K albům, která natočil tuzemský ansámbl Agon Orchestra s navzájem spřízněnými tvůrci Filipem Topolem (Filip & Agon Orchestra, Indies Records, 2001) a Ivanem Jirousem (Magorova Summa, Guerilla Records, 2009), přibyla loni nahrávka Agon Orchestra & Pavel Zajíček/DG 307: Jak sup letící nad krajinou snu (Guerilla Records, 2021). Nahrávky jsou to dosti odlišné, za pozornost ale stojí všechny.

Agon představuje šťastnou podobu soudobé „vážné“ hudby: jeho tvorba nejde po srsti, ale člověk z ní nemá pocit, že záměrem souboru je trýznit nervy nebohého posluchače. V jeho hudbě je dosud přítomna krása. Není v ní sebe zahleděnost, akademičnost, škrobenost ani snobismus, jímž se bohužel nemalá část tzv. soudobé vážné hudby vyznačuje. Je mu vlastní neortodoxní otevřenost. Bez předsudků využívá nejrozmanitější instrumentální prostředky: v jeho tvorbě slyšíme industriální řachy, rockovou rytmiku (bez níž se ale orchestr obejde, aniž by měl posluchač pocit nedostatečně výrazné rytmické stránky, což je pozoruhodné…), dechy, smyčce, klávesové nástroje atd. Podobně volně Agon nakládá i s žánrovými prvky. Vnímáme vliv jazzu, folkloru, minimalismu i rocku. Syrovost, brutalitu i lyriku. Dnes už spíše iritující termín postmoderna bývá zástěrkou pro kdejakou rozbředlost; u Agonu vidíme ale jeho zdařilou podobu.

Zmíněná tři alba jsou přitom, jak řečeno, podstatně odlišná: v případě spolupráce s Topolem šlo o (pouhé) přearanžování hotových písní. V Jirousově případě bylo nutno složit původní hudbu, do níž básník civilním způsobem recituje, vypráví, nadává či si prozpěvuje. DG 307 se Zajíčkem jsou někde uprostřed: to, co tvoří, nejsou písně a ponejvíc ani regulérní hudební skladby; jde o jakousi rudimentární scénickou hudbu či zvukovou kulisu k Zajíčkově přednesu. Jak sup letící nad krajinou snu obsahuje deset skladeb. Sedm studiových nahrávek, na nichž slyšíme Zajíčkův přednes za doprovodu Agonu, doplňují tři živáky. Z těchto živých nahrávek na dvou dominují DG 307, na jedné, Růžové mlze, Agon. Autorem textů je přirozeně výlučně Zajíček. S hudbou je to ale složitější: posluchač DG 307, který zná skladby z aktuálního agonovského alba ze starších nahrávek DG 307, může být poněkud zmaten, čte-li v bookletu, že např. autorem hudby Hrůz je Petr Wajsar (nar. 1978). Tato skladba se přitom objevila už v roce 1990 na albu DG 307 1973–5, a to v podobě koncertního záznamu z roku 1973. Podobně je tomu i u ostatních skladeb. Vesměs je známe ze starších nahrávek DG 307, u nichž se jako autor hudby uvádí skupina DG 307. Vysvětlení je tedy takové, že těchto skladeb se autoři z okruhu Agonu ujali, a tak či onak je upravili a přearanžovali. Respektovali přitom improvizační a – více než – minimalistický přístup DG 307. Vše usnadnil fakt, že původní hudební složka v podání DG 307 byla mimořádně prostá, někdy spočívala v pouhé industriální zvukové kulise (to je případ třeba právě zmíněných Hrůz). Skladbu Papírový apsolutno (DG 307 1973–5, 1991), respektive Světy z papíru (Uměle ochuceno, 1992), zde nacházíme pod titulem Papírová země. Pouze dvě skladby, Není slovo a Modlitba, nejsou v předchozí oficiální diskografii DG 307 obsaženy. Tyto dvě položky byly natočeny v roce 2021, zbytek je z roku 2007.

Zajíček a DG 307, toť rudimentární, fragmentární hudební materie, do níž Zajíček hypnoticky, sugestivně přednáší svou poesii. Poesii, v jejímž středu je člověk („o čem ten příběh člověka vlastně je?“) a podstatné rysy jeho bytí: sen, Erós, přírodní živly, umělecká tvorba. Také destrukce, jež ale patří k věci („Aby tvůrce tvořil, k tomu již třeba strasti a mnoha proměn. Ano, mnoho hořkého umírání budiž ve vašem životě, vy tvořící…“ – tak pravil Zarathustra). Jde o poesii v zásadě existenciální, dekadentně laděnou, nesnadno přístupnou, poměrně abstraktní, stojící ve velké míře na víře v sílu slova. Této síle – a Zajíčkově přednesu – musí být posluchač otevřen, jinak z celé věci moc mít nebude. Nedočká se vypointovaných příběhů, ironie, formální virtuosity, jak to známe např. od Krchovského, ani srozumitelných, konkrétních obrazů, jimiž se vyznačuje poetika Jirouse či Filipa Topola. Zajíček ve své imaginaci splétá abstraktní, snové, stínové, rozmlžené obrazy zachycující lidský úděl. Vládne zde nadčasovost. Komunistická totalita, která Zajíčkův život ne úplně okrajově poznamenala (rok v komunistickém kriminále, v roce 1980 emigrace), tu v nějaké explicitnější podobě vůbec nefiguruje. Co se Zajíčka coby interpreta týče, nutno uznat, že disponuje jedinečným, nádherně zabarveným hlasem, i citem pro dramatickou recitaci.

Tvorbu DG 307 by také bylo do jisté míry možno charakterizovat jako scénickou hudbu, k níž by si posluchač ovšem přál mít ještě příslušné visuální sdělení, např. jako tomu bylo u Daru stínů v roce 1973, kdy se jednalo o audiovisuální představení. Tuto visuální stránku může poskytnout i obyčejný koncert, pokud protagonista či protagonisté vládnou potřebných charismatem, což Zajíček a DG 307 s přehledem splňuje. Při poslechu alba se bez toho člověk ale musí obejít. To působí jisté těžkosti, protože, jak řečeno, neposloucháme něco, co by šlo nazvat regulérními hudebními skladbami, jako je tomu – ve výsostné podobě – třeba u Topola.

Je-li posluchačovo vnímání nastaveno na hudbu v tradičním slova smyslu, u harmonicky tak prostých skladeb, jako jsou úvodní Hrůzy, nepomůže, ani když Agon nasadí celý svůj instrumentální arsenál. Není se do čeho zakousnout, abychom parafrázovali titul alba. Člověk si říká, že se zde nepochybně skladatelsky kompetentní autoři z okruhu Agonu mohli trochu víc odvázat a příslušné skladby po skladatelské stránce obohatit, posunout. Posluchači v takových případech nezbývá než opustit představu toho, co je západní hudba, a nechat se hypnotizovat Zajíčkovým hlasem a zvukem orchestru. Vyladit se, řekněme, do meditativnější polohy vlastní monotónní hudbě východního typu. Jejím prostřednictvím se lze uvést do transu, který se ale zásadně liší od transu, do něhož uvádí západní hudba. Kdo zůstane naladěn na západní typ hudby, s touto tvorbou se mine. Platí to i o titulní skladbě alba. Tato věc, prokládaná monotónním (a poněkud iritujícím), donekonečna opakovaným „jak sup letící nad krajinou snů nenacházím maso, do kterýho bych se zakous’“, si přímo říká o kombinaci s příslušným jevištním děním. Jinde, např. u Procházím se krajem střepů či Papírová země, už se ale do čeho zakousnout v zásadě je. Posluchači uvyklému běžnější podobě hudby se u nich uleví.

Filip Topol, hudebně suverénní, skladatelsky i interpretačně bravurní tvůrce, je jiný případ. U jeho skladeb je přirozeně vyloučeno, aby je někdo upravoval a podepisoval svým jménem, respektive by to bylo absurdní. Není náhodou, že byl ovlivněn tzv. vážnou hudbou (podobně jako třeba Vladimír Merta či Petr Skoumal, abychom uvedli jiné dva špičkové tvůrce z oboru písně). Něco takového člověku brání, byť je ovlivněn třeba i punkem, upadat do skladatelské banality. Kdybychom chtěli vybrat nejzdařilejší české písně z poslední doby, Krasobruslař, Kruhy, Marylin Monroe či Žiletky by tam těžko mohly chybět. Hudba je přitom u Topola primárním živlem, ve sféře slova už je doma méně (u Zajíčka je to přesně naopak). Topol byl i vynikajícím instrumentalistou, pianistou schopným vyplnit rozsáhlé hudební plochy. A také jedinečným zpěvákem, hlasově disponovaným, suverénně zvládajícím celou vokální výrazovou škálu od šepotu přes recitaci a standardní zpěv až po všelijaké neartikulované pazvuky, výkřiky, řev. Mimochodem: díky tomu všemu také naštěstí moc muzikantů nenapadlo pokoušet se o revival Psích vojáků. Topola by těžko někdo mohl zastat. Díky tomu se revivalovému moru, této pokleslosti bující na české scéně, Topol s Psími vojáky víceméně vyhnul. Pokoušet se o něco takového je prakticky beznadějné, viz vzpomínkový koncert Sbohem a řetěz! z roku 2015, kde jeho skladby zazněly v podání jiných kapel. V umění platí přesný opak stupidního klišé „každý je nahraditelný“.

Pro mnoho posluchačů bude ale nemalým problémem u Topola to, že jeho tvorba působí skoro celá jako záznam klinické deprese. Což je tedy trochu nepřesné, protože deprese se vyznačuje ztrátou energie. Topol má energie dost, ale ta je napřena do značné míry jediným směrem: k sebedestrukci. „V duši mi vykvet velkej černej květ / tak velkej jako tenhle svět. / Upletu si oprátku / bez konce a začátku. / Duše blbá, zničená. Tak už mi pomoz rozetnout ty kruhy. Dneska jsem vážně smutnej. Led pomalu a bez soucitu taje. Prší. Žiletky na těle, žiletky v těle. Špinavá hospoda na kraji města. Nebe je zatažený. Přijde k nám smrt – přichází a zírá.“ Atd. Nápadně u něj chybí radost, i v té nejobyčejnější podobě. Topol je pravým opakem Mozarta, tohoto slunečného posla radosti, jehož měl tak rád. Vyznavač jirousovské zásady „hlavně aby se neztratila radost“ u Topola přijde zkrátka. I Jirous byl člověkem deprese, ale u něj najdeme protikladně, útěšně působící síly: idylický vztah k přírodě a víru, byť pojímanou ne zrovna ortodoxně. U Topola nic takového není. Jeho tvorba je tak trochu estetickou hádankou: máme zde výtečnou hudbu, k jejímuž poslechu se ale člověk musí poněkud nutit. Velká část umění je takzvaně „temná“, avšak její účinek je přese všechno posilující, rozehrávající životní síly. To o Topolově díle, zdá se, tak úplně neplatí. Na vině je specificky uzpůsobená Topolova psýché, jež byla na jednu stranu jeho jedinečným tvůrčím zřídlem, zároveň ho ale nevyhnutelně směrovala k oné romanticko-dekadentní sebedestrukci v alkoholovém oparu. Ta může mít, coby forma vzdoru a rebelie, jisté kouzlo i pro část posluchačské obce, ovšem spíše jen v jistém věku. Později už si k tomu člověk hledá cestu jen s obtížemi.

Magorova Summa je jirousovským „hudebně-dramatickým pásmem“, jak by se řeklo, směsicí Jirousova civilního recitování básní s hospodským historkařením, nadáváním, prozpěvováním, pijáckými výlevy, kakofonickým chechotem. Dostane se nám Jirousova rabiátského i beránčího pólu. To vše je zkombinováno s hudbou, která je mimořádně zdařilá: nápaditá a s Jirousovým projevem pozoruhodně souznící. Její autoři přitom stáli před nelehkým úkolem. Nezhudebňovali texty ani neskládali samostatnou instrumentální hudbu, což jsou tradiční skladatelské disciplíny. Úkolem bylo vytvořit hudbu, v níž bude dost prostoru pro recitované básně a Jirousovy promluvy, jež ale zároveň nebude pouhým „křovím“. Najít v takové situaci balanc není snadné. Je to věc skladatelova citu. Autoři v tomto ohledu obstáli. Kombinace jejich hudby a Jirousova recitování se na albu jeví takřka dokonale. Vyniká skladba Fantasmagorium. Ivanu Archerovi se v jejím případě podařilo složit výjimečně silnou, inspirovanou muziku na několik Jirousových básní, mezi nimiž dominuje Rockerův návrat, jedna z Jirousových nejlepších věcí („Jak moudrý Voskovec byl, teprve teď opravdu víš / Doma seš tam, kde se oběsíš“). V kombinaci s ideálně zvoleným aranžmá, citlivým sestříháním Jirousova projevu a příslušnými zvukovými efekty tak vzniklo dílo vskutku mistrovské. Tomu, kdo si chce Jirouse zpřítomnit, se v podobě tohoto CD dostalo ideálního prostředku.

Je dobrou zprávou, že u nás dosud vznikají takto umělecky zdařilá, náročná a nekompromisní díla.