„To je ten váš kapitalismus, tady to máte! Ech, jdu si radši zakouřit,“ slyším z obýváku tátu. Takhle se rozčiluje při zprávách pořád. Sedá si za stůl a zapíná přenosný repráček, který dostal jako dárek k Vánocům. Kuchyní se rozezní východňárské písničky. Zabořuje se do svých vzpomínek.
Aniž bychom si něco řekli, je nám oběma tak nějak ouzko. „No, tak nalejeme, ne?“ Oba rádi vzpomínáme na staré časy.
„Udělám dobrý halušky, táto.“ „No, tak uvař.“ Usměje se.
Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka pravidelně stála ve tři hodiny odpoledne na rohu našeho paneláku a vyhlížela mámu s tátou v davu vracejícím se z nedaleké Avie, kde pracovali na montážní lince. Za podpis, kterým slíbili věrnost automobilce, jim podnik dal dekret na byt 3+1 o velikosti 72 metrů čtverečních v Letňanech. Tady vychovávali mě, mého o dva roky staršího bráchu Pepika a nejstaršího Martina, kterému táta po škole zařídil místo v gumárně.
Máma s tátou přijeli do Čech z východního Slovenska v sedmdesátých letech. Touha po lepších zítřcích je hnala dál. Mít jistou práci na deset let, a ještě dostat byt v Praze, byl sen. Z deseti let bylo dvacet pět. Čtvrt století pracovat pro jednu fabriku si nedokážu představit. Pro mě by to byla spíše noční můra, jim to však dávalo jistotu, uznání a klid, který teď už zase nemají.
„Džanes s’oda sas? Dine amenge bitos ča vaš o jekh podpisos! Dža akana te phučel, či tuke les dena! Dža, cin tuke les! Hin tut ajci love!? Nane!“ láteří táta a při tom mi nakoukne přes rameno, aby mě zkontroloval, tak jak to dělával mámě. „No, kajse sanore haluškici me rado,“ škádlí mě.
Z repráku začne hrát ta moje. Na tuhle mě máma učila tancovat.
„Ani še mi nešnivalo, ej co mi dzivče povedalo…“ zvyšuji hlasitost a s vařečkou v ruce se nechávám unášet východňárským čardášem.
„Sa lakeri daj,“ zašeptá si táta pro sebe.
„Mámo, a kdy pojedeme domů?“ touhle otázkou jsem otravovala už začátkem jara, a konečně se blížily prázdniny. Doma jsem byla v Praze, kde jsem se narodila, ale celé léto jsme pravidelně trávili na Slovensku, kde mi bylo tak dobře. Vyráželi jsme tam i s ostatními máminými sourozenci.
„Milko, ada berš me khere na džav, mi džal tumenca o Michal,“ domlouvá se teta s mámou, kdo letos s námi na Východ pojede. Začalo mě příjemně lechtat v břiše. Byla to vždy velká akce, na kterou se všichni moc těšili. Kdo jet nemohl, poslal alespoň velký balík. Stejně velký se jim odtamtud vrátil — s poctivým slovenským chlebem, malinovkami, houbami kozáry a jinými dobrotami. V Radomě bydleli mámini rodiče, ve Stročině zase tátova máma, jeho tři bratři, spousta strýců a tetiček. Děda byl partyzán, ve válce přišel o nohu, šlápl na minu a brzy nato umřel, nestačila jsem ho poznat. O bratrance a sestřenice nebyla nouze. Na dvorcích spousta zvířat, noční opékání buřtů, výlety do města přes polorozpadlý dřevěný most, na kterém jsem se bála, nedělní mše, fotbalové turnaje, sledování hororu v klubovně, zavařené višně od strejdy Paliho. Obě vesnice měly své kouzlo, co nebylo v jedné, bylo v té druhé. Radomská babička s velkou nařasenou sukní a šátkem na hlavě, děda s kloboukem, vestou a kalhoty s puky. Žili v malém domečku obklopeném kolem dokola zahradou, na které pěstovali ovoce a zeleninu. Před domem stála velká stará jabloň, pod kterou jsme lehávali na kanapíčku a schovávali se před sluncem, vedle ní kadibudka a za ní dřevárna, kde měl děda pečlivě vyskládané dříví na zimu. Za dřevárnou tekl potůček, místním romským nářečím jarkos, a kousek nad ním se začala rozprostírat nádherná příroda zarámovaná hustým lesem, kam jsme chodili na kozara, ze kterých babička dělala tu nejlepší smaženici. Nejvíce času jsem trávila s bratrancem Zdeňkem, který je stejně starý jako já. V jarku jsme se koupali, chytali maličkaté rybičky do lavoru, který jsme našli na půdě, kam vedl dřevěný žebřík, a pak je s třemi přáními vraceli zpět do vody. Když jsme na našich dobrodružných výpravách zjišťovali, kam až jarek teče, kochali sme se krásou nedotčené přírody.
„Pochválený buď Ježiš Kristus,“ volá na nás sousedka.
„Až na veky!“ dloubne do mě bratranec loktem, abych taky odpověděla.
„Vy Pražáci!“ směje se mé nesmělosti, která ze mě po pár dnech opadla a já zase začala plně rozumět východňárštině a romštině, kterou jsem i hojně sama používala. A bylo mi krásně.
Návrat ze Slovenska na pražské sídliště byl pro nás pokaždé hrozný šok. Nějakou dobu jsem trucovala a vyčítala rodičům, že mě tam nenechali. „Nechcem bivac tu! Včom sce ma nezochabili tam!?“ I pro ně to bylo těžké, a já jim to nijak neusnadňovala. Jenže já chtěla být kočičí máma a pást krávu. Poslední t ýden prázdnin se máma snažila, abych zase mluvila plynně česky. Už jednou si zkusila své se soudružkou učitelkou mého staršího bráchy Martina, která se ho pokoušela dostat do zvláštní školy.
„Na sas berš, te bi na samas pre prazdňini khere. Akanakes džav ča varekaske pro pohrebos,“ vyletí z táty. „Za komunismu bylo všechno lepší, čhaje. To bylo úplně něco jinýho. Mohli jsme si to dovolit. Jeď teď se třemi dětmi na dva měsíce na Slovensko! Však to musíš nakoupit, nemůžeš tam přijet s prázdnou. Pherdo čhave. Kaj tut hin o chaben, cigaretľi a všelijake iné veci? Našťi aves pre ladž… ha,“ ironicky se usmívá tím svým způsobem, kterým se smiřuje s tím, že naše rodinné výlety „domů“ jsou minulostí.
Domeček v Radomě postavil děda, i on byl u partyzánů. Nejdříve bydleli v dřevěné chiži někde u lesa, kde se za války babička se dvěma dětmi, které později umřely, ukrývala před nacisty. Po válce si každý mohl vybrat kus pozemku a začít stavět. Každý, kdo mohl, podal druhému pomocnou ruku. Máma je z devíti dětí, dům měl jen dva pokoje a začal být pro sourozence malý, a tak se postupně z malebné vesničky východního Slovenska začali stěhovat do rozrůstající se Prahy, kam jejich otec za prací dojížděl už léta, a znovu se scházet. Všichni pracovali ve stejné automobilce. Všichni měli jistou práci a nové byty, kam se mohli se svými dětmi nastěhovat z podnikových ubytoven. Byli tu jeden pro druhého. Udržovali a předávali svým dětem paťiv.
Když mě jednou spolužačka pozvala na oslavu svých osmých narozenin a já u ní zazvonila s dárkem, překvapila mě slovy, „jdi pryč, ty sem nesmíš.“ Rodiče jí asi zakázali kamarádit se s „cikánkou“. Moc jsem to nechápala. Bylo mi z toho smutno, ale rychle jsem se oklepala, protože jsem kolem sebe měla svoji velkou rodinu. Moji dva starší bratři, spousta bratranců a sestřenic mi dávali bezpečí a jistotu, že někam patřím.
„Táto, byl jsi cinkat klíči?“ napadla mě rýpavá otázka, když mi upadla lžíce a cinkla o zem. „So sal!?“ zamračí se na mě. Listopad 89 se mnou táta řešit nikdy nechtěl. Bere ten čas jako důležitý milník, který mu začal krást sen, ve kterém žil. „Sa pes zachinďa. Tu na dikhes, so pes ačhiľal, so pes ačhol!?“ říká sklesle a potáhne si z cigarety.
Pamatuju si na staré dřevěné telefonní budky, na jejichž sluchátko jsem nemohla dosáhnout, přišlo mi hrozně vysoko. Stály naproti malému obchodnímu domu, říkali jsme mu jednadvatři, protože tato obří čísla byla na stěnách budovy tyčící se uprostřed našeho sídliště. Možná se tak i reálně jmenoval. V přízemí byla sámoška, kam jsem chodila utrácet svých těžce našetřených pět korun za žvýkačky Pedro a Zoretky, nejlepší sušenky na světě. Později jsme se jako teenageři „u krámu“ scházeli. Byla tu malá fontánka, kolem ní lavičky, na kterých jsme sedávali, kluci hráli na kytaru, holky zpívaly a bylo nám fajn. Nic jsme neřešili, žili jsme přítomností a netušili, co nám nová doba kapitalismu přinese. Neuvědomovali jsme si, jak se naši rodiče začínají bát nových zítřků, pro které si do metropole přijeli. Později jsem začala vnímat, jak jsou Letňany rozdělené na horní, kde bydlelo jen pár Romů, a dolní, které začala část majority nazývat ghetto. Fakticky to žádné ghetto nebylo, jen nás bylo víc vidět. Na sídlišti se sešlo několik rodin z různých koutů Slovenska, ale všichni žili spořádaným klidným životem, tak jak komunismus určoval, a z nás rostla nová generace pražských Romů. V partě jsme měli velkou část neromských kamarádů, se kterými jsme dospívali a jsme přáteli dodnes. Naši rodiče se znali z Avie, žádný problém nikdy nebyl. Pro t y „horní“ jsme ale byli jiní. Parta jsme byli opravdu veliká. Drželi jsme pospolu, možná v tom jsme opravdu byli jiní. Čas běžel a naši rodiče stále měli práci, o kterou se však začínali bát. Šuškalo se o privatizaci.
Zanedlouho se nás rodiče začali bát pouštět ven, zakazovali nám scházet se „u krámu“ na lavičkách a v Kolonkách, kde jsme hrávali volejbal. Poprvé jsem měla strach o bráchu, když se spolu s dalšími lidmi z naší party dostal do bitky se skinheady. Asi je na nás poslali „horňáci trapáci“, ale co vím, byli tam jen jednou. Pochopili naši sílu v jednotě.
Chvíli po tom, co se začaly nosit široké jeansy a mokasíny, to začalo jít z kopce. Táta se víc a víc rozčiloval u televizních zpráv. Avia se přejmenovala na Daewoo Avia a z české automobilky se stala jihokorejská firma. Platy šly dolů, nájmy nahoru. Rodiče se začali hádat, rodinné sešlosti už nebyly tak časté a veselé. Lidé začali myslet sami na sebe. V partě se mezi staršími kamarády začaly objevovat drogy, rasismus dostával větší grády. Do té doby bych nevěřila, že se jízda autobusem na Prosek může změnit v horor.
„Á, tady má někdo černej den!“ ozvalo se za námi.
„To nebylo na nás, že ne?!“ ujišťoval se brácha Pepa, že se mu to nezdá. Strachy jsem zdřevěněla.
„Nebojte se,“ snažil se nás Martin šeptem uklidnit. Vstali jsme a popošli ke dveřím. Parta skinheadů začala skandovat omletou frázi „Cikáni do plynu“, spolucestující dělají, že nic nevidí a neslyší.
„Otevřete ty dveře!“ prosebně zakřičí Pepa na řidiče, zrovna když se nácek v černých kanadách rozhodne dát Martinovi pár ran boxerem. V poslední chvíli vyskakujeme ven.
Za nějaký čas koupili Daewoo Avii Indové a začalo se propouštět. Kamarádi a rodina postupně mizeli. Někdo se přestěhoval do jiného města, někdo odjel do Anglie nebo Kanady. Máma o stěhování nechtěla ani slyšet. Celý život byli zvyklí pracovat, nehodlali se vzdát. Hledat si ale novou práci po tolika letech jistoty v jedné fabrice pro ně vůbec nebylo lehké. Peněz bylo o mnoho míň a začátek prázdnin jsem probrečela — nikam se nejelo.
„No, čhaje, lačhe haluškici,“ chválí mě, ale já vím, že by mu víc chutnaly od mámy.