Na letošním Janáčkovském festivalu jsem zhlédl jen několik představení. Operu Šarlatán Pavla Haase, koncert Staatskapelle Berlin pod vedením Jakuba Hrůši a dále pak dvě opery Leoše Janáčka: Věc Makropulos a Jenůfu, což je název první verze známé opery Její pastorkyňa.

Dne 8. listopadu byla v Brně uvedena opera Šarlatán brněnského rodáka Pavla Haase, bratra známějšího herce Hugo Haase, v produkci Národního divadla Moravskoslezského v režii Ondřeje Havelky. Ten opětovně potvrdil, že je jedním z našich nejlepších operních režisérů a mohu za sebe říci po zkušenostech z evropských operních scén, že je škoda, že jeho působení na těchto scénách je jen minimální. Jeho režie mají logiku, nehonosí se extravagantními naschvály a neobjevují se v nich otřepaná klišé. Zhostit se režie tohoto poněkud problematického díla, je rozhodně obtížné a Havelkovi se režie rozhodně povedla. Úplně docela se to nedá říci o nastudování hudebním (Jakub Klecker) a výkonu sboru a orchestru opery NDM. Provedení bylo sice téměř bezchybné, ale bylo slyšet, že orchestr hraje s vypětím svých sil, nikoli s nadhledem. Domnívám se, že po odchodu Roberta Jindry z čela tohoto orchestru, jeho úroveň poněkud poklesla. Pěvecky byl jednoznačně nejlepší Pavol Kubáň, představitel titulní role Doktora Pustrpalka. Jeho „partnerka“ Soňa Godarská coby krasavice Amaranta zpívala rovněž na dobré úrovni. Škoda, že role mnicha Jochima je jen epizodní. Její představitel Martin Gurbaľ disponuje skvělým basem.

Abych řekl pravdu, velmi jsem litoval změny programu dne 17. 11., kdy měl dirigovat Staatskapelle Berlin jejich šéf a zároveň jeden z nejlepších současných světových dirigentů Christian Thielemann. Večer měl být věnován Arnoldu Schönbergovi a měla zaznít mj. jeho symfonická báseň Péleas a Mélisanda, na níž jsem se zvlášť těšil. Vedení divadla změnu programu ohlásilo přibližně 20 dní před koncertem, ač bylo delší dobu obecně známo, že šéf Berlínských filharmoniků nebude na podzim 2024 dirigovat vzhledem k operaci ramene. Namísto toho byla změna programu následující: Koncert Es dur pro klavír a orchestr č. 5 op. 73 Ludwiga van Beethovena a Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johanese Brahmse v podání Staatskapelle Berlin, Jana Bartoše u klavíru a za dirigentským pultem Jakuba Hrůši.

Jan Bartoš – poslední žák Ivana Moravce a jeden z nejlepších evropských klavíristů podal výkon přímo mistrovský a přídavkem Janáčkovy skladbičky Frýdecká Panna Maria z cyklu Po zarostlém chodníčku připomněl, že jsme na Janáčkovském festivalu. A Jakub Hrůša na tomto koncertě předvedl výkon tak fantastický, že je možno jej ohodnotit bez jakékoli nadsázky za mistra zcela rovnocenného Ch. Thielemannovi. Na orchestru Staatskapelle Berlin bylo jasně znát, že Hrůšu uznávají a ctí a podle toho také hráli. S obrovským nadhledem, ale současně s vycizelovanou přesností. Tento koncert byl pro mne doopravdy největší zážitek nejen z celého festivalu, ale jeden z největších hudebních zážitků vůbec.

Následujícího dne, 18. 11., byla na programu opera Věc Makropulos Leoše Janáčka v provedení Staatsoper Unter den Linden, Berlin s naším dirigentem Robertem Jindrou a v režii Claus(e) Guth(a). To bude mít Jindra nesnadné a režisér také, myslel jsem si pod dojmem zážitku z předchozího večera. Obecně vzato nemám rád na jevišti zdvojování postav, nebo když se jakési „trauma“ z mládí zpřítomňuje mlčícími komparsy dětí v různých, mnohdy těžko pochopitelných situacích. Tedy to však sedělo, ostatně kde jinde, když titulní postava E. M. žije mnohými životy. Na mnohotvárné scéně probíhá několik paralelních dějů, včetně bílé místnosti zastřené kouřovou mlhou, kde titulní postava odhazuje svůj končící život do černé díry a v podobě adolescentního dítěte se rodí působením omlazovacího léku, tedy „Věci Makropulos“ nová postava E. M. Na scéně (Étienne Pluss) jsou dva výtahy, kterým se občas otevřou dveře a ukáže se v podobě živého obrazu (který je také na úplném začátku) nebo ve zpomaleném pohybu více postav, dokreslující překotně běžící děj. Robert Jindra umocnil proměňující se scénu dynamikou maximálně expresivní, takže Janáčkova opera se v jeho pojetí dala směle zařadit svým výrazem mezi vrcholné opery doby expresionismu jako je Straussova Elektra, Schönbergovo Erwartung, Bergův Wozzeck, Bartókův „Modrovous“, Schoeckova Penthesiela nebo Hindemithův „Mörder“ či Cardillac. Podobně jako Jakub Hrůša předešlého večera, i Robert Jindra představil Věc Makropulos v novém hudebním pojetí, které Věci Makropulos bytostně sedí. Zbývá upozornit na zpěváky, především pak na Dorotheu Röschmann jako Emilii Marty, Aleše Brisceina v roli Alberta Gregora a Adama Plachetku coby Jaroslava Pruse. Orchestr Státní opery Pod lipami, Berlín, není nutno vyzdvihovat, jeho jméno hovoří samo za sebe.

I když jsem se na další představení velice těšil již proto, že Jenůfu, první verzi Janáčkovy opery Její pastorkyňa z roku 1904 v edici britského muzikologa Marka Auduse, jsem nikdy neslyšel, říkal jsem si po posledních dvou večerech, že Moravské divadlo Olomouc to bude mít zatraceně těžké. A taky že mělo. Ale to těžké břímě si na sebe pověsilo samo. Začalo to nenápadnými klišé ještě před představením: skvostně upravené dámy stylizované do kostýmů z různých období, povětšinou polonahotou zvýrazňující ženské tvary se procházely ve foyer mezi přicházejícím publikem. Scéna byla tvořena jakýmsi domkem či spíš pokojem na scéně, která byla před představením a při předehře zakryta rolovací zdí. Ovšem jakou zdí? Ta byla tvořena sádrovými odlitky ženských genitálií britského výtvarníka Jamieho McCartneyho s názvem The Great Wall of Vulva (Velká zeď vulvy). A z programu jsme se dozvěděli, že jde o výtvarníkovo „nejslavnější feministické dílo z roku 2011“. Sádrové odlitky dámských přirození byly odebrány čtyřem stovkám dobrovolnic. Cílem bylo prý poukázat na „různost, pestrost, absenci normy“ (tedy normy vzhledu pohlaví) „a také upozornit na fakt, že řada žen prochází i pod tlakem pornoprůmyslu estetickou plastikou svých genitálií“, jak hlásá program tohoto představení. Uff…, chudák Janáček.

Kromě sbormistra (Michael Dvořák) a mužských postav opery, se realizační tým skládal pouze z žen: Veronika Kos Loulová – režie, hudební nastudování a dirigentka: Anna Novotná Pešková, dramaturgie: Marta Ljubková, scéna a kostýmy: Irina Moscu, světelný design: Fiammetta Baldiserri, asistentka dirigentky: Anna Svoboda, asistentka režie: Eliška Dvořáková, asistentka výtvarnice: Vendula Holčáková, asistentka light designerky: Johanka Nováková, hudební příprava: Milada Jedličková a Lucie Kaucká. Není samozřejmě zvykem uvádět výčet veškerých asistentů a pomocných sil. To činím jen pro ilustraci, že Janáčkova Jenůfa posloužila především ke zviditelnění a demonstraci olomouckých feministek. Však také inscenace vznikla mj. ve spolupráci s organizací „Úsměv mámy“, jedinou organizací svého druhu v České republice, starající se o ženy, které potkaly psychické obtíže v těhotenství či po porodu. To je jistě záslužná činnost, Úsměv mámy prý pomohl tisícům matek, dobře. Ale Janáček by zíral, kam až dospěl výklad feministek jeho milovaného díla.

Feministický tým „obohatil“ inscenaci o komparsy – neherečky s „osobitým příběhem“, jak jsem se dočetl v programu. V průběhu prvního dějství se tak ozývaly z jeviště nepatřičné výkřiky jako „brutalita, násilí…“, ve druhém pak „mastné bradavky, opruzeniny, kojící podprsenka, poblitá záda, vagina…“ Ve třetím dějství mi utkvěl výkřik, který si nechám na později. Především však byla inscenačním týmem odstraněna závěrečná výzva Kostelničky: „Pojďte, rychtáři! Veďte mne!“ A závěrečná katarze – smíření Jenůfy s Lacem, kteří si odpustí vše, co si provedli a kráčejí spolu vstříc za lepším životem.

Namísto toho vsunula režisérka na scénu dívčí kapelu Viah, která „mísí pop a elektroniku“, jak jsem se opětovně dověděl z programu (je tragédie, že režisérka neví ani co je pop, ani elektronika) a místo Janáčkem napsané dojemné katarze trsá celé jeviště za hlasitého povykování útržků vět pacientek komparsistek, které představují matky trpící poporodní psychózou. Jeden z výkřiků mi utkvěl: „zůstává mi rozum stát“. Mně tedy taky. Jestli si olomoucké sufražetky myslí, že takto zdeformovanou inscenací upoutají více pozornosti k trpícím matkám, opak je pravdou. O zneužití Janáčkova díla ani nemluvě.

Ještě k hudebnímu provedení: Pěvečtí představitelé hlavních rolí předvedli vcelku slušné výkony, Barbora Perná jako Jenůfa, Eliška Gattringerová v roli Kostelničky a Josef Moravec jako Laca Klemeň. Nelze to ale vůbec říci o výkonu orchestru v čele s Annou Novotnou Peškovou. Připadal jsem si jako bych byl na jedné z prvních a nepovedených zkoušek jakéhosi amatérského šramlu. Co říci závěrem? Nikdy bych se neodvážil jakoukoli inscenaci hodnotit následujícím slovem. Avšak adorace „umělecké plastiky“ The Great Wall of Vulva mne k tomu jednoduše nutí: arogantní píčovina nejvyššího kalibru. Chudák Janáček.

⁕ titulek je redakční

Vít Zavadil