S blogováním se u nás poslední dobou doslova roztrhl pytel. I velké zpravodajské servery zřizují blogařská oddělení, kam často lákají tzv. osobnosti, v naději, že čtenáře bude zajímat, co si „známé jméno“ zrovna myslí.

Někdy však sáhnou i po někom opravdu zajímavém. Jako například Aktuálně.cz, které do své blogařské sestavy zařadilo též nigerijskou basketbalistku Chiomu Priscillu Udeaja. Mistryně Afriky z roku 2005 začala letos hrát českou ligu za Karu Trutnov, s níž nakonec uhrála třetí místo. Pravda, moc toho zatím nenapsala, leč velmi příznačný je její příspěvek o českých Velikonocích: „Poprvé jsem si prožila Velikonoce v Čechách a musím říct, že v jejich slavení jsou veliké rozdíly oproti mojí rodné Nigérii. Pomlázku jsem viděla poprvé v životě a byla jsem hodně překvapená, proč kluci švihají dívky. U nás v Nigérii mají Velikonoce velký význam, lidé tento svátek velmi uctívají, je to velká křesťanská událost. Tři dny před Velikonocemi lidé chodí do kostela a hodně se modlí, to kvůli ukřižování Ježíše Krista. Přímo na Velikonoce si pak lidé užívají svátku, navštěvují se rodiny, vaří se speciální nigerijská polévka a rýže, tancuje se. Lidé jsou šťastní a oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista.“

Pak už na blogu následuje líčení ligového zápasu. Nejdůležitější je ale to, co v textu přímo není. Na první pohled jde o prostý popis, leč mezi řádky je cítit velký údiv (ba možná spíše otřes). I ona úvodní formulace, „prožila jsem si Velikonoce v Čechách“, napovídá, že pro Chiomu Priscillu muselo trávení českých velikonoc znamenat malé utrpení, byť se patrně jedná o stylistickou neobratnost. Utrpení ne kvůli pomlázce, neboť na rány musí být vrcholová sportovkyně dávno zvyklá. Utrpení kvůli do očí bijící degradaci nejvýznamnějšího křesťanského svátku na pouhé plácání ženských zadnic březovým prutem či rovnou umělohmotnou bužírkou. Kvůli pobytu v toxickém klimatu vyprodukovaném placatou bezbožností české společnosti.

Česká společnost má o sobě velmi vysoké mínění, rozhodně přerůstající 190,5 centimetru nigerijské košíkářky. Na Afričany pohlíží s despektem kolonizátorů, s vědomím převahy vyšší, vyspělejší kultury a civilizace. Jenže Chioma Priscilla se mezi Čechy musela cítit tak nějak jako mezi primitivy. Jako mezi zaostalými „Křováky“, jimž se dosud nedostalo světla evangelia. Pro Čechy navíc ono „dosud“ dávno neplatí, ale to teď nechme stranou. Důležité jsou protikladné subjektivní pocity vyplývající ze „střetu civilizací“. Která je více kulturní? A lze vůbec něco takového objektivně určit?

Češi si jsou svojí civilizační převahou neochvějně jisti. „V Nigerii se slavěj taky velikonoce? Myslim, že většina obyvatel to asi nebude slavit, křesťanů tam přeci moc není,“ napsala v diskusi pod Chiominým článkem značka Tenis. „Nigerie je jedna z mnoha africkych krestanskych zemich. Misionari tam udelali svoji praci dokonale – puvodni kulturu prekryli touto hroznou ideologii… Nebo myslis, ze to jsou muslimove?…“ odpověděla osoba skrytá pod značkou Afrika. Čest národa zachránila značka Tetris větou: „Nigérie je napůl islámská a napůl křesťanská země. A Vy oba jste blbci.“ V basketbalu by to byla trojka, leč na pozadí Mount Everestu temnot české nevzdělanosti šlo spíše o pověstné plivnutí do moře.

Dobře, považují-li Češi křesťanství za něco zaostalého, primitivního či dokonce za „hroznou ideologii“, měl by se jich někdo zeptat, za co tedy považují sami sebe. Kdo je podle české pivní ideologie člověk? Na to nedokáže odpovědět nikdo, protože pubertální „hlášky“ nelze za odpověď považovat. Asi nejblíže českému národnímu vědomí by byla definice člověka od Lva Davidoviče Trockého, jenž lidské bytosti pokládal za „bezocasé opice, které jsou hrdé na svou technologii“.

Na technologii Češi hrdí jsou. Pouze si zatím nevšimli, že dávno není jejich. Škodovka není nic jiného než německý Volkswagen v trochu jiném kabátě, a veškerá elektronika, jež činí Čechy tak „vyspělými“, také pochází odjinud. Jistá zručnost a spíše středoškolská technická vyspělost způsobily, že se v Čechách zatím dobře daří montážním linkám. Přímo u pásu makají opovrhovaní Poláci, Rumuni a Ukrajinci, Čechům se dostalo postavení výrobnětechnických a manažýringových dozorců. Mohou práskat bičem, buzerovat, smí dokonce vymýšlet drobná technická vylepšení, leč dávno nejsou pány ve svém domě. Dělat pro západní firmu, to je stále považováno za životní terno. V praxi má však často podobu otupělého opičení se po kolonizátorech. A také užívání si — ostatně, tento epidemicky rozšířený slovní jed otrávil i jazyk Chiomy Priscilly, jež ho nezáměrně užila ve spojení „užívat si svátku“. Myslela to pochopitelně úplně jinak, neboť na světě snad nejsou rozpornější věci než „užívat si“ a „Velikonoce“.

Vidíme-li tedy, že se Češi hlavně — tu servilně, tu drze — opičí po domněle vyspělejší západní mainstreamové kultuře, pak na tom sociálně rozhodně nejsou lépe než Afričané, byť se přece jen těší o něco lepší tzv. životní úrovni. Rozdíl proto spočívá ve zbožnosti. „Kdybych tu nebyl religiózně, bylo by mi zde vskutku hrozně.“ To sice nenapsal nějaký zaostalý Nigerijec zblblý misionářskou ideologií, ale Čech. Většina Čechů na něco takového ovšem nikdy ani nepomyslí a napsat něco takového může v Čechách jen magor, pořádný magor, čili Magor s velkým M — v Labutích písních.

Nu, vot? Spor o vyspělost civilizací můžeme nechat teoreticky nerozřešen. Ona je to vlastně věc životní volby. Někdo je bezocasou opicí u Firmy, jiný je radši Magor. Což věděl už Erasmus Rotterdamský. Kdo má ale pravdu — Firma, nebo Magor? To se každý jednou dozví, nejpozději v hodině své smrti. Smrti, kterou technologie dovede všemožně odkládat, kterou ale nikdy nepřemůže.