Osmého prosince 1991 podepsali v rezidenci Viskuli v Bělověžském pralese (nedaleko běloruského Brestu) nejvyšší představitelé Ruska Boris Jelcin, Ukrajiny Leonid Kravčuk a Běloruska Stanislav Šuškevič smlouvu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). „Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ uvádělo se mimo jiné v dokumentu.

Deklarovanou skutečnost konce SSSR a vzniku velmi volného SNS definitivně potvrdil protokol podepsaný 21. prosince 1991 v Alma Atě zástupci jedenácti z dvanácti zbývajících sovětských republik. Tři baltské republiky se osamostatnily již v průběhu roku 1991, Gruzie protokol odmítla podepsat. První a poslední sovětský prezident Michail Gorbačov již neměl sílu tomuto vývoji čelit a 25. prosince rezignoval. Asi nejdůležitější atribut své moci, takzvaný jaderný kufřík s kódy k odpálení jaderných střel, předal ruskému prezidentovi Borisi Jelcinovi.

„Cože, dokonce Donbas hlasoval pro?“ reagoval prý počátkem prosince 1991 Jelcin udiveně na výsledky ukrajinského referenda o nezávislosti, jimž zpočátku nechtěl příliš věřit. Nicméně údajně ho též definitivně přesvědčily, že je nutné Sovětský svaz demontovat. Referendum o nezávislosti Ukrajiny z 1. prosince 1991 totiž skončilo drtivým vítězstvím stoupenců samostatnosti – vyslovilo se pro ni přes 90 % hlasujících, přičemž volební účast dosáhla 84 %. „Ano“ zvítězilo ve všech oblastech země, dokonce i na Krymu, kde se sice nezávislost těšila v rámci Ukrajiny nejnižší podpoře, ale i tak tam pro ni hlasovalo 54 % účastníků referenda. Souběžně proběhla přímá volba prezidenta, v níž byl zvolen Leonid Kravčuk, vysoce postavený komunistický funkcionář, který však v sobě objevil vlastence a nacionalistu. Samozřejmě, i z mocenských důvodů, jelikož ducha doby pěkně vystihl poslední první tajemník Ústředního výboru (sovětské) Komunistické strany Ukrajiny Stanislav Hurenko, když prohlásil: „Dnes bychom měli odhlasovat nezávislost, neboť pokud tak neučiníme, budeme až po uši v prdeli.“

Když totiž koncem osmdesátých let idea komunismu definitivně vyprchala a neměla už nadále šanci sloužit jako zdroj mocenské legitimity, vsadili komunističtí vůdcové sovětských republik právě na nacionalismus jako na osvědčenou oporu vládnutí. Včetně zmíněného Borise Jelcina, který sice – například – roku 1977 jako komunistický funkcionář, konkrétně stranický šéf ve Sverdlovsku (předtím a dnes opět Jekatěrinburgu), realizoval stržení Ipaťjevova domu, kde v roce 1918 bolševici vyvraždili carskou rodinu, leč později se začal profilovat jako reformátor radikálnější než Michail Gorbačov, s nímž se proto mocensky utkal. A i díky sázce na ruský nacionalismus vzešel z tohoto souboje vítězně, byť Sovětský svaz na to doplatil. Paradoxně je však, zejména „postsovětskými nostalgiky“, jako hlavní strůjce jeho rozpadu portrétován Gorbačov. A zatímco Jelcinovo Rusko alespoň medvědovitě tápalo směrem k demokracii, jeho následník Putin přitáhl opratě ruské trojky v duchu carských tradic, včetně účelového politického využití pravoslavného pozlátka.

Americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski považoval v roce 1989 za jednu z hlavních otázek doby, zda marx-leninské diktátorské režimy postupně přejdou v pluralitní demokracie, nebo v nějakou formu nacionalistických autoritativních režimů. Dnes na ni můžeme odvětit, že pluralitní demokracie, byť hodně nedokonalá, se prosadila pouze v někdejších sovětských satelitech ve střední Evropě plus v Pobaltí, místy na Balkánu, jinak vítězí druhá varianta – v Rusku, Bělorusku, Číně či Kazachstánu atp., přičemž na Ukrajině to byla celou dobu taková přetahovaná, jež v poslední době dosáhla krvavých rozměrů. Pád komunismu tedy dosud znamenal spíše přechod od jedné diktatury ke druhé, nikoliv k západní liberální demokracii. A nyní se nacionalistické autoritářství začíná roztahovat i ve střední Evropě.

Hodně mu pomáhá iracionální strach z uprchlíků a islamizace, který řada politiků navíc uměle nafukuje, aby z něj mohla lépe těžit. Provozují riskantní hru s ohněm, nebezpečnou z řady důvodů. Jeden z nejpřednějších tvoří okolnost, že jako hlavní nepřítel je často portrétována rovněž Evropská unie, podle mnoha populistů dokonce záměrně podněcující islámskou migrační vlnu s cílem dosáhnout jakési „multikulturalizace“ evropské společnosti. Záchranu má přinést rozvolnění dosaženého integračního stupně, posílení (formální) suverenity členských zemí, ba jejich vystoupení z EU, a jejich reálné i mentální „oplocení“, vystavění jakýchsi „berlínských zdí“ na hranicích i v myslích obyvatelstva. Už jen tato snaha sama o sobě logicky posiluje autoritářské tendence, pokud jde o vnitropolitické uspořádání. K tomu však nutno připočíst i skutečnost, že za antievropskými (antiunijními) „identitářskými“ proudy stojí Rusko a jeho mocenský zájem, tedy autoritářská mocnost.

Ono vzývání identity je přitom nesmírně povrchní, heslovité, veskrze politické či přímo marketingové. Křesťanskými, židovskými i antickými tradicemi a hodnotami se dnes, nejen u nás, ale v celé Evropě, veřejně ohání kdekdo, zpravidla však ten, kdo o nich v podstatě nemá páru, a kdo je tudíž reálně nezastává. Věřící křesťané, židé či poučení ctitelé antického dědictví pak při setkání s přívrženci mělkého a populistického anticko-židovsko-křesťanského národoveckého „hodnotovectví“ zpravidla nevěřícně kroutí hlavou, slabší povahy rovnou berou nohy na ramena. Vystrašená společnost se ale právě na tyto zprimitivnělé koncepty stádně vrhá jak na zlevněné zboží o „Black Friday“.

S Hurenkem řečeno, jsme až po uši v prdeli. Paradoxně však rovněž kvůli tomu, že skutečné a živé náboženství, jež lidskou existenci pozvedá z prachu šopování v supermarketu, zaujímá v české společnosti, a to od počátku polistopadové transformace, místo na okraji. Jen na tradicích se zkrátka stavět nedá, zvláště ne na takových, které lidu předžvýkají Zeman s Okamurou.