Časy jsou zlé. Evropská unie se pozvolna rozpadá a u nás se derou k moci prokremelské síly. Pod Agelou Merkelovou se houpe židle. Podle časopisu Spiegel se prý posledně rozhodla kandidovat jen kvůli skutečnosti, že Hillary Clintonová prohrála volby s Donaldem Trumpem. Kdyby Hillary zvítězila, měl by tábor zastánců západní liberální demokracie svou vůdkyni a teta Angela by se mohla odebrat do důchodu. Takhle to prý musela zkusit, sice upachtěně vyhrála, avšak nemusí to být nadlouho. Prý si čte knihy o historii, mj. o Augšpurském míru a třicetileté válce – aby se poučila, aby hledala návod, jak jednat v situaci, kdy se hroutí daný světový řád.

Donald Trump si dělá politiku na vlastní pěst a mezi USA a Evropskou unií začíná planout obchodní válka. Velká Británie se s EU rozvádí. V Itálii zvítězili ve volbách populisté, Španělsko je možná před rozpadem. Z větších států tak jako hnací motory EU tradičně zbývají Francie a Německo. Jenže oba spíše jen sípou a vržou.

Evropě zasadila ránu migrační krize. Právě ta, spolu s volným pohybem osob, tedy i pracovní síly ze zemí střední Evropy, vyvolala všude na kontinentu velmi silné protiimigrační nálady, jež postupně přepisují politické scény evropských zemí. Namísto liberální otevřenosti a posilování internacionalismu nastupuje uzavřenost, zdi, snaha ubránit se v hranicích i ve „světském náboženství“ národa a národního státu.

Jde o víceméně logickou či spíše prvoplánově logickou reakci. Na adresu dosavadní migrační politiky lze samozřejmě snést hromadu kritiky. Stála na naivním předpokladu, že se náboženská, kmenová nebo etnická identita přistěhovalců snadno rozpustí v tavícím kotli evropské supermodernity, tedy civilizace vysoké životní úrovně, špičkových technologií a nároků všech na všechno.

Nicméně řešení, které, v různé míře intenzity, nabízejí Trumpové, Ligy severu, Kurzové, Orbánové či Okamurové etc. žádné řešení není. Pomineme-li (myšlenkově, v rámci tohoto textu) jeho nebezpečí pro práva a svobody, pak nutno konstatovat, že i v „technickém“ smyslu přináší jen odklad pohromy, před níž varuje. Poněvadž ten, kdo se chtěl pouze schovávat za zdí, ještě nikdy nic nevyhrál. Čína se kdysi obehnala zdí označovanou za „velkou“ a viditelnou dokonce z vesmíru. Přivodila si tím však trvalý úpadek, zaostávání, zahnívání v tradičních formách, takže když se posléze u jejích hranic nebo břehů objevili evropští kolonizátoři, mohli si tam v podstatě dělat, co chtěli. Tím spíš nemůže fungovat nějaká „malá česká zídka“, osazená Okamurovou domobranou, jíž dává kouřové signály k palbě šílený stařec na Řípu pálením obrovských červených trenýrek.

Přitom Zeman a jemu podobní české zájmy nikdy nehájili. Ba čím více si je berou do úst, tím méně jim slouží. Zeman konkrétně posluhuje prokremelské lobby kolem Martina Nejedlého, jež má zájem především na dobrých kšeftech s Ruskem (popřípadě s Čínou). Výměnou musí neustále rozeštvávat, oslabovat naše vazby k západním institucím, napomáhat obnově statusu Ruska coby světové mocnosti.

Je ale Putin takový ďábel, jak se líčí? Nejsou jeho úspěchy dokladem nikoliv jeho síly, nýbrž především naší slabosti? Proč uprchlíci vyvolávají takovou hysterii? Proč najednou, jakmile se objeví nějaký větší problém, musí člověk se zoufalstvím hledět nejen na řadu svých spoluobčanů, ale i na příslušníky údajně vyspělých demokratických národů západní Evropy, jak dávají přednost těm nejpřízemnějším řešením? Jak se chovají jako stádo, jež se nechá ovlivnit prvním buranem, který se postaví na tribunu?

Bílí voliči evropských stran houfně odmítají multikulturalismus. Ten však lze vnímat především jako jeden z hlavních rysů současného globalizovaného světa, pro nějž je, i díky obrovskému rozvoji techniky, dopravy a informačních technologií, typické právě mísení různých ras, kultur, náboženství i ideologií. Mísení pochopitelně často konfliktní, leč nevyhnutelné. Migrační vlny představují jen jeden z jeho projevů.

Dvacáté století znamenalo pozvolný úpadek „bílé moci“, jehož politickým vyjádřením byla dekolonizace. Populační růst i schopnost přejímat západní technologie a prosazovat se ve světové ekonomice pak učinila nebo v krátké době učiní světové mocnosti ze zemí, které se ještě před sto lety nacházely v koloniálním područí či přinejlepším ve sféře evropského vlivu.

Zatímco ve třicátých letech dvacátého století žilo například v Nizozemsku asi osm milionů lidí, dnes jich tam žije zhruba 17 milionů, etnických Nizozemců je něco přes 13 milionů. To obyvatelstvo Indonésie, někdejší nizozemské kolonie, vzrostlo od třicátých let minulého století skoro čtyřnásobně, na 230 milionů (90 % obyvatel se tam hlásí k islámu). Počet lidí na planetě Zemi pak rovněž téměř čtyřnásobně, ze dvou miliard na sedm a půl. A zatímco v roce 1900 tvořili Evropané zhruba čtvrtinu světové populace, kdežto Afričané pouhých osm procent, v roce 2050 se tyto poměry prohodí. (Podíl Asie se pohybuje v rozmezí 50–60 %.) Jde o skutečnosti, které se prostě ve světové rovnováze musejí nějak projevit.

Z koloniálních končin, odkud byli Evropané po staletí zvyklí, slovy Konstantina Biebla, jen „dovážet čaj a kávu“, jsou nyní buď sílící mocnosti, nebo naopak zhroucené a válkou sužované státy, odkud k nám do Evropy proudí davy zoufalých uprchlíků, navíc často vyznávajících pro nás jen obtížně akceptovatelné věrouky.

I proto se Evropská unie potácí opravdu ve vážné krizi. A tudíž už v žádném případě nepomůže „pacifikace“ zdejších příznivců Zemana a Okamury „školními příklady“, jak v zemích na západ od nás přistupují k migrační krizi i jiným problematickým jevům zodpovědněji, s širším rozhledem, jelikož už skoro není na koho poukazovat. No nic, alespoň se projeví, kdo to se západními hodnotami myslí opravdu vážně a kdo se jimi pouze konjunkturálně zaštiťoval, když jejich verbální adorace přinášela prospěch.

Pro zastánce liberální demokracie, u nás i jinde, z výše uvedeného plyne především nutnost začít přemýšlet mnohem hlouběji, poněvadž nostalgické vzpomínání na devadesátá léta nic nezachrání. Musejí si odvážně připustit, že „tato noc nebude krátká“. Což je daleko lepší zachovávání odkazu Václava Havla, než poněkud infantilní vršení jeho fotografií na sociálních sítích v kontrastu se Zemanem a jeho trenýrkami. A jen tak mimochodem – Havlův vztah k moderní západní civilizaci, například k jejímu konzumnímu charakteru, byl velmi kritický, a sice již v dobách komunistického režimu.