Ptačí stopy v mokrém smíchu
Bylo 30. května a všude platil zákaz kouření. Spisovatel Karel Dara, kterému bude padesát, ale rozhlašuje, že je mu šedesát devět a věří mu to i úřednice z důchodkové komise, vešel do hospody, objednal si čaj a okamžitě zaplatil.
„Bitva o zákaz kouření byla tak nekompromisní, že i vdova přišla o svého muže,“ prohodil k muži u protějšího stolu. Je to přece jen citlivý člověk a má rád družnost. Muž byl úplně opilý.

„Celej den hulil a chlastal na terase. Slunce ho sežehlo. Už jsem volal policajty, ale maj nějakej zásah na terase,“ ozval se číšník. „Já sem mu řikal, aby ten alkohol nepil, že se z toho opije.“
Dara mu nijak neoponoval. Osahával si svůj rozkrok. Byl nyní konečně suchý. Číšník se zapotácel.
„Nenechám se kuli těm zasranejm vozřalum připravit o svuj veřejnej prostor!“
„Ani mi o tom nemluv, já mám dost rozsáhlou říši, kde rozhoduju v podstatě o ničem,“ přitakal Dara. Pak dodal něco, co sám nečekal: „Ty bláho, já mám na hodinkách ještě jedny hodinky!“ Zvedl se a vyšel na terasu, znechuceně se nadechl. Na sluníčku se v oblacích kouře vyhřívala pestrá společnost.
„Štěstí je naše, všech,“ prohlásil kentaur, který svým bytím ohrožoval zdravý rozum, i když to byl jen chlap, jenž podstoupil řadu operací a svými implantáty dával současně na frak i za pravdu kryptozoologům.
„Terasy jsou veřejný prostor, tohle taky brzo skončí,“ prohlásil Dara sebevědomě. Vzápětí si uvědomil, že nebuší své zvěsti doma do facebooku, ale že by mohl in situ dostat na budku.
Byl totiž dočista opilý, číšník mu v samohonce vymáchal pigičaj.
„Pche, mám pár es v rubáši,“ ujistila ho gotická holka, která se tiskla ke kentaurovi.
„Obi na planetě opic lepí pytlíky, nechce být nebezpečný, ale umí zabít ve čtverci tři na tři,“ dodal kentaur. Zjevně šlo o nějaký druh výhrůžky.
Třetí člen společnosti, jediný, který se po Darových slovech roztřásl, byl básník – a všichni přece známe První zákon poetiky – básník se nikdy nesmí postavit proti člověku. Popíjel pivo z půllitru zabaleném v mikroteňáku, který v tomto postavení držely tři gumičky. U dalšího stolu seděli dva muži v nenápadných černých uniformách a všechno monitorovali. Jejich identitu však přesto prozrazovalo vozidlo zaparkované mezi stoly a opatřené nápisem POZNÁVAT A CHRÁNIT. Kromě toho nevypnuli maják, který celé besídce dodával perhoreskující atmosféru klidu a pohody.
„Svoboda kuřáka končí tam, kam vejde,“ zasalutoval jim Dara.
Mezitím z německé strany Símurgh, král ptáků, přeletěl údolí Závrati a začal se bát létat.

Menhir v Klobúkách
Je to mírná krajina jakoby naondulovaná polospícím holičem – mezi lesy a pahorky leží chmelnice a pole a u pangejtů se vlní kytky, kterým půvab dodává i prach a bláto od traktorů a těch pár projíždějících vozů z lounsko-žateckého svazu. Kousek od Panenského Týnce leží ves Klobúky a za ní se tyčí Osamělý pastýř, jak mu říkají. Šedočerný trochu nazrzlý muž, poslední nadzemský pamětník v moři nesčetných nájezdníků a vandrovníků utopeného předkeltského lidu sám voní mořem. No, jak je to možné, ptám se s pohledem upřeným na tušený modravý oblouk Řípu. Říp, to božsky vyklenuté lýtko Českého středohoří, všechno ví. Polib ho, ten dálkami sedmi moři navoněný prstihák nám i budoucím – ale do toho mě snad nežene Říp! Hola – to spíš ty tři vesnické babky, co sedí na protější straně palisády, a skryté za panem Kamenem, skryté za šaty z ubrusů á la drbna Kelišová, skryté za chichotavě vážnou rozmluvou o slepicích a drzé servírce – a jako druidky jsou pod vší tou pompou nahé, jako jejich bohyně jsou malované. – – A co že na tom srdečném muži vyryté klikyháky, jako runy – jenomže vyryté dnešní rukou nějakého zhovadilce! A co to zase plácám?! Kdo může klidně ležet ve svém bytíčku jako na faulenci a přitom s jazykem zanořeným do skalnatého masa s vážností tvrdit, že to a to se stalo včera a ne před tisíci lety?!?

Oslava narozenin
Jsem optimystik, říkám si: ještě sílím, ještě rostu, ještě pes štěká na neviditelné chodce, ještě spí sojka v černém koutě – – a na červeně lakovaném stolku se už zase vlní chryzantéma a já už zase mám místo očí ořezané tužky. A ke všemu jářku, jsem tak šťastný, že vyznávám volnou lásku a hned skočím na svou ženu a hned jsem u své družky, a když si na bílé košili čechrám fiží, vítr zvedá ponožky a psí chlupy, popel z cigaret a zatoulané flešky, zapomenuté petky a kapesníčky, vše ve víru se točí nad zemí a v oku uragánu tančí Lucie, která má kozy jak malované – okrem a kobaltem, to jak její kolega za volantem usnul a oni na Teplické očesali čtyři auta, jako by je prohrábl transformer. A já tam za ní běžel s teplou mikinou, do které se mi připletl závěs a za mnou v závěsu běžel pes – a všechna ta krása, protože jsem nezavřel ani jedny dveře, mohla šesté ranní hodině vyprávět: život letí povětřím.

Trůn cynického rozumu
Dokonce i nákupní vozejky v Tescu jsou osočeny ze sexismu – jen a jen proto, že cech blbečků si začal libovat v práskání korektního biče. Zatímco návrhář těch zlořečených nákupních vozejků uvržený do kobky v Toweru, marně přemýšlí, jestli urazil matky s dětmi, emancipované muže nebo bezdětné ženy, občané udavači a pokorní upozorňovatelé shledávají, že celý svět je jedinou obří alegorií mužů, žen a jejich nestoudných pohlavních orgánů, jejich společenských funkcí a dysfunkcí, sympatií a antipatií a jediným řešení je holocaust Země, o kterém uvažoval už Hawthorne a po němž bude nastolen brave new world. Ale možná nejsou tak radikální řešení třeba, vymývání mozků neřídí žádný Neznámý vyvolený ani Strana, to my sami žijeme podle pravidel v léčebně, kam nás zavřeli – aniž bychom si toho všimli – za provinění, které jsme zcela nepochopili, ale uznáváme je. Tou léčebnou, je stát, Evropa, svět, internet. Ale i v blázinci je kuřárna, jen ji najít.

Dým palácům i chatrčím
Zákon proti kouření je takový zkušební hozený míč: bohatí jsou o něco ochuzeni a chudáci jsou z toho celí pryč.

Ta nejpravější svíčková na celém světě
Vsadila se se mnou má žena, že když nebudu proklínat děti, nebudu urážet ty, kteří je mají, a vydržím to týden, udělá mi svíčkovou. Došlo mi, že děti jsou velmi důležitou součástí svíčkové, ne-li její esencí. A tak jsem to vydržel. Držím to týden, nic, měsíc – a pak zase Lucii nedali v kasinu čtvrt roku výplatu a mě dlužili honoráře za korektury tří knih. Ale přece jen: svíčková se nedělá z dětí, a dokonce nemusí být ani z toho nejryzejšího hovězího, ba ani z nějaké jeho vychytané náhražky, falešnické simulakry. Svíčková je výsledkem spolupráce dvou dospělých lidských bytostí a její příprava spočívá v zapálení svíčky, rozpůlení smaženky z ranního bistra a pusinky na dobrou noc těsně před úsvitem. A to všechno se stane, když básník potká krupiérku.

Afterparty po koncertu kapely Laibach
Není mi to líto, ale nevěřím ti, realito. I přes zazděná okna posledního vlaku z Prahy slyším, jak to v Řípu skřípe, do toho se Bury ptá holky, která přisedla v Holešovicích, jestli má v kapse chcíplou rybu, nebo jestli jí opravdu tak smrdí kunda, a než mrknu, už si to rozdávaj v chodbičce na rozlitym pivu. Výraz inter city dostává širší význam a já se tvářím, že je neznám, že nevím nic, leda to, že z hor prýští prameny a vesmír kolem nás je plný nevypočitatelných létavic.

U blbejch na dvorku
Stál jsem před oseckým klášterem s pixlou piva a zadumaně civěl na sochu svatého Jana. „Taky ho máš tak kamennýho?“ ozval se za zády posměšný hlas. Honza Vlach, opatův zámečník. Před lety mu stejnou otázku u sochy fauna v klášterní zahradě položila katolička z Moravy, sličná slečna brigádnice. Ani nevím, jestli si na to konto zapíchali, ale my dva jsme se smíchem víceméně zalkli. Slzy mi málem urvaly oči! Nechtěl jsem otálet s nějakým osaháváním terénu, jak to bývá, když se blízcí přátelé sejdou po letech mlčení, a hned jsem ukázal, co vím.
„Jo, rozešli jsme se,“ konstatoval Honza. „A co píšeš? Čet sem, že si vydal román.“
„Měl by sis ho přečíst. Skutečná pecka, v poslední kritice to úplně strhali.“
Honza se zasmál. „A cos tam posral?“
„Ten tulipán tam píše, že z mýho neverending tématu, severních Čech, se stává klišé. Kretén.“
„Tak piš vo něčem jinym.“
„Však píšu. Vo Broumově.“
„Ty krávo, to je jak u blbejch na dvorku.“

Radovesická mohyla
Nevede tam dobrá cesta, ale ani žádný zákaz vjezdu, který by slušné auto a jeho posádku snad mohl poznamenat. Beton střídá vojtěšku a asfalt mleté maso z křemene, znělce a žuly. Jednou zapadneme a kola se protáčí, ale stačí zabrat zezadu. Zabírám opatrně, abych se nezacákal. Jako by do píči záleželo na tom, jak vypadám. Až dojedeme na místo, rozsvítí se všechny barvy královského podzimu – pan král měl tři dcery, a ty ho tady pohřbí: mezi borovicemi, břízami a modříny. Je to tak samozřejmé, tělo vydechne v industriální divočině jako v krásném hrobě, neboť v každé tmě je světlo.

Dnes jsem nakreslil totálního vymaštěnce
S radostí si připustíme, že každý z nás je tak trochu vojín šílenec, který donekonečna podstupuje bitvu s totálním vymaštěncem, ať už je jím úřad práce, daimjó, učitel, nechápající rodič, partner nebo makavá instituce typu Babiš, Brusel anebo člověk sám institucionalizující slovo Průser. Někdy je i takovým průserem příval štěstí, kdy objevím (vyslovím) – po párměsíčním hledání jmen v pivsonech, vínu a bezovém likérku, na procházkách se psem, dorážením na přítelkyni-manželku – dva názvy knih, které jsem letos napsal, a vzápětí mi dojde, že to chrlím jak totální vymaštěnec. Jenže kdy se vrátím k těm nadějným nedodělkům, které jsem za x, přesně xxii let napsal? Čas v časopiči. Navzdory tomu myslím na čtenáře či dva, – to, že se z toho seserou a nestihnou ani založit rodinu, je vedlejší externalita blahobytu, něco jako oteplování. Ale stejně je to štěstí, když se takové jméno objeví: to první pro příběhy týčra ve Lvově, druhé pro putování od kláštera Broumov do opatství v Oseku.

Dilema koncertu zdarma
Dnes jsem dostal lupen zdarma na koncert v Knaku. Otázka, kouří se tam – nekouří, pro mě hotovo. Nemohu se v tom radostném koncentráku nekouření ksychtit, že jsem v pohodě. A zatímco já tady depresím, z Newyorku jde depeše, že sůl nesmí projít pánví. To vše spěje k tomu, že termín „fašounské“ brzy nahradí „liberální“ jako termín prosté nesvobody se rozhodovat o svém životě. Miluju svou Lucii, mámoše, Baadera, pindíky, vlajky, poesii a šutry a mám rád kámoše, pivo, kafe a cigára, co z toho kromě šutrů mám a musím vynechat, abych se stal znovu pračlověkem a ctihodným zmrdem v očích lidí, kteří mě nevidí?

Výstava v ústech nad Labem
Ve středu se chystám do ústeckého městského musea na výstavu Zdeňka Koška, dvě tři hodiny čiré krásy, pak si dát pivo, nebo turka a bryskně umotaný cígo jako Košek – ale nedám. Venku prý nesmím pít, uvnitř kouřit. Ale jaký má význam tvářit se kysele, hrubkami glosovat stát, být mistrem v tom o ničem diskutovat, v kolektivní vině morek a sígrů jsme si rovni. Teď mě trápí zákaz kouření, hospody jsou těch chcíplotin, prostě tak, ale až nakážou i v těch vesnických nálevnách třetí hajzl pro transgender, a to se stane, tak si budou muset ti, co zbyli, vyndat zuby z prdele a říct revoluce tě sežere.

Jak mě točí hloh
Dnes má Christine Rossettiová narozeniny, tak jsem si řekl, že jí věnuji překlad její básně do češtiny. Jelikož je po smrti, padla má volba na báseň Po smrti. Zprvu to šlo lehce, ale u druhého a třetího verše jsem se zarazil:
And strewn with rushes; rosemary and may
Lay thick upon the bed on which I lay…
Na první verše o zatažených závěsech a studené, případně nemyté, umolousané podlaze jsem navázal „poházenými přesličkami“, pak přišly na řadu rozmarýn a hloh, které by měly hustě pokrývat lůžko, na němž leží. Kdyby mě nechytl rapl, asi bych to dal. To se jim to rýmuje, když hloh je may, to tam můžou nasrat cokoli od lay po stay, hey, bay a do prdele třeba way! Ale kolik má čeština rýmů na hloh? Áršloch! A ten jejich lord Mácha, jak si ten prasák rýmuje!
Byl první máj, kvetl hloh./Koukal sem, kde bych co loch…!
Seru na to! Promiň Týnko, budu na tebe radši koukat.

Velký den života 1.1.2018
My jsme ti poutníci, pyšní
Jdeme do hor, máme piva
Jsme ti slušní, každý kývá
Mezi horami není sníh
Nížina touží po saních
Přestárlá alej hrušní
Chlap se psem tají se
Na rozpadlých domech
Středohoří střeží na římse
káně a holuby v letech
Holuby letití do kraje se rozletí
Mrtvé káně roztáhne šedé skráně
Divoká krajina bude moje mamina
A ty lásko moje, děkuji ti za ten výlet
Jsem samouk a kraje toho král Nehet,
běsním láskou, musím šílet