Tragédi ve mně od jakživa vyvolávají zuřivost, že mám chuť jim nafackovat (chuť, ne úmysl) – co se proboha děje, nefňukej, prober se! Plakej radostí, že je ráno, nový den a večer žehnej nebesům, že si jde sluníčko po celodenní šichtě odpočinout a zaskočí za něj hvězdičky! Toto, blbe, necítíš, nevidíš, neslyšíš!

Před časem se na mě obrátila kamarádka s představou, že po ní jde ruská mafie, měla oči navrch, opravdu to s ní nevypadalo dobře. Já jí to nevyvracel, ale řekl jsem jí, že přesně o to jim přece jde, aby je viděla za každým rohem, v ručníku, který na tý židli před hodinou nebyl… Doprdele, jak jim na to můžeš skákat, jít jim tak hloupě na ruku! Ty svině tě chtějí k smrti vystrašit, a ty jim to takhle usnadňuješ! To to nechápeš! Takhle jim nahrávat! Skáčeš, jak oni pískají. Chováš se přesně, jak chtějí! – sprdnul jsem ji. Ona na to, že mám asi pravdu, že to fakt nechce, nahrávat jim. No právě, povídám jí, to bys byla úplně blbá.

Na první pohled to vypadá jako nějaká pouliční psychoterapie, laciný trik. Tak to ale není. Výše uvedené platí v životě obecně. Proč se, do háje, kvůli něčemu trápit a stresovat! Nota bene kvůli nějakým kurvám! Ať se trápí ony, když tenhle zázračný, podivuhodný svět, na kterém jsme jenom jednou, mrší. Dyť je to tak jasný! To je podle mne základní pravidlo existence v tlupě druhu homo sapiens, který je odjakživa na palici.

Viktor Parkán byl přesně tenhle týpek. Ač se potýkal se sviněmi celý život a vyhrazoval se proti nim, svět si jimi kurvit nenechal. Ať se dělo, co se dělo, nenechal si nikým a ničím zkazit náladu. To je přesně ono, tak to má na tomhle světě být. I když Viktor zažil a prožil horu průšvihů a pohoří problémů, nikdy jsem ho neviděl utrápeného. To miluju. A i když mu už nebylo nejlíp, ještě pár dní před svou smrtí vtipkoval. Viktor byl nomen omen.

Nikdy nezkazil žádnou legraci. Poprvé si ho pamatuju z Řepčic, kde koupili spolu s Kubíčkovými koncem 70. let starý zájezdní hostinec a přestěhovali se tam z Prahy. Spolu s nimi tam bydlel Charlie Soukup, zkušebnu tam měl J. J. Neduha a jezdili tam androši z celých Čech. Počátkem 80. let jsme tam s Plastikama zkoušeli Hovězí porážku, co jiného, a abych kapelu před tou řezničinou trochu uvolnil, začínal jsem každou zkoušku tím, že jsem si vzal kytaru a zapěl jsem Byl to Shane. Mejla se přitom vždycky chytal za hlavu a chtěl skákal z okna, zatímco Viktor, který býval na začátku u zkoušek přítomen, se mohl potrhat smíchy.

Když tedy někdo poslouchá Hovězí porážku, tak by měl mít na paměti, že je uvozená Viktorovým smíchem: Tam někde v dáli oheň kvet / a tak jsem k němu jel / jen tak s chlapama posedět / jsem zrovna tenkrát chtěl… Tenkrát na Západě v Řepčicích to bylo magický. A to nás bylo šest.

Bolševik to pochopitelně psychicky neunesl, barák Parkanovým vyvlastnil a jak byl celý vystrašený, nechal jej pod záminkou vybudování točny autobusové linky „z důvodu obav z napadení divokými prasaty“ (děti se vracely ze školy do vsi pěšky) zbourat ve své představě, že je život kůlna, ve které jsou lidé uskladnění jako nářadí připravené k použití. Tak to ale chodilo ve straně, ne v undergroundu. Jakmile byli Parkanovi pryč, démoni v podobě divokých prasat přestali vesnici sice ohrožovat, točna tudíž už nebyla potřeba, nikdy se už nevybudovala, nicméně paranoia komunisty pronásledovala dál, zatímco Viki si pískal.

Vyvedeného z míry jsem ho zažil jen jednou, a to jen pár vteřin. Sedíme spolu v hospodě v Plané u Mariánek, kam se Parkanovi přesunuli, když to nešlo v Řepčicích, nebo to možná bylo ve Stříbře, prostě někde tam v okolí, naproti nám přes stůl trůní mohutný, vousatý tramp v maskáčích, na hlavě klobouk s liščím ohonem, něco mezi Michalem Tučným a Ringo Čechem, je půlka osmdesátek, s Viktorem se bavíme o politice, chlap naproti se vrtí, popotahuje, smrká, něco si povídá pod fousy, pak už to nevydrží, sáhne do kapsy, vytáhne rudou knížku, praští s ní o stůl a zakřičí: To mám tak rád, když někdo pomlouvá komunistickou stranu!

Dlouhých pět vteřin jsme konsternovaně na tučného Čecha před námi zírali, než jsme se začali chechtat. Stokilový vazoun nám kupodivu nedal přes hubu a uraženě si vzal svou knížku zpět. Možná byl jenom retardovaný.

Ještě loni v létě jsme byli na Brýzgalkách v Kysucích a Viktor, ač už nebyl zcela evidentně ve formě, s námi absolvoval několikakilometrovou túru do horské boudy na polské straně hranic. Dneska má Viktor funus. Bezpochyby bude slavný a veselý jako celý jeho život.