Ve službách autora

K osmdesátinám Rudolfa Roučka

 

Před příbramským divadlem

Dne 20. srpna v 6 hodin ráno se dožil dramaturg, režisér a publicista Rudolf Rouček 80 let. Celý svůj život zasvětil divadlu, především opeře. Víc jak 60 let byl divákem pražských inscenací, brzy nato dalších českých, moravských a slovenských divadel a snažil se svůj obdiv a nadšení tlumočit v kritických statích. Záhy svůj obzor rozšiřuje i za hranice naší republiky. Tak jeho pozornosti neunikne téměř žádná inscenace v Berlíně, Mnichově, Lipsku a Drážďanech a brzy se stává věrným návštěvníkem věhlasných světových scén a především letních operních festivalů.

Divadlo ovšem bylo pro Rudolfa Roučka i celoživotní profesí. Promoval na Filosofické fakultě University Karlovy v oboru čeština – dějepis, rozšířené v třetím oboru o divadelní vědu, posléze působil jako vědec se zaměřením na literární složky divadelní kultury v Ústavu české a světové literatury na Strahově a poté se věnoval především publicistice. Psal do různých novin a časopisů, aby nakonec zakotvil na 14 let v Krajském divadle v Příbrami zprvu jako dramaturg a poté jako režisér činoherních inscenací, po několik let také ve funkci uměleckého šéfa. Poslední léta pak působil jako manažer i režisér v Klicperově divadle v Kobylisích.

Do příbramského divadla nastoupil Rudolf Rouček jako dramaturg, ale záhy ho přitahovala režie, kde by mohl široce rozvinout své divadelní sny a touhy. Jako režijní debut roku 1979 se naskytlo drama Julia Zeyera Radúz a Mahulena s hudbou Josefa Suka, kde měl možnost široce rozvinout básnické obrazy s dramatickým vyhrocením konfliktů i lyrické monology a dialogy plné citové hloubky. Režisér plně využil komparsních scén s účastí sboru příslušníků různých generací i sociální různorodosti. Široce rozehrané scény samozřejmě nabývaly na délce, režisér Rouček nerad škrtal a zde dokonce v posledním dějství otevřel obligátní škrt, který provázel někdejší premiéru díla. Inscenace měla divácký ohlas, v měsíčním avizování byla v kulturním domě v Sedlčanech dokonce tehdy označena jako dosud nejlepší inscenace příbramského divadla.

V podobném stylu působily i další inscenace, z nichž připomeňme následující – Jiráskovu Vojnarku, Dumasovu Dámu s kaméliemi či muzikálovou adaptaci Wildovy veselohry Jak je důležité míti Filipa pod názvem Dobrý večer, pane Wilde.

A v tomto duchu se nesla komplexně jeho režijní práce po celou dobu, ať už šlo o klasická díla, nebo soudobé autory až po poslední inscenaci na jevišti příbramského divadla. Byl to Molièrův Zdravý nemocný, kde si jako režiséra Rudolfa Roučka vyžádal jubilující herec Rudolf Leitner. Pak následovaly dva roky v Klicperově divadle s režií komedie italského autora Aldo Nicolaie Únos v Neapoli a poté soustavná publicistická činnost. A právě ve svých recenzích prosazuje názor věrnosti autorským záměrům v době, kdy divadelní jeviště ovládají stále víc a víc režijní koncepce, které děj aktualizují a všelijak pozměňují.

Zde byla Roučkovým krédem právě myšlenka věrnosti autorským záměrům.

Již několik let probíhá krize v pojetí jevištní interpretace operních děl, kdy se stala jakousi normou režisérská svévole v nakládání s klasickým odkazem operních velikánů. Běžným se stalo aktualizovat děj a takovýto časoprostorový posun spolu se zásahy do dramatických situací, kdy navzdory jakékoliv logice a v rozporu se záměrem skladatelů a libretistů je často upravován i samotný příběh a kdy jsou dle různých koncepcí rovněž pozměňovány vztahy mezi postavami. Tak dochází k hrubému narušení vztahu hudby a textu, vztahu hudby a jevištního dění i psychologie jednajících postav.

Jde o to, aby se dezorientovaný divák mohl přesvědčit, co bylo záměrem autorů hudby a textu, v jaké době a v jakém prostředí se má děj té které opery odehrávat, aby tak nebyla narušena autorská představa, ale i logika. Jde o to, aby se mohl divák distancovat od všech těch nesmyslů, které mu předkládá postmoderní pojetí divadelního umění, minimalismus a pseudooriginalita všech těch režijních koncepcí, které dnes ve své většině zavalily operní svět.