný postup v něm jen prohloubil bytostný smysl pro spravedlnost. Soustavně studoval právnickou literaturu a získaných poznatků využíval k tomu, aby pomáhal spoluobčanům v jejich právních sporech, a později i k vlastní obhajobě. Stále více známých a přátel žádalo Pavla o radu a pomoc a on jim vždy ochotně a nezištně pomáhal. Řadu občanů při soudních sporech také zastupoval.

V roce 1986 se přihlásil jako nezávislý kandidát ve volbách do federálního shromáždění. Napsal kritický volební program a snažil se ho rozšířit. Spolu s bratrem Jiřím Wonkou byl zatčen a v nezákonném procesu odsouzen k 21. měsícům ztráty svobody.

Po potvrzení rozsudku Nejvyšším soudem ČSR byl Pavel Wonka převezen do jedné z nejhorších věznic – Minkovic. Rozhodl se považovat proces od samého počátku, a tím i rozsudek, za nezákonný a podle toho jednal. Již při převozu do Minkovic byl pro tento postoj libereckou eskortou krutě zbit a vážně zraněn. Odmítl nastoupit na nucené práce. Marně žádal odborné lékařské vyšetření, byl šikanován a týrán. Poté zahájil protestní hladovku. V ohrožení života byl po protestech rodiny a spoluobčanů převezen do pankrácké nemocnice, potom přemístěn na zvláštní 5. odd. věznice Plzeň-Bory a nakonec na vězeňské oddělení nemocnice v Praze 8.

Odtud se vrátil 26. února 1988 domů ke své matce. Měl bolesti v nohách, těžko chodil, nohy mu otékaly. Při sebemenší námaze se zadýchával. Měl žaludeční a střevní potíže. Byl rozhodnut nepodrobit se ochrannému dohledu, protože ho považoval za nezákonný. Přes strádání byl po návratu z vězení duševně čilý. V dlouhých hodinách samovazeb si uvědomoval, co pro něj znamená právo a jeho další studium. Napsal řadu rozkladů svého i bratrova procesu, žádal obnovení soudního řízení, napsal i Poselství propuštěného vězně Pavla Wonky Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a esej O právní kultuře.

Když poznal, že v zápase o spravedlnost pro sebe a svého bratra se dostává na pokraj svých sil, rozhodl se vystěhovat z ČSSR. Dne 5. dubna odjel do Trutnova vyřídit si cestovní doklady. Byl tam zatčen a od toho dne nedostala rodina o jeho osudu žádnou zprávu. Teprve 22. dubna přišla informace od obhájce, že Pavel byl 20. dubna v Hradci Králové odsouzen pro maření úředního výkonu na dalších 5 měsíců nepodmíněně. Obhájce zároveň uvedl, že sám nemohl rodinu informovat a také sdělil, že Pavel je ve velmi vážném zdravotním stavu. Pavel Wonka byl odsouzen zcela zjevně v rozporu se zákonem, který stanoví, že trestní stíhání je nutno přerušit, pokud obviněný trpí těžkou nemocí. V případě Pavla Wonky to bylo naprosto zřejmé: k hlavnímu líčení byl dopraven v pojízdném křesle a byl tak zesláblý, že hovořil šeptem. Lékař u soudu uvedl, že obžalovaný není ohrožen na životě ani na zdraví. Ze zdravotních důvodů není námitek proti výkonu vazby.

Pět dní po informaci obhájce obdržela paní Gertruda Wonková telegram, že její syn 26. dubna náhle zemřel. Bylo mu 35 let. Jeho rodina nebyla oficiálně vyrozuměna ani o jeho vzetí do vazby (v rozporu se zákonem), ani o konání hlavního líčení, kterého se tudíž nemohla zúčastnit. Dodnes nedostala ani opis rozsudku, o výsledku soudního líčení byla informována pouze písemně obhájcem. O smrti syna byla matka spravena toliko stručným telegramem. Rodina tak dlouho zůstala odkázána jen na útržkovité zprávy zahraničního rozhlasu. A aby snad cynismu nebyl konec, od smrti Pavla Wonky až do jeho pohřbu byli pozůstalí pod neustálým policejním dohledem. Ministr spravedlnosti ČSR JUDr. Antonín Kašpar, který nese za oba sektory – justici i vězeňství – přímou ústavní odpovědnost a který se o jejich smutný stav nejednou osobně zasloužil, dostal pouhý den po smrti Pavla Wonky od Husáka řád Vítězného února.

Za účasti velikého zástupu lidí se konal 6. května ve Vrchlabí pohřeb Pavla Wonky. V ranních hodinách byly matce a bratrovi Jiřímu předány v Hradci Králové tělesné pozůstatky. Jiří nemohl bratra poznat. Matka nabyla jistoty o identitě podle zubu, jehož část si urazil Pavel jako chlapec. Za dobu vazby, do které byl odvlečen z úředního jednání na vojenské správě v Trutnově, ztratil 21 kg tělesné váhy.

(uspořádáno z: dokument CH 77/26/88; dokument CH 77/28/88; dokument CH77/29/88; Dana Němcová, Pohřeb Pavla Wonky; protokol soudu z 20.4.1988)

Zápis ze soudního jednání s Pavlem Wonkou dne 28.9.1987, ke kterému byl P. Wonka dopraven z NVÚ Minkovice

Dne 28. 9. 1987 se konalo před okresním soudem v Liberci přelíčení s Pavlem Wonkou pro trestný čin maření výkonu soudního rozhodnutí. Byl žalován, že od 17. 8. 1987 odmítl v NVÚ nastoupit do zaměstnání. Soudu předsedal JUDr. Černý. Pavel Wonka vznesl podjatost předsedy OS a předsedkyně, všech předsedů a náměstků KS, NS ČSR a NS ČSSR. Žádal, aby o této námitce rozhodlo FS ČSSR a ČNR a ve věci ustanovila zvláštní soud. Pavel Wonka pak diktoval do protokolu důvody pracovní neschopnosti:

Byl jsem převezen do Minkovic, kde se nemám juristicky vůbec nalézat. Zde jsem přes měsíc již týrán fyzicky i psychicky. Dvakrát jsem se zhroutil zimou. Psychicky jsem deptán, jsem zbaven veškerého práva, slyším a prožívám zde jenom křik, nadávky a šikanování. Od 17.8.1987 jsem v izolaci nebo samovazbě. Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost psát dopisy. Mimo to bych chtěl upozornit, že můj důvod, že jsem odmítl nastoupit do práce, byl ten, že jsem byl 13.8.1987 zbit libereckou eskortou, která je známa svou brutalitou a utrpěl jsem otřes mozku. Neurologické vyšetření mi nebylo provedeno. Pracovat v rozhodné době jsem nemohl též proto, že jsem měl potíže se zády a po umístění na cele č. 17 jsem utrpěl výhřez ploténky. Ani tehdy mě lékař neuznal. Mimo to trpím silnými psychickými potížemi. Zhroutil se můj hodnotový úsudek. Byly mi vytvořeny takové životní podmínky, které jsou nesnesitelné, a život pro mě ztratil smysl. Jsem smířen se smrtí a nejsem schopen dostát požadavkům, které na mě klade denní režim tábora pro výkon práce.

Tyto zdravotní problémy se u mě kumulovaly po umístění na cele č. 17. Nebyl jsem schopen žádného pohybu. Velký průvan, v jiných celách zavřeli okna, ale u mě no nechali otevřené a z cely se stala větrací štola. Průvan mi rozdíral klouby, trpěl jsem nesnesitelnými revmatickými bolestmi v kyčlích a kolenou. Ve dnech mě nohy ztuhly a zmodraly, dostával jsem křeče a ztratil v nich hybnost. V noci se pro průvan nedalo spát a trpěl jsem opačnými potížemi a bolesti byly zcela jiné. Do toho jsem začal držet hladovku. Prohlásil jsem, že raději zemřu hlady než zimou. Celkem to nikdo neevidoval. Smáli se, že mi nechutná. Lékařské ošetření jsem odmítl, protože jsem měl za to, že slouží jen k falešnému zdání, že jsem zdráv. Později mě k lékaři odmítli předvést. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem se svlékl a seděl svlečený v průvanu tři dny. Chodili se na mě dívat. Teprve po třech dnech intensivního zvonění pro mě přišli. Byl jsem totálně zhroucený. Začali mě týrat a mučit. Plakal jsem a říkal, aby mi dali pokoj. U lékaře mi dali injekci, nevím jakou. Zdravotní sestra se na mě rozpřahovala, že mi dá úder, křičel atd. Následující den a celý další týden jsem se hlásil k lékaři. Vzali mě až za týden, kdy jsem se psychicky zhroutil a byl jsem vynášen z cely.

Podmínky v NVÚ považuji za neslučitelné se zásadami humanity a s právními předpisy, které je ustavují, byly způsobilé mě donutit k sebevraždě a jsem na jejím pokraji. Vězní mě v samovazbě. Teprve den před tímto soudem mně v cele zatopili, ale můj stav není způsobilý tomuto soudnímu jednání. Mám za to, že je zde evidentní úmysl způsobit mi respektive přivodit smrt. Major Patera na mě křičel, že jsem lhář, když viděl moji žalobu na podmínky v tomto vězení. Již se opět třesu (následky mučení) a obávám se, že ze mě udělají třesoucí se lidskou trosku.

Rozhovor dr. Libuše Šilhanové s Pavlem Wonkou po jeho návratu z vězení (výňatek)

Š: Vrátil jste se z vězení. Jak se cítíte tělesně, jak duševně?

W: Prožil jsem ve vězení opravdu těžké chvíle, velkou část v izolaci. Posledních šest měsíců jsem jenom ležel. To všechno nezůstalo bez následků na můj fyzický stav. Mou hlavní potíží je celková ochablost, která se projevuje hlavně tím, že skoro nejsem schopen chůze. Pokud jde o duševní stav, cítím se dobře. V dlouhých dobách izolace mi hlavou procházely myšlenky týkající se práva a spravedlnosti a teď jsem v situaci, kdybych to rád nějak vyjádřil.

Š: Myslím, že váš případ byl v něčem zvláštní. V čem hlavně?

W: Samotný fakt, že čs. orgány reagovaly na kandidaturu naším zatčením, je bezprecedentní. Obvinění je postaveno na mých pět podáních adresovaných čs. státu. Můj bratr Jiří byl stíhán a připraven o rok života hlavně za kriticky formulovaný socialistický závazek, který podal u svého zaměstnavatele. Státní orgány projevily zoufalou snahu nás uvěznit za každou cenu. … Pokud jde o samotné soudní stíhání, nemělo, k němu dojít pro porušení zásady obžalovací, neboť jsme byli postaveni před soud bez řádné obžaloby. Celkový výčet porušení zákona je tak rozsáhlý, že není možné ho zde reprodukovat. Rámcově mohu jen konstatovat, že došlo k porušení téměř všech zásad trestního řízení, zejména zásady presumpce neviny, objektivní pravdy, obhajoby, ale i zásad ústnosti, přímosti, veřejnosti atd. Rozsudek sám potom vůbec postrádá zákonem předepsané náležitosti, obhajoba není v podstatných částech vypořádána, skutkové a právní závěry soudu nejsou zdůvodněny.

Š: Jak vás tak poslouchám, tak usuzuji, že z toho vyplývá i vaše svébytná reakce na rozsudek.

W: Ano, máte pravdu. Rozsudek je nezákonný ex tunc, od samého začátku, a proto z něj nemůže vyplývat žádné právo ani povinnost. Odmítal jsem proto a odmítám se podrobit veškerým povinnostem, které mi byly uloženy. Už z toho důvodu je proti mně vedeno trestní řízení pro přečin maření úředního rozhodnutí. Mohu tedy do budoucnosti očekávat další perzekuce.

Š: Tím se dostáváte do zásadně konfliktní situace s touto mocí.

W: To si uvědomuji, ale právo je pro mě svaté.

Z dopisu Pavla Wonky Ministerstvu spravedlnosti ČSR /výňatek/

Dne 9. 10. 1987 jsem byl převezen do vězeňské nemocnice. Mnoho jsem toho již nevnímal, ale přesto si pamatuji, jak se mnou bylo zacházeno. Eskorta, která mě měla dopravit z cely do sanitky, si počínala takto. Strhli mě z pryčny, bili mě, kopali do mě, šlapali mi podrážkami bot do obličeje. Jelikož jsem již nebyl schopen chůze, uchopili mě v podpaží a vlekli mě s nohama po zemi. U první branky mě uchopili za nohy a nesli mě za ruce břichem dolů. Přitom mě rozhoupávali a náramně se bavili, že mě tloukli rukama a pendrekem do zad a zadku. Branku z tábora potom otevírali tak, že mé tělo používali jako beranidlo a hlavou naráželi do vrat. Následně mě hodili do sanitního vozu bočními dveřmi hlavou dolů. Potom mě přikurtovali na lůžko. Tím, jak mě zmordovali, jsem asi na půl hodiny ochrnul a ztratil vládu zejména nad pohybem rukou a cítil ochrnutí i v obličeji. Zvracel jsem jakési hutné hleny a dusil se cestou zvratky. Strážný sedící vedle mě hlásil dopředu, že zvracím, co má dělat. Velitel odpověděl – vysereme se na něho.

/dopis je datován 3.3.1988 ve Vrchlabí/

Dopis Pavla Wonky předsedovi KS Hradec Králové datovaný 6. 4. 1988 ve věznici ve Hradec Králové /výňatek/

Vážený pane předsedo, včera dne 5. 4. 1988 večer jsem byl dopraven do věznice v Hradci Králové. Tomu předcházelo, že jsem byl téhož dne asi v 10.00 hod zatčen. Z toho, co se dělo potom, si pamatuji, že jsem byl bit a za ruce vláčen po nějakých schodech.

Orgány věznice jsem byl poučen, že na mě soudkyně JUDr. Marcela Horvátová z OS Trutnov uvalila vazbu. Vždy jsem se domníval, že uvalení vazby je možné po předběžném výslechu. V tomto státě je ale asi možné všechno.

Soud by muset vzít na zřetel, že pro špatný zdravotní stav jsem musel být z vězení dopraven orgány SNB až do místa bydliště. Zde jsem se léčil a nebyl schopen ani chodit. Při první cestě na předvolání OVS Trutnov, kam jsem byl vlákán jenom proto, abych byl zatčen a kde na mě „naskákali“ příslušníci VB. Je to spravedlnost nebo šikana? Je totiž vyloučené, že bych se ze zdravotních důvodů mohl chodit hlásit na ochranný dohled. Přičemž zdůrazňuji, že výrok R T5/87 o ochranném dohledu nelze respektovat pro jeho nulitu.

Za 14 dní po napsání tohoto dopisu se koná jakési soudní přelíčení, o kterém nikdo neví. Souzen je muž na invalidním vozíku. Je odsouzen a těžce nemocný poslán do vězení. Šest dní na to umírá. Co zkusil v posledních dnech svého života, se již asi nikdo nedoví. Jakoby byl vyvolán v život pražský román Proces. Vedle soudu jsou aktéry naší hrůzně poklidné všednosti Veřejná bezpečnost a Nápravně výchovná zařízení. Slova socialismus a komunismus svou zlotřilou jednoduchostí dál paralyzují rozum i srdce.

Bulletin Českých dětí KORUNA, 26. duben 1989

Věci se daly do pohybu, viz