Bez roku tři desetiletí, která uplynula od pádu komunistického režimu, můžeme dnes bilancovat: po desetiletí plundrování kulturního, hospodářského, přírodního bohatství země lze nad jakoukoli pochybnost říci, že se nám podařilo tuto zemi po všech stránkách obnovit, kulturně a hospodářsky opět pozvednut – místo páchnoucích stok a vrzání mrtvého lesa voda opět hučí po lučinách a bory šumí po skalinách. Po materiální stránce se máme tak, jak jsme se ještě nikdy v tisíciletých českých dějinách neměli.

Problém dnes není ani tak naše pokleslá reprezentace, jak ji představuje prezident, nebo ztělesňuje premiér a jeho obrovský střet zájmů, který vytváří prostor pro systémovou korupci, včetně podvodného jednání. Problém jsme především my sami.

Stále jako kdybychom byly nesvéprávné děti. Necháme se oblbnout pseudoproblémy, kterými nás krmí marketing politického populismu, zatímco skutečné problémy přecházíme. Střízlivé hodnocení věcí nahrazujeme emocemi. Necháme se snadno vystrašit a pak máme tendenci utíkat se schovat pod sukni mámě. Je to nedospělá mentalita, která pošilhává po autoritativním tatíkovi – vládě tzv. silné ruky, jako kdyby ta byla to pravé ořechové, co nás může ochránit před nástrahami světa.

Žádná taková vláda ale ještě nikdy nevyřešila jediný ekonomický, sociální, politický etc. problém – problémy sice dočasně potlačí, ony se ale dřív nebo později znovu vynoří s o to větší silou. Vnitřní problémy Putinova Ruska stejně jako současné Číny narůstají geometrickou řadou a úměrně s nimi poroste i brutalita a agresivita těchto režimů či systémů, ať už dovnitř, nebo vně.

Zeman tvrdí, že se staví za české národní zájmy. Ve skutečnosti dělá poskoka cizí mocnosti, která trpí imperiálním komplexem a země východní a střední Evropy dodnes považuje za svou sféru vlivu. Cílem Hradu je mj. převést českou jadernou energetiku do gesce Moskvy a prosadit tak závislost českých zemí ve strategickém odvětví na stát, jehož vůdce označil rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století.

Zeman se prohlásil za prezidenta dolních deseti milionů. Ve skutečnosti tímto národem, Čechy a Moravany pohrdá. Vedle ukojení své pomstychtivosti prosazuje zájmy těch, kteří ho na Hrad protlačili.

Premiér Andrej Babiš vyhrál volby se sloganem, že všici kradú. Tento za podvod trestně stíhaný člověk, který v divokých 90. letech „zázračně“ zbohatl, s pomocí finanční správy likviduje konkurenci, vidí všemu a všem do karet, přednostně získává státní zakázky, pobírá dotace určené pro jiné, šije si zákony na svou míru, svým bezohledným agrochemickým byznysem otravuje životní prostředí, miliardář, kteří se neštítí žádného finančního podvodu a křivě přísahá na zdraví svých dětí, které potom nechá „odklidit“ na Rusy okupovaný Krym – udělal ve skutečnosti z korupce systémovou věc. Značná část lidí mu však přesto stále věří. Lze klesnout v úsudku, odpovědnosti, za sebe, za děti, za tento stát níž?

Nenechme ze sebe dělat malé děti, které si nedokáží spočítat, že jedna a jedna jsou dvě, že je Zeman zbabělý oportunita, chorobně mstivý člověk, kterému je pomsta dražší než tato země, že je Babiš podvodník v přímém přenosu, nebo že snad Okamura hájí češství. Nenechme se rozdělit do dvou znepřátelených táborů, které spolu nemluví, jak o to usilují demagogové, aby pak mohli prosazovat své zájmy. Nenechme populistům zničit étos 17. listopadu – důraz na svobodnou, vyspělou, kritickou a odpovědnou společnost, která má národní spasitele za baviče z varieté.

Mějme Zemana, Babiše, Okamuru, Filipa … za výzvu, která – pokud ji zdoláme – posune naši společnost dál. Nejde ani tak o pravdu a lásku, lež a nenávist, ale o dodržování pravidel hry zvané parlamentní demokracie. Bděme nad nezávislostí a autonomií institucí – parlamentu, justice, policie, akademického světa, veřejnoprávních médií… Testem výše uvedeného se stane to, zda bude Andrej Babiš postaven před soud kvůli dotačnímu podvodu s Čapím hnízdem, který se podle všech indicií dopustil, nebo zda se navrátí stav, který tady byl před 17. listopadem, kdy existovaly dvě skupiny občanů – nedotknutelná komunistická nomenklatura, a pak ti všichni ostatní.

Aby nemohly být ve věci žádné pochyby, měl by Babiš na verdikt nezávislého soudu čekat coby prostý občan. Demisi!

17. listopadu v Metropolitanu z Prahy do Brna, který měl 50 minut zpoždění – to by se za císaře pána stát nemohlo.

(Prosloveno 17. 11. na demonstraci na náměstí Svobody v Brně)