Vyprávěl se za totality takový vtip. Přijdou za starým bačou z rádia a chtějí, aby zavzpomínal na doby, kdy byl mladý. Povězte nám, bačo, jak se žilo za první republiky? Za prvej republiky? Mal som sto oviec, prišiel medveď a dvadsať mi ich zadávil. A dál? Jak se žilo za tzv. slovenského státu? Hej, mal som sto oviec, prišli vlci, a tridsať mi ich zadávili. No, a co bylo dál? Ďalej? Potom prišiel jaguár a všetkých oviec mi zadávil. Počkejte, bačo, jaguár, na Slovensku? Čože, jaguár som povedal?! Ale nie, jaguár nie, to bol február!

„Pro nás mladé, kteří jsme únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky. Nyní, 30 let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou. Nutí nás především k zamyšlení, kolik toho pro stranu a společnost děláme a kolik jsme schopni udělat,“ řečnil v roce 1978 na besedě účastníků únorového převratu s nejmladší generací Československé strany socialistické tehdy pětadvacetiletý Jiří Paroubek, dnešní předseda vlády České republiky.

Jeho slova pod titulkem „Únor odkazem i výzvou“ otiskl časopis ČSS Socialistický směr. Za čtyři roky se náš mladý socialista stal členem ústředního výboru této satelitní, komunistické straně plně podřízené, prokádrované a profízlované strany. A především působil jako náměstek ředitele podniku Restaurace a jídelny. Na to už musel být opravdu dobře prověřeným a pilně spolupracujícím kádrem. Není divu, že svá tehdejší „angažmá“ v pozdějších životopisech spíše úzkostlivě tajil. Jeho odchod z ČSS v roce 1986, tedy na úsvitu přestavby, zůstává dodnes nevysvětlenou záhadou a sám o sobě do značné míry zpochybňuje nynější Paroubkovy výmluvy, že chtěl v ČSS v temných dobách totality prosadit alespoň něco dobrého.

Vůbec, Paroubkův životopis je plný podivných a dodnes nevysvětlených míst. Kdyby Národní bezpečnostní úřad plnil své poslání, tj. skutečně prověřoval, a nesloužil jako čistička temných kádrů, které by měl ve skutečnosti stíhat, měl by pan premiér patrně co dělat, aby vůbec uhájil svou zákonnou způsobilost pro výkon takto vysoké ústavní funkce. To však žádnou českou hlavu zatím nenapadlo, a celá věc je proto nahlížena pouze z morálního úhlu pohledu. Leč Paroubek považuje i ten za hájitelné pole.

Říká se, že v nouzi člověk pozná přítele. Možná to platí i v sociální demokracii, kde slovo „přítel“ užívají jako oficiální stranické oslovení, podobně jako komunisté „soudruh“. Argumentace Paroubkových advokátů má však závažné logické i jiné nedostatky. „Do Čs. strany socialistické jsme spolu s Jiřím Paroubkem vstupovali v osmnácti letech s nadějí, že po potlačení pražského jara bude alespoň částečně vytvářet platformu pro alternativní politické názory. A tak tomu také na interní vnitrostranické půdě bylo. Jinou věcí byla oficiální prezentace ČSS, jejíž součástí byl i bulletin Socialistický směr. (…) Naším společným politickým krédem byl ‚socialismus, ale bez komunistů‘. Jsem rád, že jsme se historické situace, v níž je jeho naplnění možné, dočkali,“ napsal v dopise otištěném v Lidových  novinách 28. 4. 2006 pracovník Českomoravského fotbalového svazu JuDr. Jan Obst.

Jan Obst není jen tak obyčejným pracovníkem, neboť fotbalovému svazu svého času šéfoval. Škoda, že tento bafuňář blíže nerozvedl, co znamenalo rozvíjení alternativních politických názorů „na interní vnitrostranické půdě“. Tedy na „vnitřní vnitrostranické půdě“, přeloženo do češtiny. Kde se tato půda nacházela? Nejspíš někde v prdeli. Či přinejlepším v šepotu na pisoáru během zasedání stranického výboru. A čím se proboha „interní vnitrostranická půda“ lišila od každého kuchyňského stolu v obyčejné české domácnosti oněch časů? K tomu, aby si člověk doma v klidu zanadával na komunisty přece stačilo, aby pustil vodu z vodovodu plným proudem anebo rádio pořádně nahlas. Ti jen trochu odvážnější se obešli i bez toho. Ale psát pochvalně o únoru 1948 kvůli tomu nikdo nikam nemusel. Kdyby Obst napsal, že český fotbal je čistý jak lilie, znělo by to věrohodněji.

Pěkně se svého šéfa zastal i sociálnědemokratický poslanec Miroslav Svoboda, když prohlásil: „Všichni jsme tehdy byli nějak úderní. Byly tady tři miliony komunistů, dalších dvanáct milionů mlčících a několik výjimek typu Václava Havla. Nepřikládám tomu proto žádný význam.“ (LN 26. 4 2006.) Kam ale ve Svobodově výčtu spadá Jiří Paroubek? K několika výjimkám typu Václava Havla rozhodně ne, ale mezi dvanáct milionů mlčících také ne, poněvadž nemlčel, naopak, byl „nějak úderný“. Zbývají tedy tři miliony komunistů, a v tomto ohledu lze s panem poslancem Svobodou jistě souhlasit. Jiří Paroubek patřil za komunismu ke komunistům, a byl dokonce „nějak úderný“. Čemuž by se ale měl přikládat nějaký význam, ať už si o tom poslanec Svoboda myslí cokoli.

„Tatínek je ve straně, ale není komunista,“ hájily dětičky normalizačních kariéristů své otce. Paroubek patřil ke komunistům, ideový komunista však nebyl. Byl členem satelitní socialistické strany, byl tedy socialista? Těžko přesně říci, ale spíše sotva. Paroubek je prostě Paroubek. Stále se mění, ale stále též zůstává stejný. Na první pohled jde o úžasnou vlastnost, o jev z učebnice teoretické fyziky, kdyby ovšem nebyla tak banální a rozšířená přímo epidemicky.

Paroubek se vlastně vůbec nezměnil. Dělá stále jen to, o čem si myslí, že je to pro Paroubka dobré. Pochválí Vítězný únor a je ve vedení. Klidně pohaní Vítězný únor, jen když se do vedení dostane. Nyní je v módě vyváženost, takže Paroubek Vítězný únor ani nechválí, ani nehaní. Jeho motivace je veskrze existenciální. Prostě jen chce být a zůstat ve vedení. Udělá cokoliv. Spojí se s Marťany i s komunisty. Letos spíše s komunisty, s nimiž už jeho ČSSD v parlamentu úspěšně prohlasovává jeden zákon za druhým. Kam se však podělo Paroubkovo a Obstovo krédo ze sedmdesátých let „socialismus, ale bez komunistů“?  Stále platí, jen s pomocí drobné dialektické úpravy přešlo do jevové formy: „kapitalismus, ale s komunisty“.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 8/15, 1. máje 2006