Když jsme skládali s Vikim Shockem reprezentativní výbor z jeho básnického díla s názvem V předsíni dýchal idiot (2020), bylo jasné, že vedle veršů tam musí najít své čestné místo taky autorovy černobílé kresby. Nakonec jich je v té knize asi padesát. Proč kresby, a ne koláže, kterým se Shock věnuje možná soustavněji a delší čas – a které tak nějak pěkně dotvářejí svou vnějškovou divočinou jeho obrázek básníka-avantgardisty, jakkoli je autorovi letos rovných padesát a většina avantgard je už dávno po smrti?

Protože kresba, tedy ta Shockova, jde opačným směrem rovnou, přiznaně si vykračuje do světa s jistou dávkou nostalgie, staroslavné komiky němé grotesky, básně trochu smutného, měkce lyrického typu. Náladu jeho výkresům čilého hospodského ruchu, tamějších rázovitých figurek a jejich lehce absurdních průpovídek ostatně rámuje hned titul výstavy: Ve hospůdce mé milé… To je národněobrozenecký patos, jako když vyšije! Tehdy, napříč devatenáctým stoletím, šly totiž hospody strmě vzhůru. Jejich smysl a důležitost rostly závratnou rychlostí. Už žádné zájezdní hostince se stájemi, kde přenocovali obchodníci na cestě do města (anebo z města) – ale místa, kde se formovaly a sílily takzvané přístolní společnosti. Kde se čile koumalo nad tím, jak zdejšího ducha zvýznamnit skrze jazyk a řeč, skrze literaturu a kulturu. Hospoda a pivo byly tmel. Seděli tady všichni: politik vedle ochotnického divadelníka, lingvista po boku básníka, opilec s historikem. Shocka jistě lákají jako kreslíře právě ozvuky téhle pestrosti. Té čilosti, jiskry života.

I když dnešní hospoda je mnohdy karikaturou hospody včerejška. I tohle ale Shock ví a kresebně reflektuje ve svých skicách, rychlých, trochu roztěkaných momentkách. Zachycuje dneska víc to, co zaniká, než vzniká, co se pod nejrůznějším vnějším, hlavně účelně-užitným tlakem spíš deformuje než formuje. Spousta těch Shockových putyk pamatuje dekády, století (jako U Dvou koček, Briketa, Na Zelené lišce, Na Slamníku, U Bansethů, Dejvická nádražka), spousta jich už ale zanikla, zmizela v čím dál prudším a bezohlednějším víru času. Shock ale není cílený pamětník, kronikář, spíš prostě kreslí, co má rád, kde mu je dobře. Hospoda totiž vždycky byla taky jakýmsi útulkem, domovem číslo dvě, podnikem-náhradní rodinou. Shockovy kresby jsou spíš deník, neuspořádané fragmenty z různých míst a časů posledních dvou dekád. Ale každý deník se dá jednou sesypat do knižní publikace. Anebo výstavy. Třeba právě té přítomné.