Dlouholetá krize rozdělené společnosti se díky nekompetentnosti naší vlády přelila do krize funkčnosti státu a snad i krize jeho smyslu. Je proto nejvyšší čas se přestat zabývat dvěma přechodnými konstantami naší přítomnosti: neschopností jinak všeho schopného chaota Babiše řídit stát a virovou pandemií. Oboje musíme přežít. Jiný cíl si pro tuto chvíli dávat nemůžeme. Přesto, nebo právě proto, však nemůžeme myslet pouze na dnešek, ale musíme myslet i na to, jak se vůbec dostat z doby po konci obou katastrof, kdy nás čeká opět děsivě rozvrácená společnost a stát v troskách. Jak ale vrátit smysl státu ve společnosti, která postrádá společné cíle a možná i hodnoty, je rozbitá a plná rozdílných či protichůdných potřeb, která se neshodne na základní společné vizi, a které dokonce chybí elity či lídři, kteří by takovou vizi formulovali? A kterou z velké části určuje právě jen nedůvěra a nevíra ve stát?

Jestli jsme v situaci, z které nám nepomohou velké a pro naši společnost už vlastně vágní pravdy a cíle, velké příběhy, které už stejně došly, pak zkusme začít definicí státu od prof. Jiřího Pražáka, děkana a rektora University Karlovy z konce 19. století, který stát definoval takto:

„Stát je trvalý organický svazek lidstva, jisté teritorium obývajícího, s jedinou vůlí a jedinou mocí nejvyšší, jehož účelem jest napomáhati dosažení všech životních úkolů lidu, takto spojeného.” 

Tato definice totiž významným způsobem vyzdvihuje funkčnost státu. Je náš stát dostatečně funkčním? Pokusme si pořídit ledabylý, nestrukturovaný a hlavně zdaleka ne úplný přehled nefunkčností našeho státu: nevyřešené exekuce z raného období exekučního Klondiku; (většinou) nerozvíjející, zastaralé školství, přetěžující žáky nadbytkem zbytečných informací, které nepomáhá, ale naopak komplikuje lepší prostupnost mezi jednotlivými sociálními vrstvami; neefektivní, nespravedlivé a hloupé financování vědy a kultury; tupě fragmentovaná, nedigitální papírová státní byrokracie, zatěžující každého, kdo s ní vejde ve styk; nekonečná řízení při povolování většiny staveb; neschopnost řešit sociální bydlení a přenechání tohoto prostoru predátorům; nedostatečná síť školek a obecně podpory rodin, která by matkám umožnila dříve se vrátit do práce a tím snížit svůj platový handicap vůči mužům, atd.

Pořídit zevrubnější popis by dalo málokomu práci. Tento stát v posledních dvaceti letech rezignoval na řešení svých systémových chyb. Stal se tupým hovadem, které donekonečna své chyby opakuje, aby sebral víru většině společnosti v to, že něco, co nefunguje, fungovat může. To se bohužel nestalo před čtyřmi či osmi lety. Babiš a pandemie, tito jezdci naší české apokalypsy, jen svými kopyty rozvířili prach nad naší mizérií, která tu však byla už dávno před nimi. Řečeno s profesorem Pražákem stát zkrátka dosažení mnohých našich životních úkolů napomáhá prachbídně a svoji funkci žalostně neplní. A pak se krizi týkající se jeho smyslu nelze divit.

Rehabilitace našeho státu proto nemusí jít po nějaké vysoké filosoficko-hodnotové linii, ale může být zaměřena na jeho funkčnost, s cílem přenastavit jej tak, aby nám začal napomáhat plnit naše úkoly lépe, zaměřit jej na průběžné odstraňování svých chyb a zlepšování svého výkonu ve prospěch nás, občanů. To by měl být úkol politické reprezentace a z ní vzniklé vlády. Přesto tak činí s chabým výsledkem. Proč tomu tak je? Co jsou ty hlavní chyby našich vlád, které jim znemožňují účinně zvelebovat náš stát? Těžko říct. Snad představa, že vládnout je lehké, a neochota či neschopnost opisovat od úspěšných. Potřeba vymýšlet nejen kolo, ale i proces, jak kolo vymyslet. Zkusme jim z této šlamastyky pomoci jednoduchou radou.

Před tím než se pustím do nikterak složitého návodu, jak by vlády měly postupovat při odstraňování problémů státu, který spravují, dovolte mi předvést na příkladu, jak to vypadá dnes. Představte si, jak byste postupovali jako vláda, třeba pří opravě tekoucího odpadu od dřezu ve vaší kuchyni: V sobotu dopoledne vyděsíte v kuchyni vaši ženu při přípravě sobotního oběda. Vůbec neví, proč se jí tam pletete. Jestli se pokoušíte o nevhodné milostné hrátky (kolem se stále motají vaše děti) nebo jí proboha snad chcete pomoct s vařením!? Pak jí náhle znefunkčníte dřez. Její rozčílení vystřídá příjemné očekávání, protože doufá, že jistě měníte sifon, jehož estetické kvality už byly dávno přežity. Vy o jejích snech však nic nevíte, řešíte jiný problém – výměnu těsnění, sice nevíte proč, ale řekl vám to tchán. Použijete dřevěné, protože to je nejlepší, což jste slyšel v hostinci od svého kamaráda Zdeňka, kterému se navíc použitím jeho know-how chcete trochu zavděčit. Staré těsnění je vyměněno za nové dřevěné, vy jste úkol splnili a jdete si spokojeně do obývacího pokoje přečíst své noviny. Vše se povedlo. Když nesete k ústům svoji oblíbenou vepřovou, tak je kuchyň už pod vodou.

V uvedeném příkladu, stejně jako v mnoha případech skutečných vládních aktivit, popřel řešitel-vláda všechna pravidla triviálního procesu, který se jmenuje RIA – Regulatory Impact Assessment, je doporučovaný OECD a navržen ve své jednoduchosti tak, aby jeho použití významně zvyšovalo šanci na úspěch. A překvapím vás, vy ho při výměně sifonu používáte taky. Sestává z těchto jednoduchých zásad:

1. Začni proces od začátku
2. Jasně definuj problém a následně i cíl jeho odstranění, včetně toho, jak a kdy budeš úspěch splnění cíle měřit a vyhodnocovat
3. Identifikuj a vyhodnoť všechna možná alternativní řešení
4. Snaž se posoudit všechny potenciální náklady a benefity, přímé i nepřímé
5. Založ maximum vývodů na všech dostupných důkazech a vědeckých poznatcích
6. Zapoj při návrhu řešení všechny zúčastněné strany
7. Pečlivě vyhodnoť a jasně komunikuj výsledky.

Přijde vám to triviální? Ano. Vzpomenete si však, kdy k dodržení tohoto procesu, resp. naplnění opravdového smyslu těchto zásad, došlo? Jsme svědky nekonečných hádek, či dokonce kulturních válek o tom, jestli má být maturitní zkouška nebo ne, jestli se má zrušit superhrubá mzda, jestli potřebujeme nové bloky jaderných elektráren, jestli mají být školy během pandemie zavřené, atd., atp. U většiny sporů ale vůbec nevíme, co je vlastně cílem změny či její blokace! A slyšeli jste někdy o různých variantách řešení a o srovnání jejich benefitů a nákladů? Nebo o tom, co nakonec přijatý zákon po implementaci přinesl, dobrého i zlého?

Přitom už ta první chyba, tedy neschopnost na začátku jasně definovat problém a cíl změny, která problém řeší, odsuzuje všechny další kroky k nezdaru, kdy výsledek s celkovým pozitivním dopadem je pouhou šťastnou náhodou. Navíc hledání shody uvnitř koalice nebo i s opozicí při definování problému, před tím než se pustíte do jeho řešení, usnadňuje a zkvalitňuje vše, co následuje. Diskuse a hledání shody o cílech a řešeních je pak věcnější, a šance na úspěch dlouhodobějších projektů vyšší. Když se totiž obě strany na výsledném řešení neshodnou a před dokončením úlohy dojde k výměně vlády, může vláda nová mnohem lépe na předchozí aktivity navázat, protože akceptovala problém jako takový, možná i cíl nápravy. Proto zajistí lépe kontinuitu řešení, byť možná jinými prostředky. Stejně tak společnost, která chápe, co je problémem a co cílem příslušné vládní aktivity, mnohem lépe chápe i to, co vláda dělá, a proč ji vlastně má. A proč má i stát!

Vedle neschopnosti našich vlád efektivně řešit problémy je nutno zmínit ještě jednu notorickou slabinu: neschopnost stanovit si priority a pokusit se na nich shodnout s opozicí. Bez nich je pak výběr dílčích problémů, které je nutno spravit, a způsob jejich řešení, naprosto nahodilý a chaotický. Pak je často nemožné řešit komplexní urgentní problémy, protože chybí řešení příslušných dílčích problémů nebo jejich řešení není kompatibilní s řešením problému komplexního, který je na vyřešení dílčího problému závislý.

Stát, který funguje, se nemusí zdát zbytečným a beze smyslu, a vláda, která pochopitelně řeší jasně definované problémy zrovna tak. Pakliže vše půjde dobře, tak nám na přelomu roku začne vládnout koalice, složená ze dvou koalic, složených celkem z pěti stran. Pro ni, a možná i pro naši společnost, bude respektování rozumných, dávno osvědčených postupů při odstraňování neduhů státu otázkou víc než klíčovou.

P.S. Naše vlády samozřejmě RIA znají. Jen jejich používání tohoto procesu je ryze formální, místo aby plnilo svoji funkci. Podrobnější texty o RIA a dalších procesech podporujících řízení legislativních změn, a nejen jich, viz tady a zde.