Čím jsou Ti básně – zvukomalbou, artikulovanou myslí, anebo slov třásně – mi, či skutečnostmi jinými?

Ventilem papiňáku, struny chvěním, něhou ve svěráku, zrozením, žehem, zpopelněním, vyhřezlou lávou, ozdobným stehem, známostí sveřepou, tvrdohlavou, vzdáleným blízkým břehem.

Která témata neopouštíš a v imaginaci jich trvalost zkoušíš?

Cítím, tedy píšu, řekla bych, a bez zvláštního zaměření vylisované vteřiny ukládám v herbářích vedle kompotů a zavařenin, nebudu ale zastírat, že v opatrných prstokladech nejčastěji mám lásku skloňovat ve všech svých krkolomných pádech.

Když miluješ, tak miluj – a když maluješ, tak maluj! Jakých umění další obory jsou tvými příbory, ba co víc – příobory?

Všechny své básně píšu k fotkám, anebo možná k slovům fotím básně, snad podle toho, co dřív potkám, ani mně pořadí není zcela jasné, neexistuje matice, jak definovat nejsnáze, zda bylo vejce dřív či slepice – já zkrátka snoubím slovo s obrazem.

Cítím na tři míle, že v tom tkví faustovské: Postůj, chvíle! Máš nějaké vzory, nových uměn spory?

Vzorů, těch já mám poměrně dost, ženu s růží a písní na rtech, doběla ohlodanou kost, ospalé město u moře po setmění, kuře, co zabloudilo do stavení. A samozřejmě muž coby pán na svém hradu, soudce s předsedou ve svých strojích (těch tří se trochu bojím), to všechno jsou mí svatí na orloji. Ovšem ptáš-li se, koho z básníků mám ráda, těch jmen by byla mnohem delší řada, nejvíc však dýchla na mě stará česká škola: Halas, Březina, Gellner a Holan, Skácel, Kainar, Hrabě, Frynta a mnozí jiní, a pak ty bezvěké Zpěvy staré Číny.

Je to věc báječná, jistá! Jak tě oslovuje substantivní tvar „traktorista“?

Tyrane! Ale dobře, něco s tím provedu. Traktorista, s románem v klíně, poslední voják v poli, čte mezi řádky vzkazy v mokré hlíně, černé na černém, se smutkem za nehty v epizodní roli.

Tyranie jako forma vlády může být utrpením, anebo harmonií prostou vády.

Tak tedy tyranie… zdá se mi, bez nadsázky, že nejvíc žijem v tyranii lásky, když zkoušíme ji pevně sevřít v pěsti, otroci představ o tom, co je štěstí, vezmem ji pěkně pod krkem a přidusíme, v předem prohrané partii pozvolna poztrácíme, jelikož nesvoboda lásku zabíjí.

Jak je to se svobodou, ta je někde za vodou? Není to stylizace – být otrokem svobodně, takříkajíc sportovně? Není to spíš vzpoura proti vlastní zvnitřněné povinnosti ke svobodě?

Já ale mluvila o tom, co většina žije, zavřeš-li moře do sklenice, na pevninu se nevylije. Jsem samorost a dobrodruh, opustila jsem ten bludný kruh, mám totiž ráda nevypočitatelnost, vítr a vlny. A sklenice ať okurkami plní. A slovo povinnost, jak píšeš výše, z principu svobodu popírá. Pro mě je svoboda přirozenost, základní životní potřeba, ne manýra.

Tak to je celkem usnesení: svoboda buďto je, anebo není. Chceš něco vzkázat čtenářům, tvým fanouškům a čihařům?

Že děkuju jim za ten pocit, když vypráví mi o probdělých nocích, kdy se v nich po přečtení samy vznítí verše, co vyšívám pod kůži režnou nití.

 

Fotografie

Lenka Faltejsková

 

1. Donaha svlečená krajina,

za nehty smutek

a mokrá hlína.

2. Poslední tramvaj do stanice Touha

odjela někdy před hodinou,

noc bude dlouhá,

na rozdíl od vajglů na refýži,

i okům na punčoše už se víčka klíží,

prsty zažloutlé od tabáku

a na dně zbytek rumu, pančovaný vinou,

propít se k ránu

mořem bez majáků.

3. Zamlklý vykřičník mezi poli

– zas podléháme sebeklamu,

čepy vypadly ze soukolí,

slova ztratila na významu,

bezhlavě stádo vpřed se žene,

když slabé kusy uhynou,

namísto země vyvolené

podivně nijakou krajinou.

4. Jen jestli,

až se zvony rozeznějí,

až tma bude černá jako eben,

jen jestli dokážeš bosou nohou přejít

po střepech z mého nebe.

5. Soukromá sbírka ozvěn a stínů celý sad,

dnes opatrný máme prstoklad

a naše srdce odměřují strach

jak zrnka písku v přesýpacích hodinách.

6. V albu mých uplynulých let

tisíckrát obětovaná pýcha,

rozbitý krasohled

a odraz včerejšího ticha.

7. Obléknout bílé šaty

z nerozumu,

dvě deci rumu

přilít do těsta,

ať veselá je nevěsta,

roky jak zrnka hrachu

házet o zeď a pak je střádat do sklenice,

než v srdci jako tasemnice

naroste potřeba citu,

pak sama sobě šlápnout na ulitu,

nadechnout se a přelézt přes ostnaté dráty

a až se setmí, svléknout bílé šaty.

8. Z neposkvrněného početí

rodí se sny,

zasazeny

v do krve vyrytých brázdách

v úrodné noční černozemi.

9. Kéž by se k pravdě vážně dalo propít,

smutek jak nechtěňátko

potratit v druhém měsíci,

zahladit všechny v poušti srdce stopy,

vydat se chůzí vratkou

vstříc nekonečnu

prázdnou ulicí.

10. Ze svých snů skládám nadýchaná origami,

poprvé nikomu nepatřím,

létáme sami,

já

a můj stín.