Jedna z předních amerických operních scén –San Francisco Opera – zařadila do svého repertoáru operu Leoše Janáčka Věc Makropulos. Dílo, které stále inspiruje svou tematickou výjimečností i originálním hudebním zpracováním inscenační tvůrce k osobitým výkladům oscilujícím na bázi realistického, až naturalistického zobrazení životního stylu moderního věku s reminiscencí na dobu dávno historickou, kdy se narodila před 337 lety hlavní postava opery Emilia Marty. Ač nenašla nejspíš štěstí ve svém třistaletém životě, kdy mění jména ponechávajíc si pouze iniciály E. M., střídá profese, střídá národnosti, střídá mužské partnery, ale nenachází vnitřní uspokojení. Vše je jí lhostejné, nic jí nestojí za to. Ale přesto věnuje tolik energie a úsilí, aby získala opět recept k prodloužení dlouhověkosti, který zůstal kdesi v pozůstalosti jejího někdejšího milence barona Josefa Ferdinanda Prusa. A právě spor o dědictví po baronu Prusovi – mezi přímým potomkem barona Prusa a potomkem po jeho nemanželském synovi Gregorovi, který je ve skutečnosti synem Emilie Marty – ji přivedl na stopu při pátrání po receptu.Janáčkova hudba přináší spolu s tématem marnosti dlouhověkého života nejednu bizarní situaci, která se kolem sporu o dědictví barona Prusa objeví, a tak tu sledujeme zapletený uzel vztahů a situací kupících se kolem věhlasné operní pěvkyně, dnes Emilie Marty.

Inscenace tohoto osobitého díla v San Franciscu nalezla umělce víc než povolané. Dirigent Mikhail Tatarnikov se doslova vyžíval v Janáčkových polyrytmických sekvencích, orchestr exceloval ve smrštích tónů, v moři harmonických proměn, kdy se snoubí bizarní exotika s cynickým pohrdáním a až se strohou úsečností, kdy vášnivé výbuchy milostných nájezdů vyprovokují Emilii k povýšenému sarkasmu, vysmívajícímu se romantické představě o síle lásky a milostné extázi. Nevelkou, ale jedinečnou úlohu v představení odvedl také mužský sbor (sbormistr Ian Robertson).

Režisér Olivier Tambosi v sepětí se scénou a kostýmy (Frank Philipp Schlössmann) vykreslil plasticky celý kaleidoskop scén, jimiž Emilia Marty prochází. Dokázal hned v úvodu navodit bizarní atmosféru už obrovskou registraturou v advokátní kanceláři, přeplněnou fascikly a knihami, a přiléhavým nábytkem, kdy dokáže využít stolu i křesel k pohybovým exhibicím Emile, která se tu svíjí, natřásá i vyzývavě rozpřahuje a kdy její klín vytváří až neobvyklé obrazce svůdné ženy, jíž leží u nohou celý mužský svět. Jsou to především dramaticky vyhrocené scény mezi Emilií a Albertem Gregorem, její svádění okouzleného naivního Janka, jakož i náruživost a poté znechucení starého barona Prusa. Vedle toho je vtipný každý výstup, ať již jde o scénu uklízečky se strojníkem, nebo výstupy Kristiny nabité životní energií a snahou nějak se přiživit na slávě věhlasné operní divy. Z tohoto hlediska jsou jistě zvlášť bizarní výstupy se stále zamilovaným šíleným Haukem-Šendorfem, v němž poznává Emilie svého někdejšího milence, a v taneční extázi si připomene prožité chvíle před padesáti lety. Nakonec se vše v hotelovém pokoji proměňuje až v neúprosný soud všech proti nebohé Emilii, která s láhví whisky v ruce přiznává svou dlouhověkost a vzápětí až v hymnickém vytržení nad marnostmi naplněným životem umírá. Vrcholem byl její závěrečný monolog, kdy se z hotelového lože stala tribuna k oslavě krátkodobého života, který může naplnit životní touhy všech. Proto je elixír dlouhověkosti spálen a všichni pochopí, že Emilii Martyové, tedy Elině Makropulos křivdili.

Pro kostým Emilie Marty v divadelní inscenaci operního představení volili režisér s výtvarníkem kostýmů dosti neobvyklý námět. Emilia tu byla v kombinaci dámy s naddimenzovanými aplikacemi a velikými knoflíky coby klaun, jako nějaká Kolombina z commedie dell´arte. Tedy kostým na operní divu svým způsobem nezvyklý, ale představitelce to na druhou stranu umožňovalo rozehrát situace se vší nenuceností a nadsázkou, ostatně ani v advokátské kanceláři, ani v hotelovém pokoji se nechovala nikterak uměřeně, vždy odzbrojovala svou vyzývavostí a neomaleností. A tuto polohu Nadja Michael zvládala perfektně.

Propojení hudební a jevištní složky v san francisské inscenaci bylo skutečně příkladné, nebylo tu hluchých míst, vše spolu harmonovalo, vše souviselo. Herecká gesta i aranžmá směřovala co nejvíc k exhibicionismu, k teatrálnímu předvedení vášnivého běsnění a náruživosti na straně jedné a k výsměšné ironii, cynismu, pohrdání na straně druhé. Na opravdovou lyriku nebylo místo, snad až na výstup Kristiny a Janka, ale i ten byl přebit nedopovězenými náznaky, že se jejich vztah zmítá v povážlivé krizi – Kristina odmítá Jankovy polibky s odůvodněním, že se již musí věnovat výhradně přípravě na pěveckou kariéru, přitom jsou oba svým způsobem oslnění zjevem Emilie Marty, jejíž osobnost jim zamotala tak či onak hlavu a oni to nedovedou přiznat ani před sebou samotnými.

Ideální představitelkou Eliny Makropulos se stala Nadja Michael, která si je plně vědoma své ženské přitažlivosti, střídá vrozenou eleganci s výbuchy cynismu, co chvíli dokáže ve svém jednání vybočovat z běžné společenské normy. Její blonďatá roztřepená hlava kontrastuje s uhlazeností velké dámy, ale je to dávka jejího vrozeného espritu. Pěvecky i výrazově roli zvládla skvěle. Vrcholem jsou její scény s Gregorem v prvním a druhém jednání a s Haukem-Šendorfem, ale pochopitelně dominuje i v hymnickém závěru, který tu vyznívá jako poselství lidstvu ve chvílích neodvratitelné smrti. Nadja Michael akcentovala především nadnesený výraz pohrdání a cynismu, ale dokázala i lidsky zjihnout a s odstupem vyhodnotit marnost jejího životního snažení. Také ostatní přinesli ucelené postavy, exponující povahové rysy jednotlivých postav ve zkratce a nadsázce. Byli to Stephen Powell jako povýšený baron Prus, Charles Workman jako vášněmi zmítaný Albert Gregor, Dale Travis jako pragmatický dr. Kolenatý, Joel Sorensen jako všetečný solicitátor Vítek, Julie Adams jako poblázněná adeptka operního zpěvu Kristina, Brenton Ryan jako naivní Janek, Matthew O´Neill jako těžce vyšinutý Hauk-Šendorf, jakož i Zanda Švéde jako razantní poklízečka a zároveň také jako úslužná pokojská a Brad Walker jako plebejský strojník na jevišti, kulisák.

Ve svém celku byla inscenace Janáčkovy opery Věc Makropulos v San Francisco Opera vizitkou její vysoké úrovně, která našla odpovídající interpretační polohu jak v hudebním nastudování, tak ve scénické realizaci tohoto jednoho z klíčových děl operní tvorby 20. století.