Jen co začal se všemi počátečními obtížemi pracovat nově vytvořený Ústav pro studium totalitních režimů, vzedmula se vlna kritiky, že československý komunistický režim nebyl po Stalinově smrti – rozhodně ne počínaje šedesátými léty – totalitní, a že se tedy Ústav vlastně ani nemá čím zabývat.

Poslanci z řad ČSSD podepsali stížnost k Ústavnímu soudu, kterou zformuloval Zdeněk Jičínský a v níž se navrhuje přímo zrušení ústavu. „Kromě jiných důvodů se argumentuje tím, že období mezi lety 1948 a 1989 nebylo kompaktní, a že nejméně od poloviny 50. let, kdy začala postupná liberalizace, je problematické mluvit o totalitní moci. „Období pražského jara je pak zcela nesprávné označovat jako totalitní,“ napsal například v lednu v Právu Jiří Pehe. Pravou příčinou podobného teoretizování je spíše čistě praktická obava z toho, co právě díky studiu dokumentů StB může vyplavat na povrch, a ohrozit tak zájmy těch, kteří proti ústavu od začátku brojí. Ale vezměme kritiky za slovo a zkusme si s nimi zateoretizovat.

Sám koncept totalitarismu, spojený hlavně s díly Carla Friedricha, Zbigniewa Brzezinského, Hannah Arendtové, Erica Voegelina či Raymonda Arona, vznikl jako snaha uchopit a pochopit podstatu režimů, které do té doby dějiny neznaly, tj. režimů fašistického, nacistického a komunistického typu, a už tehdy vyvolal velkou kontroverzi. Zejména skutečnost, že srovnával nacismus, všeobecně považovaný za absolutní zlo, s komunismem, který byl často přijímán jako nešťastná aplikace ušlechtilé myšlenky, vedla k jeho až zuřivému odmítání velkou částí západní, především levicové inteligence. Racionální, odborněji laděná výtka vůči celému konceptu pak poukazuje na jeho údajnou statičnost. Totalitarismus je hodnocen jako koncept užitečný pro popis a analýzu určitého vývojového stadia totalitních režimů, nicméně není prý schopen zachytit dynamiku komunistického systému, jeho vývoj, proměny, které nastaly po Stalinově smrti.

Bestia triumphans

Klasická definice totalitarismu podle Carla Joachima Friedricha a Zbigniewa Brzezinského uvádí šest základních znaků takovéhoto režimu: oficiální ideologii, vládu jedné strany, policejní teror, ovládání ozbrojených sil stranou, monopol na informace a centrálně řízené hospodářství. Je spíše popisná, snaží se po vzoru přírodních věd poznat a zařadit zkoumaný druh pomocí vnějších znaků a pokud bychom – jako podmínku definice – nepožadovali, aby byl teror masový, hodila by se stejně tak dobře i na postalinské období. Proč se však masový teror zastavil? K tomu patrně vedl obyčejný pud sebezáchovy mezi nejvyššími stranickými představiteli. Raymond Aron v této souvislosti hovoří o „linii krve“, jež podle Leninova varování neměla být v rámci vedení strany překročena. Další důvod k zastavení (pozastavení) masového teroru pak představovala skutečnost, že se režim etabloval, zničil své na základě ideologie stanovené nepřátele a zpřetrhal staré společenské vazby a s nimi spojené instituce. Bestie pomocí teroru triumfovala, část lidí usmrtila, část uvěznila a části se podařilo utéct. Zbytek musel chtě nechtě sklonit hlavu nebo se dokonce bestii plně oddal a začal jí sloužit. Teroru již nebylo třeba. Což ale neznamená, že by se nemohl opět rozhořet, pokud by k tomu měl režim nějaký nový důvod.

Mlynářova totalita

Někteří autoři právě s ohledem na potenciální možnost obnovení rozsáhlého teroru a pokračující úsilí o totální kontrolu společnosti, byť převážně nekrvavou, prosazovali přívlastek „totalitní“ pro více méně celou éru sovětského komunismu. Například Zdeněk Mlynář, tedy autor, jehož rozhodně nelze označit za nějakého „pravičáckého rafana“, v osmdesátých letech napsal: „Avšak politická moc, která má totalitní charakter, vytváří stav, kdy jí ovládané subjekty (nebo alespoň jejich rozhodující většina) mají jenom takové zpětné vazby ke svému okolí, které moc převážně kontroluje, tj. určuje jejich rozsah i kvalitu. Dosažením tohoto stavu se politická moc právě stává mocí totalitní. Politická moc sovětského typu je z tohoto hlediska totalitní mocí i ve své dnešní podobě [počátek 80. let, pozn. J. M.], ve všech zemích sovětského bloku, bez ohledu na to, zda se formy přímého násilí ve srovnání se stalinskou fází zmírnily.“

Po smrti Stalina v roce 1953 ani po odmítnutí jeho kultu v roce 1956 nedošlo v komunistických režimech sovětského bloku v podstatě k žádné systémové změně – mocenské struktury zůstaly zachovány, stejně jako ideologie, o kterou se opíraly, byť postupem doby kameněla a stávala se rituálně omílaným systémem pouček. Nic zásadního se nemění a režim může kdykoliv obnovit čistky, masový teror, masovou mobilizaci apod. Mění se jen režimem právě zastávaná politika… Právě to měl na mysli Raymond Aron, když v knize Demokracie a totalitarismus shrnul svá pozorování změn v sovětském systému do formulace: „Až do současné doby (1965) se objevovaly změny v režimu, neexistovaly změny režimu samého.“

I po éře stalinismu pošlapávaly komunistické režimy plošně všechna základní lidská a občanská práva. Stačilo malé vybočení z „normy“ a nešťastník byl pak podroben všemožným – diferencovaným a rafinovaným – formám nátlaku, od přeřazení na hůře placené místo až k mnohaletému těžkému žaláři. Režim stále udržoval společnost maximálně atomizovanou a zvlášť ostražitě byl proto trestán každý náznak pokusu o vytvoření nějakého svébytného společenství, byť by náplň jeho činnosti představovalo něco jinde zcela přirozeného a vesměs apolitického jako je např. rocková hudba.

Moc bezmocných

„Garantovaná vůdčí role strany i její oficiální ideologie byly stále více jen slupkou, pod níž velké množství lidí vedlo vlastní, dosti pluralitní život v rámci občanské společnosti, s níž si strana nevěděla rady,“ píše ale v citovaném článku v Právu Jiří Pehe a o pár odstavců dál si dokonce na podporu svých argumentů beze „za svědka“ Václava Havla. I Havel si prý byl „dobře vědom toho, že ani komunistický režim v Československu se po roce 1968 už nemohl plně vrátit k totalitarismu, a v Moci bezmocných proto charakterizuje husákovský režim jako post-totalitarismus“.

Je sice pravda, že Václav Havel ve zmíněné eseji charakterizuje husákovský režim jako post-totalitní, nicméně nezdá se, že by Havlova bližší charakteristika onoho post-totalitarismu dávala za pravdu Jičínskému a dalším sociálnědemokratickým stěžovatelům. Ba právě naopak.

Dejme radši slovo samotnému Havlovi: „Hluboká odlišnost našeho systému – co do povahy moci – od toho, co si tradičně představujeme pod pojmem diktatura, odlišnost patrná, jak doufám, i z tohoto zcela vnějškového srovnání, mne provokuje k tomu, abych pro něj zvolil – čistě pro potřebu těchto úvah – nějaké zvláštní označení. Budu-li ho dále nazývat systémem post-totalitním, pak ovšem s plným vědomím, že nejde asi o pojem nejvýstižnější; lepší mne však nenapadá. Oním ,post-‘ přitom nechci říci, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říci, že je totalitní zásadně jinak, než jak jsou totalitní klasické‘ diktatury, s nimiž je v našem povědomí pojem totality obvykle spjat.“ Vidíme tedy, že Václav Havel sám usvědčuje ex-ante svého ex-tajemníka ze psaní ve lži. Ano, Havlův text je terminologicky místy trošku „rozevlátý“, někdy pod pojmem „klasická diktatura“ míní spíše nějakou vojenskou juntu, jinde, jako v citované pasáži, jí přisuzuje totalitní atributy či prostě používá termínu „klasická diktatura“ pro „klasické“ totalitní režimy, Stalinův a Hitlerův. Je to trochu nejasné, ale není divu – text vznikal na Hrádečku v situaci, kdy StB nenechávala jeho autora bez dozoru ani při venčení psa. Tím se jiní, terminologicky preciznější teoretici, pochlubit nemohou. Nejdůležitější ale je Havlovo výslovné tvrzení, že oním „post“ nechce říci, „že by šlo o systém, který už totalitní není“. Dle Havla byl i Husákův režim totalitní, byť „zásadně jinak“.

V čem tedy spočíval totalitní charakter onoho post-totalitního režimu? „Dotýká se svými nároky člověka téměř na každém kroku,“ píše Havel. „Dotýká se ho ovšem v ideologických rukavicích. Proto je život v něm skrz naskrz prorostlý tkání přetvářky a lži: vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nejvyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc. Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Falšuje statistické údaje. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá. Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi, kteří jimi operují. Už proto však musí žít ve lži. Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.“

Zde začíná u Havla argumentace, jež se nyní mylně vykládá jako odůvodnění morálního relativismu v době po pádu komunismu, a kterou si často berou do úst různí zastánci tlustých čar za minulostí. „Konflikt mezi intencemi života a intencemi systému se tedy nepromítá do konfliktu dvou sociálně od sebe ohraničených komunit a jen zběžný pohled dovoluje – a to ještě jen přibližně – dělit společnost na vládce a ovládané,“ píše dále Havel a pokračuje: „V tom je ostatně jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi post-totalitním systémem a,klasickou‘ diktaturou, v níž stále ještě lze linii tohoto konfliktu sociálně lokalizovat. V posttotalitním systému vede tato linie de facto každým člověkem, neboť každý je svým způsobem jeho obětí i oporou.“

Totalita přichází zevnitř

Tím se ale Václav Havel coby teoretik totalitarismu přibližuje Hannah Arendtové, podle níž tvoří novum totalitarismu jakožto formy diktatury právě jeho snaha o ovládnutí člověka zevnitř. Ne primárně zvenčí, policií, karabáčem, popřípadě machiavelisticky dávkovaným „cukříkem“, ale vymýváním mozku, indoktrinací a strachem. Píše-li Havel o linii vedoucí de facto každým člověkem, potvrzuje tak totalitní charakter husákovského posttotalitarismu. Paradoxní přitom je, že Hannah Arendtová tento rys (ovládání zevnitř) diagnostikovala již u „klasického“ totalitarismu, v němž už také nelze společnost přesně dělit na vládce a ovládané. Ostatně, například Antonín Zápotocký coby premiér komunistického Československa zasedal v nejužším stranickém grémiu, které rozhodovalo o obětech čistek, zároveň však nařídil své ženě, aby mu dvakrát denně volala pod nějakou záminkou do úřadu a přesvědčila se tak, zda ho třeba represivní mašinérie již také nesemlela. A Klement Gottwald se z toho všeho děsu upil k smrti. Existuje ale pádnější důkaz totalitního charakteru Husákova režimu než tento podivuhodný „fázový posun“ u Arendtové a Havla, tedy že Havel v případě Husákova režimu označuje za historicky unikátní podobné rysy, které Arendtová určila již u režimu Stalinova?

Esej Moc bezmocných vznikla v roce 1978 a její autor tehdy rozhodně nepočítal s tím, že za dvanáct let bude coby prezident Československa (a přímý Husákův nástupce) řešit morální dilemata o míře provinění jedinců v době komunistického režimu. Nepsal tehdy Otázku viny, ale snažil se o přesnou analýzu husákovského komunismu s cílem odvodit z ní co nejlepší strategii odboje vůči němu. A dospěl k závěru, že snaží-li se režim ovládat člověka zevnitř, pak je hlavním bitevním polem nitro každého člověka, jeho mozek, mysl, duše. Nemělo proto smysl formovat partyzánské jednotky v lesích či plánovat atentát na Husáka či na celý ÚV – samizdat měl daleko „destruktivnější“ potenciál. Pravdivé slovo zasahovalo režim na nejcitlivějším místě. Což režim dobře věděl a proto proti němu také tolik běsnil. Režimu nikdy nevadilo, že si lidé vozí ze Západu pornografické časopisy, naopak. Jakýkoliv článek vyvracející režimní ideologické a propagandistické bludy, takřka nečitelný v desátém průklepu, zato představoval skutečnou hrozbu, a to pro režim disponující mohutnou armádou a zástupy fízlů. Právě v tom spočívala ona moc bezmocných, jejich skrytý potenciál. A právě o tom Moc bezmocných, tento Havlův analyticko-strategický pamflet, je.

Rok 1984

Z Havlovy analýzy lze pochopitelně odvodit i poučení o složitosti morálních soudů činěných na adresu toho či onoho, kdo v době totality žil. Nikoliv však morální relativismus. Ten, kdo vlezl do SSM a ROH a celou dobu „držel hubu a krok“ má minimálně tu vinu, že mlčel, ale ten, kdo vlezl do StB a „rozbíjel huby“ jiným (nikoliv nutně fyzicky), má přece vinu mnohonásobně větší. Tento rozdíl přece nelze spláchnout do záchodu „poučkou“, že každý se nějak namočil, a proto tedy radši žádné vrtání se v minulosti. Kdo něco takového říká s odkazem na Václava Havla, je prostě vulgární, neboť zjednodušuje čili vulgarizuje jeho dílo.

Byla-li realita Husákova post-totalitarismu složitá, tím spíše je třeba institucí, které se jí budou pořádně zabývat. Brojí-li sociální demokraté a jejich spojenci proti Ústavu pro studium totalitních režimů, oživují tím dílo George Orwella. Hlavní heslo Strany v románu 1984 totiž zní: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Ústav ve svém současném pojetí totiž rozšiřuje náš pohled na minulost a znesnadňuje tak možnost jejího politického využití či zneužití, i když jeho oponenti tvrdí pravý opak.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 6/XVII, 29. února 2008