a po patnácti letech působení na alternativní rockové scéně vykřesal první CD. Jmenuje se Kam losi chodí spát a kapela si ho jako dárek k výročí vydala vlastním nákladem. Nahrávka obsahuje dvanáct skladeb, které vznikaly v delším časovém rozmezí a během různých personálních obměn kapely. Skladby tedy nejsou stylově jednotné, což ale nevadí: CD tak působí pestřejším dojmem. Zpěváka Typu Skršín Luboše Rypku jsem požádal o rozhovor a ostatní členy kapely poprosil o odpovědi na písemné otázky.

Luboši, vzhledem k tomu, že pocházíš z Teplic a jako archeolog pracuješ v ústeckém muzeu, předpokládám, že název kapely je tvým dílem.

Luboš Rypka: Vůbec ne. Nápad založit kapelu vznikl v červenci 2002 v hospodě v Černém Volu nedaleko Velkých Přílep, kde probíhala archeologická praxe tehdejšího 2. ročníku pražských studentů oboru pravěké a raně středověké archeologie. Tehdy se Pepa Matiášek, Tereza Davidová, Klára Křenková a Katarína Chlustiková v alkoholovém opojení dohodli, že založí archeologickou kapelu, která by pak vystupovala na každoročních pasováních archeologů na Točníku, protože jiná oblíbená kapela Ginnungagap (kde v té době hrál Jakub Žid a zpíval Ivo Štefan – oba studenti archeologie) v té době naopak pomalu ale jistě spěla k svému konci. Název Typ Skršín je nejspíš nápadem Terezy, která se specializovala na neolit, a pak to zrovna zřejmě druháci měli v rané paměti po absolvovaných přednáškách z neolitu u docenta Popelky. Jde o druh křemence ze severozápadních Čech, z kterého se v pravěku vyráběly štípané nástroje. Kdybych měl název vymýšlet já, jmenovali bychom se nejspíš Dragendorff 37, Eggers 160 nebo Almgren 54 … O významu těchto slov raději navždy pomlčím.

Nápad s kapelou byl znovuoživen téhož roku v září u ukrajinských ohňů na společném treku po Zakarpatské Ukrajině. Tam kromě Pepy, Terezy a Kláry byli i další budoucí členové: Jirka Košta, Franta Flek a já, my byli v té době už ve čtvrťáku. V říjnu jsme se sešli u Jirky v jeho pražském bytě na sídlišti na Dědině, abychom narychlo nazkoušeli repertoár, protože pasování archeologů bylo na spadnutí. Jirka tehdy přivedl ještě Lucii Šmahelovou, která obstojně hrála na španělskou kytaru (na elektrickou až poprvé s námi). Jirka hrál na basu legendární značky Jolana, Lucie nejdříve na vypůjčenou elektrickou kytaru (později si pořídila tu nejlevnější kytaru na trhu značky Behringer, co i s malým kombem, popruhem a náhradními strunami stála 2 000,- Kč), Tereza udávala rytmus na šamanský buben, všichni ostatní zpívali nebo hráli na perkuse. Po dvou mejdanech u Jirky doma bylo nazkoušeno 6 písní a jelo se na první vystoupení na pasování archeologů. Takové byly začátky. V prvních letech pak Lucka přivedla Richarda Maláta (příčná flétna, zpěv), Tereza kamarádku Janu Novotnou (housle) a Klára svojí ségru Veroniku (akordeon). Několik koncertů s námi odehrál ještě Tomáš Klír jako maskot a mr. tambourineman.

Stará sestava se rozpadla v roce 2007, na kontě měla přesně 20 vystoupení různé i hrůzné kvality – legendárním zůstal nejhorší koncert na Slamníku, kde jsme pak nesměli alespoň rok vystupovat.

Na konci roku 2009 se kapelu podařilo obnovit. Z původní sestavy zůstala Lucka Šmahelová (el. kytara), Jana Novotná (housle), Franta Flek (zpěv, perkuse), já (zpěv, perkuse) a jako občasný host Richard Malát (příčná flétna). Přibrali jsme ještě Jakuba Žida (zpěv, šamanský buben), Zdeňka Beneše (druhá el. kytara) a Karla Kučeru (basa). Karel brzy poté přivedl Marka Fišera (bicí) a tak jsme začali fungovat jako skutečná kapela. Franta po asi roce odešel nadobro, po nějaké době i Karel, místo něj na pozici basáka nastoupil Vojta Špilar. Lucka se později odstěhovala za prací do Českého Krumlova (občas s námi ještě zpívá), místo ní pak na kytaru hrál dva roky Pepa Chmelař. Po jeho odchodu se jako kytarista vrátil zpět Karel, jehož druhá kapela se mezitím rozpadla. Nějakou dobu s námi jako vokalistka vystupovala ještě Klára Špilarová, dcera Vojty. V současné době hrajeme ve složení: Zdeněk Beneš (el. kytara), Karel Kučera (el. kytara), Vojta Špilar (basa, zpěv), Marek Fišer (bicí), Jana Novotná (housle, zpěv), Jakub Žid (zpěv, perkuse, šamanský buben), Luboš Rypka (zpěv, perkuse, zobcová flétna), Lucie Šmahelová (zpěv) a nově jako host ještě Anna Holendová (příčná flétna, zpěv). Je nás vždycky na pódiu jako psů.

Z vaší hudby je patrný vliv českého undergroundu 70. a 80. let, trochu v ní slyším Umělou hmotu nebo Národní třídu. Naše generace propadla undergroundu díky štvavému komunistickému dokumentu Atentát na kulturu. Jak je to s vámi? Ovlivnilo vás v dětství III. hudební obrození?

Jakub Žid: Je zvláštní, že každý posluchač slyší vlivy jiných kapel. Umělou hmotu jsem v devadesátých letech poslouchal a navštěvoval její koncerty,  ale že bych chtěl vědomě odkazovat na jejich tvorbu, to opravdu ne. Národní třídu jsem nikdy neslyšel, byť o její existenci vím už léta, některé věci člověka prostě minou… V dětství mě III. hudební obrození nijak neovlivnilo, jednoduše proto, že jsem se o něm nedověděl. Když jsem byl dítko, tak na mě nejvíc zapůsobily písničky Ivana Mládka, opravdu neslyšíš v tvorbě TS jeho vliv?

Lucie Šmahelová: Já jsem si vždycky myslela, že celou dobu prostě hrajeme píčoviny a že nás to baví…

Jana Novotná: V dětství jsem poslouchala Matušku a Cashe a o undergroundu jsem neměla ani páru. Se Skršínem mě bavilo blbnout, a když jsem se někde doslechla, že jsme ten underground, tak jsem si dlouho myslela, že to znamená pít hodně piva a neumět hrát na hudební nástroj.

Marek Fišer: Mě v dětství ovlivnili hlavně Koller s Kodymem a Šmoulové, to asi moc nesedí.

Zdeněk Beneš: Mne tedy ne, mně ovlivnil spíš extrémní metal od 80. let až do nového tisíciletí. Luboš mi tehdy na moji námitku, že do Skršína nemůžu jít, protože mám rád spíš metal, říkal, že to nevadí, že ve Skršínu se uplatní všechno.

Vojta Špilar: Ano i ne, první kontakt s touhle hudbou byl pro mě Bič Boží (Zeman) a pak už se to vezlo. Ale víc mě ovlivňovala Nová vlna se starým obsahem, punk, alternativa, a samozřejmě Kryl.

Luboš Rypka: No, každý tam asi slyší něco jiného. V dětství mě androšská muzika moc neovlivňovala (pominu-li Mimikry z majora Zemana), gramofon ani funkční kazeťák jsme doma neměli a na starým páskáči měla máma jen popinu z přelomu 60. a 70. let. V první půlce devadesátek jsem poslouchal hip-hop, cross-over, rock a punk, v druhý půlce jsem pak objevoval starej psychedelickej rock, underground a alternativu. Na vejšce jsme chodili na koncerty spřátelených pražských kapel Ginnungagap, Skrytý půvab byrokracie (v obou tehdy působil Jakub Žid), Periferie 42 a Ruce naší Dory (kapely Míly Vojtíška alias S.d.Ch.), na pravidelné akce Rudy Fleka (jarní a podzimní vydání občasníku Hlavec), Jakuba Nohy a Jaromíra „Fumase“ Palmeho v  RAFklubu na Hanspaulce, jezdili jsme na malý alternativně-undergroundový festivaly (Kadeřábek u Nové Živohoště, Mlýn na Radouňce v Jindřichově Hradci, Malý hradní festival v Lipnici nad Sázavou). Hlavně jsme ale chodili na společný čundry a pak taky Silvestry a kolejní mejdany, kde se poslouchala spousta skvělý muziky všech žánrů. Tohle všechno v nás asi nějaký stopy zanechalo, ale vždycky jsme se snažili jít především svojí cestou a na škatulkování jsme nikdy moc nehleděli. To v naší tvorbě ostatně platí dodnes.

Zhudebnili jste stručný popis losa ze Zápisků o válce galské Gaia Julia Caesara, velice vtipný. Z jeho veledíla si pamatuju epizodu, ve které líčí svou návštěvu galských chatrčí na Římany okupovaném území; chválí pohostinnost Galů, ale zmiňuje se o příšerném smradu z hnijících hlav jeho padlých legionářů, rozvěšených po stěnách. Nestála by i tato pasáž za zhudebnění?

Zdeněk Beneš: Stála, ale ono by toho stálo za to udělat i víc, neboť antická literatura je plná bizarních představ o našich barbarech. Kupříkladu Tacitova Germanie je plná úžasně bizarních blábolů.

Luboš Rypka: Vyloučit předem nelze nic, důležitý je momentální nápad. Každopádně antičtí autoři si o zhudebnění vysloveně koledují, až se divím, že nebývají zhudebňováni častěji.

Jana Novotná: Balada o smradu hnijících hlav, to zní dobře… Hele a nehraje to už někdo?

Vojta Špilar: Rozhodně stála, ale co má člověk dělat dřív.

Vaše skladby příjemně občerstvují ženské hlasy, podobně jako kdysi u Jasné páky nebo ve Stivellových baladách. Jak dívky snášejí rockerské prostředí na šňůrách?

Vojta Špilar: Já vlastně ani nevim, asi dobře – ještě žijou.

Luboš Rypka: No, to je otázka na holky. Každopádně zatím se docela drží a v pití piv na výdrž nás občas i předčí.

Jakub Žid: Jasně, na Jasnou Páku si často vzpomenu, slyším-li zpívat Janu s Luckou. Dívky z naší kapely se v rockerském prostředí cítí jako ryby ve vodě. Mohl bych tu zmínit řadu pikantních historek, ale obávaje se msty z jejich strany, budu mlčet jako hrob. Třeba něco prokecne někdo jiný.

Lucie Šmahelová: Které dívky? A jakéže prostředí? Aha já myslela, že vždycky vlastně jedem na mejdan – no někdy mi bejvá druhej den trochu špatně.

Jana Novotná: To já nevím, to byste se museli zeptat nějakých dívek od nějakých rockerů, kteří jezdí na nějaké šňůry. Co se týče našich chlapců, ti jsou vzorní, nedemolují zařízení hotelových pokojů (především proto, že v nich nespíme), nezvrací ani nemočí na nevhodných místech… a pokud se něco takového stane některé z žen, taktně o tom mlčí.

Dodrželi jste i nepsanou androšskou tradici a na CD nechybí alespoň jeden zhudebněný Morgenstern, dokonce jde o Košilelu v novém překladu. Budete v alternativních překladech Christiana Morgensterna pokračovat?

Luboš Rypka: Ta píseň je už ze začátků kapely v roce 2002. Tehdy jsem četl knihu s alternativními překlady Morgensterna, vždy tam bylo od jedné básně více překladů a tenhle mne zaujal. Dalšího Morgensterna zatím neplánujeme, ale v repertoáru máme ještě jednoho Bondyho a pak jeden text od nějakýho Markse.

Zdeněk Beneš: Já třeba o Morgensternovi prvně slyšel až ve Skršínu. Myslel jsem, že je to nějaký Lubošův kámoš ze severních Čech.

Lucie Šmahelová: Tak to jsem ani netušila – to byl záměr Luboši? Mně to prostě připadalo jako hezká básnička, ke které se sama hezky skládala hudba a je z toho roztomilá písnička…

Minimalistické hudební prostředky bývaly v undergroundu vyváženy apelativními texty. Nemáte občas nutkání vyjádřit se k tragikomickému postbolševismu v současných Čechách?

Marek Fišer: Když někdo přijde s opravdu dobrým nelaciným textem, proč ne, ale tohle je dost náročná disciplína.

Jakub Žid: K politickému vývoji v Čechách se nevyjadřujeme, tento účel plní sesterská kryptokapela Esoterický řád Miloše Zemana. Když se ten pomatený senilní alkoholik stal poprvé presidentem, reagoval Esoterický řád M. Z. písní Ó M. Z., kterou ihned po oznámení výsledku volby nahrál a umístil na youtube. Pro fízly podotýkám, že nikdo z členů TS v Esoterickém řádu M. Z. nehraje a nikdy nehrál, jsou to úplně jiní lidé, my je neznáme a nikdy jsme je neviděli.

Zdeněk Beneš: Ani ne, od toho jsme si založili projekt Esoterický řád Miloše Zemana, který dosud nahrál jedinou a stále platnou píseň.

Vojta Špilar: Čím dál víc mám pocit, že bychom měli začít dávat větší důraz na Esoterický řád Miloše Zemana a nahrát další chvalozpěv.

Luboš Rypka: K současnému establishmentu se příliš nevyjadřujeme. Ono je to už 29 let neustále z bláta do louže a světlo na konci tunelu v nedohlednu. Nestraníme konkrétním politikům, špatně nám je zpravidla ze všech. Zaměřujeme se spíš na vtipné a ironické texty, občas zabrousíme i trochu do historie, k ní máme ostatně jako archeologové nejblíže. Ve srovnání s tisíciletými dějinami naší země jsou současné politické tahanice naprosto marginální a směšné. Jen dokazují to, že i když náš stát upadá nejméně posledních 400 let, je stále kam padat. K politice jsme se skršíňáckou formou vyjádřili pouze dvakrát v kryptokapele Esoterický řád Miloše Zemana, první píseň je k nalezení na youtube, druhou jsme po poslední prezidentské volbě raději už nenahráli, neboť, zdá se, krapet přituhuje.

Kdy a kde si vás mohou případní zájemci poslechnout během nastávajících letních měsíců?

Jana Novotná: Kdykoli a kdekoli z našeho nedávno vydaného CD!

Luboš Rypka: Koncertně jsme měli nabitý hlavně červen, kdy jsme zároveň vydali i CD. 16. června jsme hráli na festivalu Krákor, 21. července na undergroundové oslavě narozenin ve Vraclavi, 18. srpna na autorském festivalu na tvrzi v Popovicích. Pokud se nic dalšího neobjeví, tak další koncerty budou zase až na podzim, to zároveň plánujeme i soustředění nad novými věcmi. Na konci října nás snad čeká vystoupení na archeologickém pasování (místo i termín je v jednání), v prosinci pak chystáme velký koncert k 15. výročí založení kapely se zvláštním programem. Podrobnosti o našich koncertech visí vždy na našem webu www.skrsin.wz.cz i profilech na facebooku a na bandzone.

Všem díky za odpovědi a za patnáct let se budu těšit na další CD.

Typ Skršín, Kam losi chodí spát. CD (42:41 min.), nahráno ve studiu 3bees, mix: Tomáš Procházka, mastering: Ondřej Ježek. Vydáno vlastním nákladem, Praha 2018. Grafický návrh Jakub Žid.