Jak se Západ svým nepochopením ruské otázky ocitl v časové smyčce

Putinovo zločinné tažení proti Ukrajině narazilo na nečekané nesnáze. Jedna věc ale naopak hraje Moskvě do karet a nečekaná není ani trochu. Omyly v odhadech ruského chování a chybné posuzování vnitřních ruských poměrů ve svobodném světě by vydaly na bohatou intelektuální tradici a tvoří jakousi „stínovou rusistiku“. Ačkoli měla značný demoralizační dopad, ač znejasnila rozdíly mezi bezúhonnými demokraty, vypočítavými cyniky a manipulovanými hlupáky a vystavila étos liberální demokracie historicky snad nejvážnější zkoušce, Západ se s ní nerad loučí dodnes. Její důsledky nás mohou přijít draho. Ukrajinci za ně ale platí již teď.

Alibi šílenců a svedených

Bludné cesty, po nichž se ubírá naše uvažování o Rusku, ústí v zásadě v myšlenkové krajnosti dvojího typu. Jedna dělá z Rusů nesvéprávné pitomce, druhá smyslů zbavené fanatiky. Obě vedou na nebezpečné scestí, protože na jejich základě Rusy buď podceňujeme, nebo se před nimi třeseme hrůzou.
Když západní politika 24. února s krajní neochotou opustila iluse, které ještě chovala o Putinovi, upnula se její imaginace na „obyčejného ruského člověka“, kterému upírá subjektivitu myslící bytosti, jež za své postoje nese morální odpovědnost. Představa, že probíhající válka s prvky genocidy je výlučně „Putinova“ a neodráží ruskou kolektivní vůli a komplexy, totiž nastoluje kýčovitý obrázek Rusů jako svedeného stáda, které zločinný pastýř vede do záhuby a nelze s tím nic dělat: vinen je „režim“, nikoli „Rusové„. České ministerstvo zahraničí ji dokonce vztáhlo i na ruský diplomatický sbor, když v nedávném procítěném apelu zapřísahalo jeho pracovníky, aby ještě včas dezertovali ze služeb zločince. Lekce z praktické rusistiky přišla naštěstí vzápětí: oslovení Rusové odpověděli urážlivým výsměchem.
Druhá krajnost je vyjádřena stereotypním alarmismem, operujícím údajnou hrozbou jaderné války, kdykoli zesílí hlasy poukazující na nutnost aktivnější pomoci Ukrajincům. Gangsteři v čele Ruska jsou tedy oceněni jako všehoschopní šílenci a politici členských zemí NATO se ani nesnaží předstírat, že odolávají žánru zastrašování, v němž Moskva vždycky vynikala. „Udělají všechno pro to, aby se vyhnuli válce. Jsou to vyděrači.“ – Slova marxisty a prvního Stalinova životopisce Borise Souvarina o Sovětech, adresovaná na podzim 1981 renomovanému historikovi Richardu Pipesovi, zůstávají oslyšena dodnes.

Russians

Tím vším se potvrzuje něco, co ozřejmilo už uplynulých osm let, kdy Putin proti Ukrajině uplatnil své silové scénáře: Západ a s ním i znatelná část české veřejnosti setrvává ve zprofanovaných stereotypech, které zplodila dávná studenoválečná sovětologie. Snadno se zapomíná, že svět nechal dojít Putina až na předměstí Kyjeva právě vinou naivity, kterou zplodila dávno znemožněná akademická klišé, sdílená od Kalifornie po Košice.
Ve chvíli, kdy hudebník Sting vyrukoval na globálně přenášeném koncertu umělců na podporu Ukrajiny se svou starou hitovkou Russians, varující ve víře, že Rusové přece „také milují své děti„, před jadernou apokalypsou (v době vzniku písně byl ovšem hlavním padouchem „válečný štváč“ Ronald Reagan), bylo jasné, že mezi dneškem a protijadernou hysterií rozdmýchanou na Západě sovětskou zpravodajskou expoziturou v 80. letech, uběhly nanejvýš dny, nikoli desetiletí.
Strach z jaderné války pomohl před více než šedesáti lety na svět pochybné teorii tzv. konvergence, podle níž mezi sovětskou totalitou a liberální demokracií panovalo mnohem více podobností než rozdílů a časem měly oba systémy splynout. Strach z války mívá velké oči, a tak bylo snazší přikrýt ho tentokrát vznešeným sebeklamem, že studená válka je plodem nedorozumění, než si připustit, že komunismus je vážnou hrozbou. Nakonec z toho vzešla amorální politika détente, která na dlouho odepsala národy na východ od železné opony, a muselo se čekat, než ji Sověti svou neomalenou ofenzívou ve třetím světě sami pohřbí. Ve chvíli, kdy vzala Carterova, ale především Reaganova administrativa Rusy za slovo a necouvla před strašením jadernou válkou, pak začaly odbíjet poslední chvíle trvání sovětské „říše zla“.
Antijaderná panika chytla druhý dech a dnes paralyzuje všechny pokusy přimět Severoatlantickou alianci k takové akci, jež by Putinovu válku zkrátila o celé měsíce a zachránila tisíce lidských životů. Jediným zásadním důsledkem vstupu NATO do války na straně Ukrajiny by přitom nebyl zánik světa (ruský arzenál je zřejmě ve stejném stavu jako celá armáda a NATO je nejmocnějším vojenským uskupením planety), nýbrž uspíšení pádu současného ruského režimu. V případě, že na Ukrajině nebude poražen, půjde dál.

Paranoia coby morální legitka

Přesvědčení o „konvergenci“ komunismu a demokracie již v době vzniku této akademické módy doprovázel pocit, že za napětí mezi USA a Sověty nese primární vinu Západ. To bylo dáno dílem levicovou atmosférou mezi jeho intelektuály, dílem snad, jak vzpomínal Pipes, americkou naivní vírou v přirozenou dobrotu lidské povahy, která vede nutně k přísné sebereflexi. Dnes ale toto zvláštní sebemrskačství vstupuje i do hloupých exkurzů zasvěcených ruským dějinám.
Apologeti počínání Kremlu tak poukazují na odvěký sled hrozeb, jimž prý Rusové ze Západu byli vystaveni. Paranoia Kremlu se v očích „Russlandversteherů“ stala morální legitimací ruského nároku zasahovat do osudů sousedních národů. Do nesourodé série smrtelných ohrožení Rusi jsou ovšem zahrnovány i ty případy, kdy Rusko bylo samo útočníkem (platí to pro Švédsko v severní válce), nebo kdy čelilo těmto nebezpečím až poté, co se je neúspěšně pokusilo nasměrovat proti západní Evropě (Hitlerova invaze), atd. A zejména je pozoruhodné, že taková optika vidí oběť ve velmoci usilující ovládnout své sousedy, kteří přitom přijali mnohem vyšší civilizační standardy, a nikoli právě v těchto malých národech, pociťujících důvodnou obavu z „ohrožení z východu“.
Těsně to souvisí s dalším velkým dluhem: v letitém bádání o Sovětském svazu nebylo na Západě místo pro problematiku neruských, dnes postsovětských národů a zemí. Vše sovětské bylo „ruské“, a kdo se ohlédne za arzenálem omylů pěstovaných americkými fakultami a politologickými centry od 50. let minulého století, nepostřehne žádný náznak toho, co ruští propagandisté dnes rádi USA vyčítají: Washington nehodlal Rusko „srazit na kolena“ a upřít mu jeho „sovětský“ rozsah, protože problematiku jím podmaněných národů vůbec nebral vážně. SSSR měl být demokratizován, ale ne rozložen. Ukrajinský exil v zámoří o tom leccos věděl a velmi nelibě to nesl.

Ovoce iluzí

Na konci 80. let přerostla tato ignorance v nelíčenou hrůzu z anarchie a válek, které by prý bratrovražedné separatismy mohly na sovětském území vyvolat. Po podobném vyjádření Margaret Thatcherové obohatil prezident Bush starší tuto tendenci o svůj nechvalně známý kyjevský projev počátkem srpna 1991, v němž se vyslovil proti rozpadu SSSR, přičemž se předtím odmítl setkat s disidenty plédujícími za ukrajinskou nezávislost, kterou ztotožnil se „sebevražedným nacionalismem“ založeným na „etnické nenávisti“.
Kritické hlasy tehdy vytkly Bushovi přesně to, co mnozí ve svobodném světě pochopili možná až letos: že univerzální otázka svobody je nejen v ukrajinském případě neodlučně spojena s nezávislostí na Moskvě. Ale některým Ukrajincům neunikla ani Bushova záliba v sovětském vůdci Michailu Gorbačovovi (také polistopadové Československo hledělo na dezintegrační scénáře bez známek nadšení – „protože Gorby“). Sázka na neokoukané charismatické lídry v Moskvě a na to, že s nimi teď „bude všechno už dobré“, může docela dobře zmást úsudek Západu i v budoucnosti. Čím déle budeme v Putinovi vidět nevyzpytatelného šílence ochotného změřit síly se samotným NATO, tím větší bude na východě pokušení prodat jednou světu lídra, nenáročně vítaného jako „menší zlo“. Jankovitý pirát může uvolnit místo protřelejšímu počtáři, jakým byl svého času americkými liberály podceněný Jurij Andropov. Zaslepeni úlevou budeme nakonec kajícnost žádat po Ukrajincích.
Putin mátl západní lídry nejprve jako spojenec ve válce proti terorismu. Mátl je i jako nepřítel, když po Čečně pustošil „pouhou“ Gruzii a nakonec Ukrajinu. Nyní už naše iluze nepotřebuje – posloužil si jimi dostatečně. Šetřeme jimi ve vztahu k Rusku i dál. Možná máme poslední šanci.