Není pochyb o tom, že prezident České republiky Miloš Zeman vystupuje jako agent cizí mocnosti, který neváhá veřejně pošpinit českou tajnou službu, patrně kvůli tomu, že dovedla, zemanovsky řečeno, jít po krku agentům ruských tajných služeb, tedy jeho kolegům. A ještě neváhá v ruské televizi zpívat častušky podle Putinových not. Otázka jeho sesazení je tudíž, a nikoliv poprvé, zcela namístě, poněvadž podobné „lapsy“ tvoří setrvalý a typický rys jeho mandátu. Ovšem dostat zemského škůdce z Hradu bude dost těžké, ne-li nemožné.

Článek 65 Ústavy České republiky ve druhém odstavci praví: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“

Působí-li ústavní činitel jako agent cizího, navíc nepřátelského státu, jde o jednání směřující proti svrchovanosti republiky, a tudíž o velezradu jak vyšitou. Avšak odvolání prezidenta republiky znamená dost obtížný úkol, poněvadž na ústavní žalobě se musí shodnout tři pětiny přítomných senátorů a tři pětiny všech poslanců, neboli ústavní většina. A v celé věci pak rozhoduje Ústavní soud, nikoliv parlament. Což je jistě v pořádku, jelikož ona složitost má zamezit tomu, aby odvolání hlavy státu provedla nějaká – řekněme – obyčejná většina z politických důvodů.

Nicméně právě politické důvody též skoro jakýkoliv pokus v tomto ohledu spolehlivě smetou ze stolu. Tvoří-li v Poslanecké sněmovně ústavní většinu 120 hlasů, znamená to rovněž, že k zablokování ústavní žaloby tam stačí 81 hlasů. Hnutí ANO jich má 78, Okamurova SPD 22, komunisté 15. Prezident je tedy opevněn za vysokou zdí, a může tak v klidu škodit dál.

Sesazování prezidentů je obecně hodně obtížné: v Evropě došlo k sesazení prezidenta ústavní žalobou zatím jen jednou, v roce 2004 v Litvě. Tehdejší litevský prezident Rolandas Paksas byl po několika měsících ve funkci obviněn, že protiústavně udělil litevské občanství ruskému podnikateli a mafiánovi Juriji Borisovovi, obchodníku se zbraněmi a sponzorovi jeho volební kampaně, a že rovněž protežoval své přátele a známé při privatizaci (blíže viz zde). Což je vlastně i náš případ.

Paksas sice celou kauzu označil za politicky motivovanou, ale na jaře 2004 litevský parlament a ústavní soud prezidenta sesadily. Paksas však na litevské politické scéně nadále působil – jako leader populistické nacionalistické strany. Nyní je poslancem Evropského parlamentu.

Dvakrát, leč neúspěšně, se pokusili sesadit prezidenta i v Rumunsku. Dokonce stejného, Traiana Basesca, v letech 2007 a 2012. Ovšem rumunská ústavní úprava procedury sesazení hlavy státu vyžaduje ještě potvrzení tohoto aktu v referendu, což nakonec Traiana Basesca v obou zmíněných případech zachránilo a on v úřadu zůstal.

Nicméně Senát by ústavní žalobu určitě měl iniciovat. Sice neprojde, ale zvýrazní téma Zemanova zrádcovství ve veřejné debatě. A pomůže k tomu, aby se ještě lépe vyjasnilo, kdo je kdo a kdo za koho kope. Což by vzhledem k naší současné mizérii nesporně nebylo málo.

Najde se však 49 senátorů, kteří mohou proces sesazení prezidenta alespoň odstartovat? Tři největší senátorské kluby – STAN, ODS a KDU-ČSL – na to v součtu stačí (mají dohromady 51 míst) plus by se mohli přidat i další, z klubu Senátor 21, z nezařazených, ba i z ČSSD. Pokud ona procedura alespoň začne, význam tématu se ve veřejném prostoru posune o stupeň výš, než když se o Zemanově proradnosti bude pouze psát a hovořit v médiích či na sociálních sítích. Sněmovna žalobu sice „típne“, leč proběhne k ní speciální zasedání, se vším mediálním humbukem. A sledované i v zahraničí, kde pak mohou lépe pochopit, že Zeman opravdu není prezidentem všech, ať už horních, nebo dolních, deseti milionů občanů České republiky.

Opozici vůči současné mocenské konstelaci se zkrátka naskýtá příležitost, aby v Senátu prokázala vlastní hodnověrnost, aby se pokusila přetavit řeči o obraně demokracie a západních hodnot v čin, byť oním činem bude „pouze“ rázné gesto. Ba dokonce má možná poslední příležitost dokázat, že ji tvoří zodpovědní politici, nikoliv nějací čučkaři.