Vážení čtenáři,

blíží se 30. výročí Velvet revolution, pročež jsme udělali rozhovor s Petrem Pithartem, který nemá slovo revoluce rád – no právě, vždycky mě rozčiloval svým na můj vkus příliš konsensuálním vystupováním i ve věcech, kdy se zdálo, že by bylo prospěšnější dát spíš někomu přes hubu. Jak však čas plynul, Petr Pithart si svůj postoj obhájil. Dnes je to jeden z mála listopadových a polistopadových aktérů, který nese ethos „sametové revoluce“ (to ho nakrkne) s neztenčenou silou dál a nesl ho už před listopadem.

V redakci Babylonu pracují samí dementi, kteří plácají nesmysly, a nejlepší by bylo je všechny zavřít, vrhlo se na nás Zemanových „dolních deset milionů“, tedy minimálně Marie Bajzová. „Za takové výroky a špinění hlavy státu zavřít a zaplatit pokutu!“ napsala Mařenka, Jeníček tam byl někde taky, v reakci na Machův článek Užitečný idiot pro ústavní puč, ačkoli tam žádný výrok na adresu hlavy státu, že je užitečný idiot, není, i když Zeman užitečný idiot bezpochyby je – Martinu Nejedlému nebo Petru Kellnerovi (pro Číňana Si Ťin-pchinga je mimo rozlišení), i když on si to myslí recipročně o nich: užitečný idiot pak pro Zemana ovšem bezpochyby je Marie Bajzová – oněch „dolních deset milionů“, které mají za to, že hájí jejich zájmy. Tedy něco mezi Shakespearem a Haškem, geniální česká zkratka, kde člověk nikdy dopředu neví, jestli bude plakat nebo se smát – najednou to technicky nejde.

Aby to nebylo taková selanka, Pepa Mlejnek v souvislosti s nejnovější krizí kolem Íránu připomněl polozapomenutou, respektive nikdy moc nereflektovanou válku v Perském zálivu, tu z 80. let mezi Peršany a Araby, šíity a sunnity, kdy perverzní režim ájatolláha Chomejního používal k odminování iráckých minových polí malé chlapce z chudých rodin, kteří byli vybaveni plastovými klíči s tím, že roztrháni minami půjdou rovnou do nebe, zatímco perverzní režim Saddáma Husajna kontroval tím, že na kurdská města, včetně žen a dětí, útočil bojovým plynem. Kdyby nebyla poesie, tak by snad člověk tenhle svět zavrhl.

A tohle číslo je především o poesii. Na straně 6 připomněl Kuba Chrobák moravského básníka Jaroslava Erika Friče, neúnavného dělníka kultury, který se koncem máje odebral na věčnost. „Milý Petře,“ napsal mi ještě před 3 měsíci. „Právě se mi dostalo pod ruku Tvé psaní o Pavlu Zajíčkovi, které přednášel’s na podzim v Praze, četl jsem ten přeposlaný text, a nevěděl jsem zprvu, kdo to napsal, ale jak jsem četl dál a dál, a hádal, kdo by to tak asi mohl být, velmi rychle jsem došel k definitivě, že to nutně musíš být ty, je to přesné, naprosto trefený poměr Pavlův vůči Magorovi, i sama Pavlova mimořádnost jako taková, – to jen na okraj…“ Erik přistupoval k věcem s nadčasovou vážností. Já ho zas tak moc neznal, viděli jsme se všeho všudy párkrát, ale hned to bylo tak, jako kdybychom se znali od počátků anebo spíš do budoucnosti, tedy v čase i mimo něj. Tě Bůh, Eriku.

Na straně II přílohy se podívejte na Lenku Marečkovou, kterou bolševik, když jí bylo dvacet, zavřel za to, že veřejně recitovala svý básně, ač v nich nenadávala nějakýmu zkurvenýmu režimu, který byl lidem uprdele, ale svým kamarádům a přátelům, aby se probrali – viz její poéma Mrtvej underground.

Ondřej Linhart na str. III přílohy připravil výbor z májového večeru poesie u Budyho, který byl úžasný, protože jej doprovázel májový deštíček, tedy spíš liják.

Na straně IV. najdete rozhovor s bratrem františkánem, kterého jsem slyšel, jak ještě s Erikem J. Fričem recitoval básně v hostinci U Krále Miloslava v Radlicích – původním povoláním pankáč a anarchista s afinitou k omamným látkám nakonec zaparkoval v klášteře U Panny Marie Sněžný vedle Václaváku. To je exklusivní bydlení.

Luděk Marks napsal text o Andreji Stankovičovi, svůj k svému, magor k magorovi, ke kterému jsme přičinili namátkou vybraný výřez z indexu názvu Stankovičových básní, což je sama o sobě další báseň – Nikolaj měl básně, kde byl nadpis delší než sám text. Kam se hrabe Blesk. Poesie přece není poesie, ale způsob, jak se dostávat za brány našeho omezení, vymezení, vnímání, aniž bychom se zhulili a druhý den zjistili, že jsme zase o něco blbější a zhulili se tedy raději znovu, až do úplného zblbění. Buďte vnímavější, nehulte, čtěte poesii!

Poetickou přílohou uvozuje rozhovor s mexickým malířem Eduardem Larou, který vypadá jako potomek Cortése a Malinche, i když všichni Mexičani jsou jejich potomky. Mluvili jsme o slepcích, jednookých králích, strakách a dalších znameních, přičemž jsme zachovali jeho indiánskou mluvu s českými výrazy, která dokáže vyjádřit to, co by česky vyjádřit nešlo, tedy když slepý pohřbívají slepýho, viz vedle, vpravo.

Ukrajinský spisovatel Vladimir Rafejenko, který před ruskou okupací východu země prchl do Kyjeva, říká, že ač rusista, nemůže, co se týče ruské literatury, pět let nic číst – kromě Čechova a Bunina nic. „Je to od nervů a nelepší se to.“ To na straně VI. přílohy.

A na úplný závěr nevynechte haiku běloruského básníka, disidenta a politického vězně Andreje Aljehaviče Sannikaŭje, který je jeden z organizátorů opoziční občanské iniciativy Chartyja 97, která vznikla po vzoru tuzemské Ch 77. Já jsem na České bratry narazil až v Grónsku, pravda, jen na krchově.

Takže požehnané a veselé prázdniny a 16. listopadu na Letné!

vstup