Bohumil Doležal je renomovaný komentátor s nezpochybnitelným mravním profilem, ovšem některé jeho teze jsou poněkud problematické. Platí to jak pro jeho klíčovou tezi o „starých a nových pořádcích“ a tzv. nechumelismu, tak pro jeho plédování za politiku „antibabišismu“.

Tvrzením, že s nástupem Babiše skončily „staré pořádky“ a nastaly „nové“, Doležal míní, že s nástupem Babiše u nás fakticky došlo ke zhroucení polistopadového demokratického řádu, ke kvalitativní změně politického uspořádání. Do vlády Nečasova kabinetu jsme podle Doležala měli být v zásadě funkční liberální demokracií, poté měla přijít kvalitativní změna, a nyní už jí nejsme.  Tento výklad je problematický minimálně ze dvou důvodů.

Zaprvé, míra korupce, která v ČR panovala zhruba od dob tzv. opoziční smlouvy do éry Topolánka a Nečase, byla s civilizovanými poměry funkčních (západních) demokracií neslučitelná. Civilizačně nás řadila na Východ, nikoli na Západ. To není projev „protikorupční hysterie“, ale věcné konstatování. Pro osvěžení paměti: aféra Drobil, kauza ProMoPro, Dalíkovo řádění, duo Bém a Janoušek orchestrující Prahu, Řebíček na ministerstvu dopravy, „odklánění“ ministra Kocourka, řádění senátora Alexandra Nováka na Chomutovsku, děžurná Nagyová, docházející za kartářkou a řídící svou loutku Nečase  atd. atp. ČSSD, druhá základní polistopadová síla, následovala v těsném závěsu: psychopat dr. Rath, gauneři Březina, Hulinský a spol. na pražském magistrátu, kakaový Michal Kraus, spekulace na Pozemkovém fondu v režii Petra Zgarby, Grossovy a Paroubkovy temné kšefty. Dále Grygárek, Rittig, Rampula a tak dále a tak podobně ad infinitum.

Tak standardní západní demokracie nevypadá, tak vypadají polomafiánské poměry. Pro Doležala, který naplno zažil normalizační hnus, je něco takového pořád ještě přijatelné, pro velkou část voličů ale nikoli. Těžko jí to mít za zlé. To, že se voliči s tímto establishmentem, který jim dělal na hlavu, rozloučili, je pochopitelné. To, že pak přišla Babišova éra, není vina kritických médií ani organizací typu Rekonstrukce státu, které na neúnosnou situaci poukazovaly. Může za to selhavší establishment a tupost části voličstva, která, místo aby volila menší, jakž takž čisté strany (které jsou ale pod hranicí jejího rozlišování), opět naletěla dalšímu šíbrovi.

Zadruhé by bylo třeba uvést konkrétní body, v nichž by ona změna „pořádků“ měla spočívat. Zmizela dělba moci, nezávislá média, došlo k ovládnutí justice? Babiš paralyzoval MfD a LN, což byla citelná, ale nikoli likvidační rána, pokud jde o svobodná média u nás. Mnohá soukromá média fungují dobře. Veřejnoprávní média taktéž. Babiš a spol. se na ně zatím neodvažují zaútočit. Při útocích na nezávislost justice – ze strany prezidenta Zemana – zástupci justice obstáli (je ovšem nutno přiznat, že mimořádně špatnou zprávou je aktuální rozhodnutí státního zástupce ve věci trestního stíhání Babiše). Babišovy útoky na jemu nepohodlné podnikatele prostřednictvím tzv. zajišťovacích příkazů soudy maří. Babišovi se podařilo vyštípat šéfa GIBS Murína, nicméně ministerstvo vnitra řídí ČSSD, Babiš je neovládnul.

Současná situace, tedy faktická vláda Babiše, Okamury, komunistů a prezidenta Zemana, je příšerná, o tom není sporu. Je podstatně horší než cokoli, co tu od listopadu 1989 bylo, o tom rovněž není sporu. Dá se ale mluvit o kvalitativní změně? Spíše nikoli.

Teze o „nechumelismu“ míří především na velkou část mediální scény, která se podle Doležalova soudu vůči současnému establishmentu málo vyhrazuje; dělá prý, jako by se nechumelilo. Tuto kritiku Doležal vztahuje i na to, co nazývá „havlovskými“ médii (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny – viz článek „Nechumelismus druhé generace“ na Echo24.cz). V jednom televizním vystoupení Doležal dokonce redaktory Respektu přirovnal k „dozorcům v koncentráku“. No, je-li něco hysterie, pak tento absurdní výkřik. Takovéto ujíždění nervů je nedůstojné. Realita je taková, že např. v Respektu se od počátku píše, že Babiš v politice nemá co dělat. V podobném duchu píší i ostatní zmíněná „havlovská“ média. Doležal se nejspíš domnívá, že by tato média měla přejít na v podstatě otevřenou antibabišovskou agitaci, asi jako to dělá Forum24 Pavla Šafra, s nímž Doležal spolupracuje (pořádají společné debatní akce).

To by ovšem bylo absurdní, a to z vícero důvodů. Zmiňme alespoň ten hlavní: v boji s Babišem by to nepomohlo. Pokud uznáváme demokratická pravidla, je Babiše možno porazit jen tak, že ho demokratické síly připraví o část hlasů. Víme bezpečně, že „antibabišismus“ v tomto ohledu nezabírá. Je třeba přijít s alternativní positivní nabídkou, nestačí se negativně vymezovat. Kritiku Babiše v médiu typu Forum24 velká část čtenářské obce nebere vážně, má ji za zaujatou.

Pokud jde o analýzu současné situace, mýlí se Doležal i v některých dalších jednotlivostech, např. nazývá-li Piráty „Hnutím ANO s lidskou tváří“. Hnutí ANO sestává z jednoho gaunera v čele a skupiny bezpáteřných kariéristů (za všechny jmenujme neuvěřitelnou Helenu Válkovou). Problém Pirátů je ve skutečnosti právě opačný. Je jím naivní idealismus projevující se absurdním pacifismem, geekovským technooptimismem, koketováním s prvky přímé demokracie a podobnými zhůvěřilostmi.

Samostatnou kapitolou je pak neustálá Doležalova potřeba vyrovnávat si účty s Václavem Havlem, a s tím související pocit, že není dostatečně doceněn. Doležal prosazuje (masarykovskou) práci drobnou, politiku vidí primárně jako stranickou disciplínu, odmítá „nepolitickou politiku“, vadí mu, je-li na politiky koukáno skrz prsty. Odmítá např. pojem existenciální revoluce z Havlovy Moci bezmocných; ten je mu „prázdným a dutým blábolem“ (viz článek „Na náměstích i ve sněmovně se hlavní věci zamlčují“ na Echo24.cz).

Je faktem, že Havel nebyl člověkem stranických sekretariátů. Nutnost politických stran si ale uvědomoval a tvrdit, že je nějak aktivně potíral, by bylo obtížně doložitelné. Havlovo chápání demokracie vcelku odpovídá anglosaskému pojetí, které ve velké míře na tzv. občanské společnosti skutečně staví. Navíc Havel snad v ČR nebyl sám: strany mohli a měli budovat ti, kteří pro to měli větší cit. To se ale moc nepovedlo. Sám Doležal působil krátce jako poradce Václava Klause, který se sice verbálně neustále dovolával „standardní politiky“, v jádru ale byl a je autoritářem východního typu. Angažmá ve službách někoho takového těžko považovat za vydařený krok.

Pokud je u nás dnes nějaká aktivní positivní síla, ztělesňující naději, je to ta, která staví na étosu listopadu 1989. O tom jsme se mohli přesvědčit v červnu na Letné, ale i na akcích Milionu chvilek v menších městech. Uspořádat takovou akci na maloměstě, kde se všichni znají, provést tento coming out, si žádá jistou odvahu, do jisté míry to existenciální rozměr má. Veřejné angažmá u nás tradičně nemá stranickou podobu, tak se prostě u nás věci historicky vyvinuly. To, co dnes u nás představuje živou sílu, s níž je možno pracovat, má kořeny nikoli stranické, ale „občanské“: Palach, Jirous (jak v případě těchto gigantů nemluvit o „existenciální revoluci“?), Charta 77, VONS a další disidentská hnutí, demonstrace z konce 80. let, opojný zánik komunistické totality, první polistopadová politická generace. Toto dědictví je, jak se v posledním roce ukázalo, naštěstí živé. Kdyby se mu podařilo dát stranicky organizovanou podobu, tím lépe, ale taková představa je, a ještě dlouho bude, nereálná. Navíc je otázka, zda by v tuto chvíli taková snaha nebyla spíše kontraproduktivní. Síla, která se projevila na Letné, se mohla projevit díky tomu, že se jednalo o nadstranickou akci, o propojení voličů různých stran. A tuto sílu bychom neměli podceňovat, např. Babiš se jí evidentně bojí. Je velmi pravděpodobné, že nebýt akcí organizovaných Milionem chvilek, byl by úpadek české demokracie podstatně větší, protože současný destruktivní establishment by se nepochybně krotil daleko méně.

Člověk je bytost politická. Záležitosti obce tvoří jeden ze základních rozměrů lidského bytí. Jinak řečeno, ocitáme se ve sféře existenciální, v tom nejzákladnějším, co nás dělá lidskými bytostmi. Politika má existenciální rozměr, a vždy ho měla, od Sokrata po Palacha. Za určitých – výjimečných – okolností není nepřiměřené mluvit o existenciální revoluci. A heroická minulost odbojářů a disidentů (k nimž patřil i Bohumil Doležal), kteří se odhodlali k revoltě, nás zavazuje.

O co vposled v politice jde? O to, aby bylo členům obce umožněno žít svobodně, a tedy důstojně. Břímě svobody je těžké, ale bez něj nelze vést dobrý život. Alternativou je podlehnout pokušení, toto břímě shodit a předat moc autoritáři. O to dnes jde v Hongkongu, v Moskvě, ale i u nás ve střední Evropě. O tom, jak celá věc dopadne, rozhodne v první řadě síla (nebo slabost) občanské společnosti, nic jiného. Možná se to někdy ve vzdálené budoucnosti změní a místem zápasu o záležitosti obce se v souladu s Doležalovými představami stane půda stranické politiky, ale v tuto chvíli tomu tak není.