Toho bohdá nebude, aby český prezident do lejna nešlápl

Od počátku prvního mandátu prezidenta Zemana si novináři, politici i občané kladou dokola stejnou otázku: Existuje nějaké pravidlo nebo úzus, které by prezident nebyl ochoten překročit? Existuje zákon, který by v případě kolize s vlastním zájmem nebyl ochoten zpochybnit? Existuje něco, co by nebyl schopen popřít? Existuje něco, co vnímá výše než sebe sama? Nebo z jiného soudku. Jako např. Ignácius Reilly ve Spolčení hlupců, románu s mimořádně příhodným názvem, má vůbec Zeman nějakou záklopku?

Jistě, výše položené otázky je možné klást více politikům než jen Zemanovi, právě on ale jejich nekonečný koloběh udržuje ve stavu jakéhosi perpetua mobile.

Gabriel Cornelius von Max – Opice jako kritikové umění, 1889.

Jeho rozlišovací schopnost mu nebrání plést si chemickou látku s dopravním letadlem, vydávat tajnou zprávu za veřejnou nebo motat výstupy Bezpečnostní informační služby s výstupem Vojenského obranného zpravodajství, které ani neexistuje. Jeho vyjádření se limitně blíží snůšce nesouvisejících blábolů, čímž ovšem dosahuje zamýšlených důsledků. Tedy nikoli ze sebe dělat jen idiota či cvičenou opici, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale také posunovat pojmy jako pravda, fakt, skutečnost na úroveň termínů spekulace, konspirace, nesmysl.

Při první příležitosti jmenovat premiéra trval na 101 podpisech stvrzujících většinu v poslanecké sněmovně. Když je od Miroslavy Němcové dostal, jmenoval vládu svých přátel a Jiřího Rusnoka. Po volbách v roce 2013 oznámil, že nejmenuje žádného ministra bez lustračního osvědčení. 1. místopředsedu Babiše spolu se zbytkem vlády jmenoval  tři měsíce, třebaže většinová koalice byla dávno jasná. Po volbách v roce 2017 jmenoval Babiše premiérem necelé dva měsíce po volbách, i když žádnou většinu neměl a většina stran jasně deklarovala, že do koalice s ANO a s Andrejem Babišem nepůjdou. Důvodem byla Babišova minulost a jeho přerušené trestní stíhání. Zemana nikdo nenutil jmenovat premiérem nanejvýš rozporuplnou osobu, u které se dalo předpokládat, že nebude pro svou vládu schopná získat důvěru. Prostě to tak chtěl. Cílem tak nebylo mít legitimní vládu, ale co nejrychleji uzmout moc. Klidně by Babiše nechal vládnout i z vězení, což se ovšem nestane, protože to už budou zákony i soudy platit pro každého jinak. Nemusí to být přímo v rozporu s jeho vědomím a svědomím, jak přísahal v prezidentském slibu, ale jistě to není v zájmu všeho lidu a už vůbec ne v Ústavě, dle které jsme si před zákonem všichni rovni. Slibem nezarmoutíš, ani prezidentským.

Důsledky vidíme. Nekonečná vláda v demisi, vláda nikomu nezodpovědná a tedy z podstaty věci neústavní. A nejvyšší ústavní činitel coby tvůrce tohoto stavu, spokojený s nelegitimní vládou, aby své mašinky nemusel náhodou poklízet do skříně.

Vynecháme ústavní žalobu, o které hovoří někteří senátoři či ústavní právníci, protože třípětinová většina nutná pro podání se v obou komorách parlamentu nenajde a beztak se jedná o zdlouhavý proces. I v parlamentu se pochopitelně vyskytuje fůra zástupců, kterým, dokud se s nimi podílí na destrukci a delegitimizaci stávajícího řádu, neřízená střela Zeman vyhovuje.

Finanční úřad Otrokovice. Foto PM

Rychlost i míra degradace všech pravidel a politické kultury vyráží dech. Vychvalováni jsou všichni extremisté či přímo odpůrci demokracie, což je živý mlýn pro všechny, kterým jakékoli sebeomezení přijde až příliš svazující. A tak je nám doporučována vláda se stranou popírající základní lidská práva, jako např. svobodu vyznání nebo strana, která by chtěla resuscitovat jiný totalitní režim.

Idejí politiky byla odjakživa i idea jakéhosi poslání, poslání, čeho bychom chtěli dosáhnout nebo jaké hodnoty vyznávat. Taková idea dosud nebyla jasná nebo alespoň vyslovená, ale pomalu začíná probleskovat. Naprosto tuto zemi rozmrdat a nechat ji napospas tomu, kdo bude mít nejostřejší lokty a nejdrzejší čelo. Rozhodně ne občanům. Když si to vše nechají líbit, jde vlastně jen o naplnění jejich přání.

Zeman úmyslně poškozuje strukturu společnosti, schopnost diferenciace a přiřazování hodnot, pro někoho možná jen jako filozofické vyjádření pochopitelné nedokonalosti všeho, o co se lidé pokouší. Jakmile se o to však pokoušet přestanou, přestanou být také lidmi, vrátí se na úroveň jednoduchých živočišných druhů řídících se pouze reflexy. Lidé bez ideálů zkrátka reagují na podněty stejně jako zvířata na ostruhy. Prezident je zářným příkladem.