Herečka Hana Frejková (1945) vydala knihu Divný kořeny, kde se snaží pochopit a zodpovědět mnoho otázek, které se dosud vznáší nad její rodinou. Jejího otce, Ludvíka Frejku, popravili v procesu s Rudolfem Slánským. Matka Elsbeth Warnholtz, avantgardní herečka pocházející z bohaté obchodnické rodiny z Hamburku, ani po jeho zavraždění nepochybovala o Klementu Gottwaldovi, Stalinovi a straně. Německá babička zase vyprávěla Haně o slavné minulosti jejich hansovního rodu, ale nakonec se zjistilo, že byla aktivní členkou NSDAP. Všechna tato traumata se Hana Frejková pokusila napěchovat do útlé knížky, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Torst.

Svědectví o procesech se „skupinou“ Rudolfa Slánského vyšlo formou pamětí, dopisů, vzpomínek nepřímých účastníků i zrůdných režimních dobrozdání velké množství. Václav Černý ve svých Pamětech navádí čtenáře, že je „dlužno jej (proces) sledovat v původní a dobově úřední verzi v protokolárním tlustospise (550 stran) Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (nákladem ministerstva spravedlnosti, 1953), doplnit tajnými materiály vypracovanými pod pouhým jménem Informace (čís. 1 atd.) různými autory-straníky (Brichta, Eva Dvořáková atd.) pro nejvyšší stranické činitele v rehabilitačním období roků 1968-1969. K ocenění používaných metod nezapomenout na tiskem vydaná svědectví paní Slánské (1968), knihu Hedy Margoliové Na vlastní kůži (Toronto 1973) a na Artura Londona Doznání (Paříž 1968, Praha 1969).“

K Černého seznamu bych ještě připojil knihu Listy z väzenia Vladimíra a Lídy Clementisových (Bratislava 1969), což je dost síla, knihu Praha za zrcadlem Ivana Margolia (Argo 2007) a úplně aktuálně právě titul Divný kořeny Hany Frejkové. Budeme-li chtít být systematičtí (jako Václav Černý) zařadíme si dvě poslední knihy do šuplíku „o rodičích a dětech“.

Hana Frejková jak bylo řečeno je totiž dcerou popraveného Ludvíka Frejky a německé herečky Elsbeth Warnholtzové. Margoliův otec Rudolf byl zavražděn v témže procesu, jeho matka Heda je autorkou knihy Na vlastní kůži (znovu vyšla před pěti lety v nakl. Academia), kterou Václav Černý označil, nevím příliš proč, za „neviňátkovskou“.

Téma procesu se Slánským a spol. je dosud ze všech procesů asi tím, které bude nadále přitahovat největší pozornost. Vznáší se nad ním totiž nejvíc etických, psychologických a jiných otazníků. Zatímco Milada Horáková, Záviš Kalandra a jiní jsou vnímáni oprávněně jako nevinné oběti, u většiny lidí okolo Slánského to je přesně naopak. A u té menšiny (Margolius, Frejka, Clementis, Simon, snad i London), toho víme pořád tak málo. Žádné komplexnější historické monografie o těchto lidech se dosud neobjevily.

Kniha Hany Frejkové je k tomuto tématu velmi cenným přínosem, a to i přes to, že ústřední postavou knihy není její popravený tatínek ale ona sama. Nejedná se ovšem o memoáry jako spíš o jakési zápisky, kde autorka zasvěcuje čtenáře nejenom do historie vlastní rodiny ale i vlastních pohnutek, které ji k psaní knihy vedly a nejrůznějších peripetií jejího vzniku. Po tátově exekuci se musela s matkou vystěhovat z Prahy do Jizerských hor, kde přežívaly v chalupě daleko od vesnice prakticky po celé Hanino dětství a dospívání: „Když jsme dorazily před určenou chalupu, rozletělo se okno a z něj křičel nějaký člověk, že se odtamtud nehne a ať vypadneme. Byla to absurdní situace. Dvě vystrašené ženské, i když jedna hodně malá, a jeden vystrašený chlap. Všichni v ohrožení základního bytí. (…) Po dosti dlouhých průtazích a hledání toho správného a odpovědného činitele, nota bene takhle pozdě v noci, jsme byly odkázány na další opuštěný barák, kterých tam bylo ostatně habaděj.“

Hana Frejková se snaží pochopit nejen, kdo byl ve skutečnosti její otec, ale také pohnutky a jednání své matky Elsbeth Warnholtzové. Ta se narodila v Hamburku ve velmi bohaté rozvětvené obchodnické rodině, která připomínala v mnoha směrech románové Buddenbrookovi Thomase Manna.

Mladá Elsbeth se vzbouřila proti prostředí jejich procovského domu, vystudovala v Berlíně herectví a mezi válkami získala angažmá v Německém divadle v Praze. Přátelila se s německou i českou uměleckou avantgardou (Voskovec, Werich, Valter Taub, E. F. Burian), nacismus přežila s manželem v emigraci v Londýně a nakonec pracovala, zapuzená bývalými (sou)druhy komunisty jako dělnice v továrně v Sudetech. Nikdy nepřestala být věrná myšlence komunismu ani vrahům vlastního manžela: „Drazí soudruzi (…),“ píše Elsbeth Warnholtz, „dnes jsem musela říct své malé dceři, že její tatínek byl zrádcem, že zradil náš lid, (…) řekla jsem jí, že ona za to nemůže – že děti ji budou mít rády, když jim ukáže, že je hodná.“

Zároveň se Hana Frejková snaží dopátrat i toho, kdo byl její otec. Zde malinko ustupují emoce, sílí touha po faktech, ale těch je k důkladnému poznání málo.

Obecně nejrozšířenější představa je, že Ludvík Frejka, podobně jako například Rudolf Margolius, byl špičkový odborník – národohospodář, který dělal dobře svoji práci. Hana Frejková si dokonce klade otázku, jestli tomu bylo doopravdy tak, ale odpověď na ni nenalézá.

Úvahy a vzpomínky Hany Frejkové se prostupují s autentickými dokumenty, které autorka získala z policejních archivů. Zpotvořená řeč dokumentů a protokolů Státní bezpečnosti, vězeňská korespondence rodičů, běžné úřední zprávy: to všechno hraje v záměru autorky významnou roli. Jazyk jako prostředek komunikace se dostává kamsi za možnosti rozumového vnímání. Hana Frejková si je tohoto faktu vědoma a sama se zřejmě naučila spoustu věcí vnímat spíš intuitivně. I její kniha je taková spíš „intuitivní“, jemně nahozená, jakoby nedořečená. Nikoliv ze strachu z pravdy, nikoliv z nedůslednosti, ale spíš kvůli nemožnosti některé věci opravdu pochopit.

Stanislav Škoda

(Hana Frejková, Divný kořeny, Torst 2007, 178 stran.)

Babylon 6/XVII, 29. února 2008